Jak se stopuje rys
První stopy jsou lehce natáté a následně zmrzlé, tudíž málo zřetelné, takže si zpočátku nejsem příliš jist, kdo otisky tlapek na lesní cestě zanechal. Ke stoprocentnímu určení původce stopy tedy používám ověřený postup, který jsem si nazval "najdi psa" - snažím se ve stopách a stopní dráze najít cokoli psovitého. Nedaří se to a po průzkumu dalšího pokračování stopní dráhy je jasné, že tohle je rys a nikdo jiný.
Zřetelnou rysí stopu poznáte snadno - rys má při chůzi většinou zatažené drápy, proto se neotiskují do stopy, tvar vrchní části patního mozolu je, na rozdíl od psí stopy, lehce prohloubený, jeden z prostředních prstů bývá malinko větší a krajní prsty jsou oválnější. Stopa dospělého rysa měří zhruba 7 na 7-8 centimetrů. To je ovšem "příručková stopa". Reálné zimní podmínky, jako je kombinace tání a opětovného mrznutí stopních drah, prašan či hluboký sníh a další faktory, které stopu často různě deformují nebo neumožňují její zřetelný otisk, čtení stop výrazně znesnadňují.
První část stopovačky by se dala zhodnotit ve stylu "nic zvláštního se nestalo", tedy až na klasické rysí procházky po kládách a návštěvy rysích pozorovatelen, což jsou pařezy, které rys při slídění teritoriem využívá proto, aby získal lepší přehled o tom, co se děje v okolí. Rys se živí převážně srnčí zvěří, a tak neustálé pátrání po potenciální kořisti je pro něj otázkou života a smrti. Rys vyhlédnutou kořist překvapuje rychlým útokem ze zálohy, avšak úspěšný bývá zhruba jen v polovině útoků. Kořistí se nejčastěji stávají nemocní, mladí nebo méně ostražití jedinci. Ke stržené kořisti se zpravidla vrací tak dlouho, dokud ji celou nespořádá. Máme radost, že jsme na rysa narazili hned na prvním sněhu. Během sezóny se totiž stává, že na stopy několik pochůzek vůbec nenarazíte. Rys totiž žije samotářsky na obrovském území - domovském okrsku o rozloze 150-300 kilometrů čtverečních, a klimatické podmínky jdou často proti úsilí mapovatelů: spousta starších stop mizí nenávratně pod přívaly nového sněhu, táním nebo nápory větru. Obecně přitom platí, že teritoria samců jsou větší a samci také snesou na svém území jednu až dvě samice, kdežto jedinci stejného pohlaví si své území vůči sobě více vymezují. Zvláště v případě samic se teritoria překrývají jen nepatrně, pokud vůbec.
Po několika stech metrech se rys stáčí z vrstevnice a táhne nás lesem dolů, do míst, kde nakonec není žádný sníh, což většinou znamená konec stopovačky. Protože jsem však již rysy v minulosti několikrát stopoval a dokážu se, tedy alespoň částečně, vcítít do jejich uvažování při pohybu terénem, zkouším odhadovat, kudy šelma pokračovala dále. Nakonec se můj tip ukazuje jako velmi přesný a my přecházíme údolí na protější kopec. Louka. Zase se nám ztratil. Jdu se podívat ještě dále do lesa, kde předpokládám jeho další pohyb, ale tentokrát je můj předpoklad nesprávný a nakonec se rozhoduji, že to odpískáme. Chystám se zavolat kolegům, ať se stáhnou dolů ke mně, když v tom mi pípne SMS s textem "Máme stopu na louce!". Doslova rychlostí běžícího rysa se přesunuji zpět. Přes louku a skrze lesík nás šelma táhne opět výše na lesní cestu. Na cestě nacházíme asi nejlepší stopy dne, které se rozhodujeme odlít do sádry.
Necháváme stopy v klidu tuhnout, dáváme rysovi ještě delší náskok, než již má (stopy zcela jasně vznikly v době, kdy bylo nad nulou, takže náš odhad je minimálně 12 hodin), a vracíme se zkratkou k místu prvního nálezu, abychom si ověřili, odkud vlastně šelma přišla. Naším cílem však není rysa dostihnout a vidět jej, ale především zdokumentovat jeho chování při pohybu terénem a odebrat biologické vzorky (trus, srst) nebo zaznamenat strženou kořist. Blízké setkání by bylo určitě neopakovatelným zážitkem, avšak pro plachého a ostražitého rysa není setkání s člověkem něčím, po čem by zrovna toužil. Osobně si myslím, že rysa by měl člověk spatřit, až když se "rozhodne rys", a nikoli se jej snažit za každou cenu dohnat. Měla by to být odměna od přírody a hor, darovaná jednou či dvakrát za život, a ne cíl.
Kratší cestou, mimo les, se vracíme zpět na místo, kde jsme nalezli první stopy. Cesta proti stopě je velmi krátká - stopy se totiž velmi brzy ztrácí, což nám ovšem vůbec nevadí, neboť důvod ztráty stopy je pro nás zároveň cenným nálezem. Podle slehnutého a pošlapaného sněhu na pařezu, který tvoří jakýsi vyhlídkový bod do blízkého okolí, je jasné, že zde rys delší dobu odpočíval. Na slehnutém sněhu díky tomu nacházíme větší množství rysích chlupů (obvykle se totiž najde jen jeden někde na kmeni či skalním výstupku, kde se rys otřel), které dobrých deset minut dolujeme ze zamrzlého sněhu. Dvě hodiny, které jsme strávili návratem sem, na začátek, rozhodně nepovažujeme za ztracené.
Vracíme se k odlitkům, vyloupáváme je ze sněhu a míříme dále po stopách. Rys obchází po loukách několik samot. Ač se pohybuje v blízkosti lidských staveb, je vidět, že si přece jen udržuje bezpečný odstup a obchází je jemnými, avšak znatelnými obloučky, využívaje úkryty za smrčky a jinou vegetací. O kousek výše však na nás nachystal past. Na odtátém terénu odbočuje doleva, čímž nás stahuje na stezku beze sněhu. Nezbývá, než po ní pokračovat dál až k další horské samotě, a doufat, že někde narazíme na pokračování stopní dráhy. Dva osamocené objekty, mezi nimiž je ponurý dvůr, působí za svitu měsíce jako vystřižené z hororu. Pročesáváme louku i její okolí, bohužel bez úspěchu. Vracíme se tedy zpět k poslední stopě a po důkladném průzkumu zjišťujeme, že ona odbočka byla tak trochu chyták. Rys šel nakonec stále rovně a jeho stopy nacházíme až pár metrů za pěšinou.
Další cesta se dá popsat několika slovy: houštiny, trny, svahem nahoru a zase dolů, klička doprava a zase doleva. Oblast, kterou šelma prošla za pár minut, my zdoláváme minimálně půl hodiny, a to nepočítám předchozí hledání. Další překvapení nás čeká v podobě pokrouceného stromu, který rys použil jako pozorovatelnu. Rys si vylezl až do dvoumetrové výšky, kde chvíli pobyl a následně seskočil dolů. Tohle jsem v terénu ještě neviděl. A navíc je zde otisk stopy společně se zřetelně vytasenými drápy, což není moc často k vidění, protože, jak už bylo zmíněno výše, rys je kočkovitá šelma a při chůzi má drápy většinou zatažené. Šelma nás následně táhne nahoru až na hřeben. Zde také objevujeme rysí trus, jehož vzorky odebíráme. Odebraný biologický materiál poputuje do laboratoře, kde jej čeká potravní analýza a rovněž analýza DNA, kterou lze provádět ze střevní sliznice na povrchu trusu. Pomocí analýzy DNA od více jedinců pak lze kupříkladu určit vzájemné příbuzenské vazby, a tak získat o rysí populaci v Beskydech a navazujících pohořích další zajímavé informace. Potravní analýza nám pak umožňuje získat podrobnější informace o skladbě rysí potravy.
Stopy vedou opět svahem dolů a v některých místech vidíme, že máme před sebou skutečně hravé zvíře. Jakmile je někde nějaký spadlý strom s větvemi, šelma si ho celý proleze a prozkoumá, nejlépe z několika stran, čímž nás vždycky dost zmate, a my pak čtvrt hodiny hledáme, kudy vlastně šel dál. Sníh, kterého je zde stále méně, nám v tom příliš nepomáhá. Stopovat se dá ještě kousek přes starý, zarostlý polom, a pak se nám stopy definitivně ztrácejí ve smrkových houštinách. Rozhodujeme se pro návrat na terénní základnu. Na počátku stopování bychom ještě prolezli oblast podrobněji, ale když jste přes 12 hodin v terénu, máte od rána za sebou podle údajů GPS přes 40 kilometrů a jste o půl jedenácté večer stále hluboko v horách, kde se teplota drží neustále pod nulou, díváte se na to trochu jinak. Ostatně našim cílem není rysa vidět, ale nasbírat či zdokumentovat co největší množství pobytových znaků, což se nám dnes povedlo ukázkově.
reklama
Puška, nejlepší přítel pastevce
Smluvní státy Bernské úmluvy schválily snížení ochrany vlků
Medvědí rezervace v Rumunsku se po navýšení lovu plní sirotky