Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody

V poslední době se objevily v tisku a na internetu články, odvolávající se na americké studie koček domácích a jejich vlivu na okolní faunu. Řekněme si rovnou, že kočky z toho nevyšly právě nejlépe a soudě podle titulků v našem tisku, jmenované studie padly na úrodnou půdu i u nás. Kočky jsou pokládány za mnohem škodlivější faktor než chemizace zemědělství, dráty vysokého napětí, skleněné tabule oken a vliv silniční dopravy dohromady. Podívejme se však na “kočičí problém“ nezaujatě a zvažme, zda je třeba v podmínkách střední Evropy vyvolávat hysterii podobnými studiemi, navíc implantovanými z poněkud jiného prostředí. Pokud je nám známo, v naší republice se zatím nikdo vlivem domácích koček na místní faunu vážněji nezabýval, takže veškeré údaje uváděné v našem tisku jsou pouze subjektivní odhady (což je pochopitelně náš článek také, i když se snažíme zvážit všechna pro a proti).

Kočka domácí (Felis silvestris catus) provází člověka již od starověku. Její přítomnost v osadách zemědělců měla jistě nemalý praktický význam, protože účinně hubila hlodavce, kteří jinak lidem ujídali ze zásob obilí. Archeologické nálezy, které potvrzují kočičí přítomnost u lidských obydlí na Blízkém Východě, pocházejí z období asi 10 000 let před naším letopočtem. Je ovšem otázkou, zda je tato zvířata možné považovat již za kočky domácí, či jen za ochočené kočky divoké, přesněji kočky plavé (Felis silvetris lybica). Proces domestikace lze ale docela dobře sledovat na vyobrazeních a hlavně kočičích mumiích pocházejících ze starověkého Egypta. Nejstarší patří ještě kočkám, které nesou všechny znaky divokých koček plavých z Núbie. Teprve mumie z doby 12. a 13. dynastie, tedy z konce Střední Říše, asi 1800 let př. n. l., patří kočkám skutečně domácím, se zkrácenou lebkou a různorodým zbarvením.

Nejnovější genetické studie naznačují, že kočka plavá byla hlavním, ne-li dokonce jediným předkem kočky domácí, která tedy od dob starověkého Egypta provází člověka jeho historií. Neměla to vždy lehké. Zatímco v Egyptě byla zvířetem posvátným (jak by ne, uvážíme-li množství obilí skladovaného tam v sýpkách), zasvěceným bohyni Bastet, která byla zobrazována jako žena s kočičí hlavou, za pár tisíc let, ve středověku, se černá kočka stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a prohlásil je za ďábelská stvoření. V Egyptě se trestalo i neúmyslné zabití kočky smrtí, na konci 15. století papež Innocenc VIII. přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček dosáhlo vrcholu na začátku 16. století, kdy byly kočky věšeny nebo upalovány v koších. Existuje dokonce teorie, že tehdejší urputné pronásledování koček bylo jednou z příčin morových epidemií, neboť nedostatečný počet koček v ulicích měst nestačil zvládnout nápor potkanů a s nimi se přemnožily i morové blechy.

Situace koček se zlepšila až s koncem čarodějnických procesů, když si lidé uvědomili, jak důležitého pomocníka v boji s hlodavci hubí, a začali také obdivovat kočičí krásu. To již byl jen krok do současnosti, kdy se chovem koček zabývají stovky organizací a miliony chovatelů, o spoustách zdivočelých koček domácích ani nemluvě. Kočka se v tomto mezidobí dostala prakticky do celého světa, a ne všude sehrála kladnou úlohu. Zvláště na ostrovech, kde fauna nebyla zvyklá na tento typ predátora, napáchala obrovské a většinou již nenahraditelné škody. Výčet druhů ptáků a drobných savců, kterým kočky pomohly do nenávratna, by daleko přesáhl rozsah tohoto článku. Ovšem vinu nelze svalovat jen na kočky, protože ty musel někdo na nevhodná místa přivézt, a tím někým byl člověk. To však není případ střední Evropy, tedy i naší republiky. Tady došlo k poněkud obrácenému procesu, neboť kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) měla ve zdejších neprostupných lesích domovské právo o několik tisíciletí dříve než člověk. Avšak s narůstající lidskou populací ubývalo klidných lesů, a tím i divokých koček. Původní populace byla v Čechách vyhubena na přelomu 18. a 19. století. Později se sice občas objevovali zatoulaní jedinci (např. v r. 1952 u Telnice v Krušných horách), ale stálá populace tu již nevznikla. Ve Slezsku a zvláště na jihovýchodě Moravy (zejména v Bílých Karpatech) se zřejmě občas vyskytuje dodnes, avšak konkrétní informace chybějí.

V 70. letech 20. století byl podniknut neúspěšný pokus o vysazení divoké kočky na Šumavě v Královském Hvozdu. Teprve nyní se však zvyšuje pravděpodobnost jejího opětovného výskytu na našem území v důsledku vysazení skupiny koček v Bavorsku, která zatím docela dobře prospívá. Vyhubením divokých koček však vznikla v naší fauně mezera, kterou jen neúplně vyplňují toulavé kočky domácí. Těm je kladeno za vinu, že pohubí množství zpěvného ptactva a dokonce, že pytlačí i na drobné zvěři. Myslivci jim proto vyhlásili lítý boj a již po celé generace je střílejí, kde mohou, a často i tam, kde by neměli. Podle zákona o myslivosti smí po kočce vystřelit pouze myslivecký hospodář nebo myslivecká stráž, a to jen tehdy, je-li nejméně 200 m od nejbližšího obydleného stavení, a pokud je toto stavení oplocené, tak 200 m od plotu. Další podmínkou je, že kočka musí v době, kdy po ní myslivec střílí, útočit na zvěř – tedy nikoli lovit hraboše. Při počtu členů myslivecké stráže a mysliveckých hospodářů je obdivuhodná jejich výkonnost, neboť např. v roce 2007 ulovili 24 198 toulavých koček, v roce 2009 pak 20 846. I tak se však počet ulovených koček snížil přibližně o polovinu proti stavu před rokem 2001, kdy směl po kočce střelit každý, kdo měl lovecký lístek.

Je pochopitelné, že určitá regulace stavů zdivočelých koček je nutná, ale měla by se provádět s rozumem a hlavně dbát pokud možno litery zákona. I myslivci a milovníci opeřenců by si měli uvědomit, že určitý predační tlak na populaci nějakého druhu zvířat zvyšuje kvalitu populace a jedince, kteří dokáží přežít, zvýhodňuje. To platí pochopitelně i o zpěvném ptactvu. Zde se jistě přátelé i nepřátelé koček shodnou, že nejčastěji ulovenými ptáky jsou ti, kteří alespoň část potravy vyhledávají na zemi, tedy kosové, zvonci, pěnkavy či drozdi. Není asi náhodou, že právě mezi pěnkavovitými ptáky poměrně často řádí tzv. „krmítková nákaza“, způsobená prvokem bičenkou drůbeží (Trichomonas gallinae), která způsobuje změny chování ptáků – jsou apatičtí, neradi vzlétají. Není pak divu, že se stanou snadnou kořistí koček, které však v tomto případě plní spíše sanitární funkci, než aby škodily. Ostatně mezi volně žijícími ptáky koluje celá řada onemocnění, která jsou zatím jen málo známá a jen málokdy se jejich nositelé dostanou do laboratoří, aby je někdo důkladně vyšetřil. Takoví ptáci mají často změněné chování, které upozorní kočky nebo jiné predátory, že jsou vhodnou kořistí. A kočky jsou pak obviněny z toho, že jsou „krvežíznivé šelmy“ a škůdci, místo aby jim lidé byli vděčni, že právě zlikvidovaly třeba jednoho nositele viru H7N7, který způsobuje ptačí chřipku, přenosnou i na člověka.

Kočky jen málokdy uloví zdravého ptáka, jejich kořistí jsou obvykle jedinci poranění, nemocní nebo právě vylétlá mláďata, která se ještě nedovedou dost dobře orientovat. Kočky však nijak neodpovídají za drastický úbytek některých druhů ptáků – za ten obvykle odpovídá člověk a jeho nevhodné zásahy do přírody. Spočítáme-li procentuálně škody uvedené ve shora jmenované americké studii, vyjde nám, že kočky domácí mají na svědomí asi 5 % z celkového počtu uhynulých ptáků. A to není zase tak mnoho, uvážíme-li, že ani v Americe neloví kočky přednostně zdravé jedince, ale ty nějak postižené. Také argument, že kočky zničí všechna ptačí hnízda v širokém okolí, nelze považovat za zcela pravdivý. Daleko více jich podle našich zkušeností mají na svědomí straky, které hnízda opravdu systematicky vyhledávají – na rozdíl od koček. Jistěže kočka, která při pochůzce svým „revírem“ narazí na kosí hnízdo umístěné 30 cm nad zemí, obvykle neodolá a mláďata vybere, ale vzhledem k tomu, že většina kosů hnízdí v rozumnější výšce, neohrozí tím ani místní populaci, natož existenci kosů jako takových.

Závěrem bychom se chtěli podělit o zkušenosti, které máme se soužitím koček a ostatních živočichů na malém kousku venkovské přírody. Žijeme na bývalé zemědělské usedlosti na malé vesnici, která má kromě nás jen 5 stálých obyvatel. Ostatní domy patří „lufťákům“, kteří sem přijíždějí občas o víkendech a na dovolenou či na prázdniny. Na naši zahradu se proto stáhla populace koček ze širokého okolí, neboť zjistily, že u nás dostanou vždy kvalitní krmení a v případě, že jsou poraněné nebo nemocné, i veterinární péči. Počet koček se zvýší vždy po letních prázdninách, kdy se k nám přitoulají odrostlá koťata, která přes prázdniny žila u přechodných obyvatel vesnice. Přes zimu se počet koček sníží, částečně zásluhou myslivců, částečně vlivem poměrně tvrdých podmínek, které tu v zimě panují, a možná i vlivem silnějších predátorů – lišek a kun – kteří zahradu navštěvují. Dlouhodobě tak kolísá počet koček zdržujících se na našem pozemku okolo dvaceti (tady je na místě malá poznámka – když jsme se před 18 lety přistěhovali, přivezli jsme jednu kastrovanou kočku, která nikdy neopustila dům). Ochráncům ptáků teď musejí vstávat hrůzou vlasy na hlavě, neboť podle vžitých představ by na naší zahradě neměl být ani jediný opeřenec, o ostatním živočišstvu ani nemluvě. Ale pravý opak je pravdou. Kočky nejen, že nepotvrzují svou pověst samotářek a vytvořily jakousi volnou smečku, ve které panuje určitá hierarchie, ale celá zahrada přímo kypí životem.

Napočítali jsme zde 53 druhů ptáků, z toho 21 úspěšně hnízdících (i když ne každý rok), 19 druhů savců, 3 druhy plazů a 3 druhy obojživelníků. Kočky pravidelně loví hlodavce a bohužel i hmyzožravce do velikosti krtka, nicméně jsme u žádného druhu nepozorovali výrazný úbytek. Někteří savci jsou pochopitelně poněkud nad hranicí loveckých možností koček, takže kance ani srnce jsme zatím na rohožce nikdy nenašli. K naší lítosti se ze sadu odstěhoval jezevec, ale v tom byly kočky zřejmě nevinně, spíše mu vadil přílišný ruch. Z ptáků nás opustily pouze vlaštovky, ale také nikoli vinou koček. Stáje, ve kterých hnízdily, jsme museli uzavřít, protože se po okolí rozmohly krádeže a vlaštovky tak přišly o svá obvyklá hnízdiště. Zato se k nám přistěhovala poměrně vzácná bělozubka bělobřichá a v kopřivách v koutě zahrady se usadily myšky drobné. Tady je asi na místě poznamenat, že většinu zahrady obhospodařujeme „způsobem blízkým přírodě“, jak se dnes s oblibou říká – zkrátka jsme příliš staří a pohodlní na to, abychom na půlce hektaru udržovali anglický trávník, nehledě na to, že se nám to ani nelíbí. Takže na zahradě je malý lesík, okrasné keře, starý sad, zeleninové záhony, husté houštiny, nesekaný květnatý trávník, výběh pro slepice (ten oceňují zejména lišky), pár květinových záhonků a kousek udržovaného trávníku. Pro zvířata to vytváří na malé ploše poměrně pestrou mozaiku mikrobiotopů a rovnováhu mezi jejich obyvateli nedokáže narušit ani značná koncentrace koček, které jsou často obviňovány, že ve svém okolí zahubí vše živé.

---

reklama

---