Jak pečovat o městské trávníky? Jestli z nich nechceme les, pak je třeba jít přes záměrné ochuzování

Ačkoli jsou města často považována za místa, která mají negativní dopad na rozmanitost původního rostlinného společenství, nedávné analýzy ukázaly, že jsou schopná podporovat překvapivě bohaté spektrum rostlin. Pestrost rostlin se významně zvětšuje směrem k okrajovým částem měst. Obecně vzato je vegetace měst o to cennější, oč více dominují ve skladbě jejich rostlin původní druhy. Jak ukazuje příklad Nového Lískovce, může být město dokonce útočištěm pro vzácné, chráněné a kriticky ohrožené druhy rostlin, které mají omezenou perspektivu v okolní zemědělské krajině. Na druhé straně potenciál měst není efektivně využíván. Města samotná si v průměru udržují pouze zlomek odhadované potenciální druhové rozmanitosti rostlin. Složení a stav městské vegetace je dominantně ovlivňován člověkem. Také je ale řízen zevnitř, vzájemnými vazbami založenými na potravních závislostech rostlinných konzumentů, na tlaku chorob a škůdců rostlin. Tyto skutečnosti v důsledku určují, jaké druhy všech organismů, tedy nejenom rostlinných, v městském prostředí uspějí. Nedávnými výzkumy bylo potvrzeno, že struktura a složení městské vegetace určuje rozmanitost společenstva ptáků, netopýrů a hmyzu a že původní druhy rostlin podporují větší druhovou rozmanitost, biodiverzitu než vegetace nepůvodní (Ballard et al.,. 2013; Threlfall et al., 2017).

Klíčová schopnost městské a příměstské vegetace podporovat biodiverzitu všech organismů a poskytovat ekosystémové služby je přímo úměrná cíleně vedené správě zelených ploch. Není to nijak jednoduchý úkol v časech klidných, s celospolečensky respektovanými prioritami. Násobně složitější je to v dobách zpochybňovaných priorit, v dobách zintenzivňujícího se působení klimatické změny a v dobách společensky vratkých.

Rekreační a kulturní hodnoty městské vegetace, které oceňuje většina obyvatel, jsou určovány úrovní naplňování zmíněných ekosystémových služeb. Termínem ekosystémové služby označujeme například redukci hluku, zmírnění povrchového odtoku srážek, zmírňování teplotních extrémů transpirací vegetace, čištění vzduchu a vody vegetací samotnou, zajišťování koloběhu živin a tím i živinového komfortu pro rostliny, obohacování půdy organickou hmotou (v současnosti nahrazovanou populárním označením „sekvestrace uhlíku“), apod.

Je prokázáno, že části měst s vyšší druhovou bohatostí rostlin mají pozitivní přínos pro psychiku obyvatel. Je ale také prokázáno, že dopady klimatické změny na některou z ekosystémových služeb, například na zablokování aktivit mikrobiálních a bezobratlých rozkladačů odumřelých rostlin a živočichů následkem extrémního sucha a tepla a tím i na zablokování rozkladu a koloběhu živin a energií, mají spoušťový efekt na horečnou aktivitu hledačů viníků, hledačů „managementového selhání“ vedení města. Plánování, obnova a správa rostlinných společenství ve městech je tak zásadní pro zachování a posílení biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb, které vegetace ve městech poskytuje.

Ať chceme nebo nechceme, městská vegetace ponechaná bez zásahu se nevyvíjí v souladu s přáním většiny obyvatel dané městské lokality. Vyvíjí se stejně jako jiné typy vegetace v daných klimatických podmínkách podle vnitřních pravidel a zákonitostí směrem k vyšší úrovni stability a komplexnosti celého živého systému. V našich podmínkách směřuje k lesnímu ekosystému.

Městská zeleň by přitom měla zohledňovat různé sociální vnímání vegetace. Výzkumem bylo potvrzeno, že hustá, vícepatrová vegetace může být u někoho spojována se strachem a obavami o bezpečnost. Jiné studie zase zjistily, že složitá struktura a bujný vzhled vegetace jsou jinými preferovány a podporují pocit divočiny. Trvalou výzvou pro vedení městských částí je proto včasné sdělování záměru strategií managementu zelených ploch, které může být zvláště u alternativních a nových přístupů bez pokorného vysvětlování interpretováno jako chaotické, neuspořádané nebo neudržované.

Nárůst četnosti klimatických extrémů je již realitou a postihuje více městské prostředí než to venkovské. Taková situace přímo vybízí k hledání alternativních přístupů k péči o zeleň. Jeden z nich je také předmětem tohoto pojednání. Rezignace ze strany vedení měst není na místě, i když se s ní stále setkáváme. Projevuje se celoplošným intenzivním pravidelným sečením trávníků těsně nad povrchem půdy, což odsuzuje obyvatele příslušné části města k prožívání větších teplotních extrémů v sousedství rozpálených a odumírajících trávníků na degradující půdě. Při osobním setkání s vedením takových obcí je možno slyšet argumentaci, ze které je cítit podbízivou snahu vyjít vstříc domnělému většinovému názoru: „Já přece vím nejlépe, co chtějí moji voliči!“.

Záměrné ochuzování

Bez ohledu na prozíravost vedení měst by měl být společným jmenovatelem péče o městskou zeleň princip šetrného záměrného ochuzování. Měl by zastavit přirozený vývoj lokality směřující k nejefektivnější adaptaci vegetace na místní klimatické podmínky, k vyváženému lesnímu systému. V centru pozornosti by měla být půda. A je to právě půda, jejíž „záměry“ se zásadně liší od lidských plánů.

Přírodnímu vývoji ponechaná půda směřuje k ochraně všeho, co umožňuje každoroční životní cyklus rostlin, živočichů a mikroorganismů. Přírodní půda má tendenci hromadit co největší vnitřní bohatství. Má mechanismy, jak vlastní zdroje ochránit a jak usnadnit život těm, kteří jsou v daném místě nejúspěšnější. Bez ohledu na stávající složení společenstva upřednostňuje půda ty druhy, které umí nejlépe využít lokální srážky a sluneční záření a nemá důvod sdílet správu svého bohatství s člověkem.

Navyšování vnitřního bohatství směřuje, jak již vícekrát zaznělo, ke vzniku lesa. Naopak odpovědná správa městské vegetace stávající stav zeleně zachovává, v lepším případě obohacuje o odolnější druhy a pokud možno zlepšuje její zdravotní stav. Celý systém se častým sečením záměrně ochuzuje a jeho přirozený vývoj se brzdí, až zastavuje. Odvezení části investovaného půdního bohatství s posečenou a ořezanou vegetací „záměrem“ půdy ale není. Pro půdu je to ztráta.

Kritickým bodem zlomu může být stav, kdy se s pravidelným odvozem sklizené vegetace vyčerpá nabídka limitujících živin z půdy (např. vápníku, hořčíku, draslíku, fosforu, nebo stopových prvků). V takovém případě by půda mohla degradovat a vážně ohrozit stabilitu a kondici i stávající vegetace.

Pro zkušeného hospodáře není nedostatek živin problémem. Pomůže půdě tím nejjednodušším způsobem - aplikací kvalitního kompostu. Pro zastavení půdní degradace a povzbuzení vitality rostlinstva není lepšího materiálu. Kompost je látka, která v nedávné minulosti rostlinou byla. Má tak všechny potřebné elementy ve vzájemně vyváženém poměru. Navíc tím, že byl v průběhu kompostování mikrobiálně stabilizován, uvolňují se limitující živiny po aplikaci pozvolna. Tato „dávkovací pojistka“ je jedinečná ve srovnání s jinými možnými aplikačními materiály používanými pro nápravu půdní degradace.

Možnosti péče o městskou zeleň

A jak tedy řešit nastíněné dilema? V případě péče o městskou zeleň jde bez nadsázky o umění možného, o balancování na hraně technických, finančních a společenských možností. Pokud se zaměříme s uplatněním principu šetrného záměrného ochuzování na městské trávníky, můžeme si vybrat z následujících možností:

1. Intenzivní sečení trávníků, které je žádoucí pouze na intenzivně využívaných plochách, např. na dětských hřištích a na místech pro rekreaci a sport. Vyžaduje odborný přístup, který zajistí udržování vhodné druhové skladby rostlin s dominancí trav, která snáší pohyb osob a současně je odolná vůči déletrvajícímu suchu. Kritérium druhové bohatosti takových trávníků je i zde namístě. V nejcennějších částech městských trávníků je nezbytné počítat s příležitostnou zálivkou. V omezené míře lze před očekávanými extrémními teplotními a srážkovými výkyvy zvětšit odolnost těchto trávníků zvýšením výšky sečení a současně prodloužením časových odstupů mezi sečením. Pro uzavřený cyklus živin by bylo dobré sekat mulčovacími sekačkami. Nadrobno posekaná tráva propadává hlouběji do travního porostu, kde se rychle rozkládá a působí na trávník jako hnojivo. Odpadá tak starost o odvoz posekané trávy.
2. Mozaiková seč, která je kompromisem mezi celoplošným intenzivním sečením a podporou mozaiky vysokostébelných trávníků. Cílem je vytvořit co nejpestřejší časovou i prostorou strukturu. Jde o moderní trend uplatňovaný s ohledem na co největší biodiverzitu rostlin, živočichů a mikroorganismů. Zároveň se zlepšuje mikroklima, zadržuje voda a snižuje prašnost. V současnosti se aplikuje ve městech jako je Vídeň, Kodaň nebo Berlín. Neznamená to, že se přestává sekat, pouze se klasické kosení rozdělí do jednotlivých částí, které jsou sečeny v různých termínech. V porostu je možno vytvářet různé obrazce (Zdroje: https://www.rezekvitek.cz/mozaikova-sec-na-sidlisti-idc90; https://www.rezekvitek.cz/komunika-stokrat-opakovana-mozaika-se-stava-seci-idc215). Slabým místem mozaikové seče je osud vzrostlé pokosené hmoty, která by se měla odvážet pryč. Řešením, alespoň pro část této hmoty, by mělo být mulčování lemů cílových skupin keřů a stromů, zbytek by měl být kompostován.
3. Mulčování, při kterém je v určité výšce část vzrostlého trávníku oddělena, rozdrcena a vrácena zpět na povrch půdy. Nedochází k odvozu travní hmoty, energie a živiny v rostlinných pletivech zůstávají na místě a jsou postupně rozkládány. Mulčování je využíváno jako relativně levný způsob péče o porosty trávníků a pro potlačení jejich zarůstání dřevinami. Při větší frekvenci má mulčování podobné účinky na trávník jako sečení. Většinou však dochází k nežádoucímu druhovému ochuzování. Ne všechny rostlinné druhy snáší překrytí velkou vrstvou rozdrcené travní hmoty a z porostu následně mizí. Na druhé straně se z trávníku neztrácí uhlíkaté látky a živiny. Vrstva mulče chrání povrch půdy před erozí, před teplotními výkyvy a omezuje ztrátu půdní vlhkosti.
4. Provzdušňování (aerifikace), při kterém se mechanicky propichuje půda přibližně do hloubky 8 cm, čímž se urychluje rozklad organických zbytků a umožňuje se lepší pronikání vody a vzduchu ke kořenům. V předjaří působí tento zásah příznivě na oteplování vrchní půdní vrstvy, což umožňuje trávám hlubší zakořeňování a podporuje odnožování. Uplatňuje se hlavně u trávníků, které jsou vystaveny sešlapávání.
5. Vertikální prořezávání trávníků (vertikutace). Při pěstování trávníků dochází časem k plstnatění travního drnu. Zplstnatěná vrstva uzavírá travní povrch přístupu vzduchu a srážkové vody, trávník hůře „dýchá a pije“. Tato vrstva rovněž brání klíčení a růstu semenáčků při přirozené regeneraci trávníků z vlastní půdní zásoby semen. Při síle zplstnatělé vrstvy kolem 1 cm se doporučuje vertikální prořezávání, při němž soustava rotujících nožů prořezává travní drn kolmo k povrchu do hloubky max. 0,5 cm. Vertikutace se používá především k péči o intenzivně sečené trávníky, u nichž dochází soustavně ke zplstnatění travního drnu. Zkracování horizontálních výběžků trav podporuje tvorbu nových výhonů a přispívá tak k regeneraci trávníku.

Jaké jsou další alternativy k pravidelnému nebo mozaikovému sečení a mulčování, aerifikaci a vertikutaci? Samozřejmě, že ideální by byla pastva. Tu ale ve městech většinou realizovat nelze. Světlou výjimkou je pastva ovcí realizovaná magistrátem města Prahy.

Problematické je rovněž radikální řešení řízenými vypalováním, i když to připouští novelizovaný zákon o ochraně přírody a krajiny ve zdůvodněných případech ve zvláště chráněných územích. Některá vzácnější rostlinná společenstva, jako například vřesoviště, jsou totiž na občasném ohni existenčně závislá. Vypálením plochy dojde k efektivnímu odstranění stařiny, popelem se půda obohatí o fosfor a alkálie, atd. (zdroj: Jurek, 2022; https://www.rezekvitek.cz/komunika-blyska-se-na-dobre-casy--idc131).

Jako jedno z možných řešení je použití nožového válce. O jeho výhodách a nevýhodách pojednává článek Výhody a nevýhody nožového válce při péči o travnaté plochy. Poděkování:
Příspěvek byl podpořen projektem ATCZ234 SYM:BIO (Sítě přizpůsobené suchu a podpora biodiverzity ve městě a na venkově) v rámci programu INTERREG.

Literatura:
Ballard M., Hough-Goldstein J. and Tallamy D. 2013. Arthropod communities on native and nonnative early successional plants. Environmental Entomology 42: 851–859.
Threlfall C.G., Mata L., Mackie J.A., Hahs A.K., Stork N.E., Williams N.S.G. and Livesley S.J. 2017.
Increasing biodiversity in urban green spaces through simple vegetation interventions. Journal of Applied Ecology Online First DOI: 10.1111/1365-2664.12876.

---

reklama

---