Plch velký - tajemný obyvatel našich lesů
Plch velký (Glis glis) váží průměrně 80 až 150 g, ale někdy dokonce i téměř 300 g, a to podle stáří, kondice a daného období. Potkana může připomínat nejen velikostí, ale i zbarvením. Jeho huňatý kožich je šedý, někdy s hnědým až zlatavým nádechem, což pravděpodobně závisí na věku, sezóně a možná i rodinné dědičnosti. Tajemný vzhled mu dodává tmavé obkroužení černých korálkovitých očí a výrazné pátravé vousky kolem růžového čenichu.
Plch velký nejraději obývá listnaté a smíšené lesy s dostatečným výskytem buků a dubů. V České republice ho nalezneme ostrůvkovitě téměř po celém území v nadmořské výšce od 170 m n. m. (Děčínsko) po 950 m n. m. (Hrubý Jeseník) – někde zcela chybí, ale jinde je i poměrně hojný. V takových oblastech (např. v Beskydech) je pak obvykle znám chatařům, kterým se vloupává do chat a hoduje v jejich spižírnách. V rámci Evropy je rozšířen nesouvisle na většině území kromě větší části Pyrenejského poloostrova a Britských ostrovů, kde byl v okolí Londýna introdukován; zasahuje do evropské části Ruska, po Kavkaz a Zakavkazí, Malou Asii a severozápad Íránu.
Časopis Naše přírodaZimní číslo Naší přírody přináší články o tom, co můžete nabídnout v zimě k snědku našim ptačím sousedům, ale také zajímavosti o mšicích, jak poznat hřib satan či o naší nejmenší volavce – bukáčkovi malém.
Přestože je plch velký na našem území místně i početný, jak jsme před chvílí zmínili, je poměrně vzácné se s ním setkat. Vede totiž noční způsob života a navíc nerad slézá na zem z větví stromů, které jsou jeho hlavním působištěm. K stromovému životu je velmi dobře přizpůsoben propracovanou stavbou dlaně s mnohými polštářky a dlouhými štíhlými prsty s ostrými drápky, jež mu umožňují dokonalé obemknutí větviček. Šplhá velmi hbitě a mrštně. Pozoruhodnou schopnost manévrovat mu umožňuje také dlouhý hustý ocas. Mimochodem, plší ocas stojí za povšimnutí také díky své antipredační úloze. Podobně jako u myšic lze i u plchů velmi snadno stáhnout kůži ocasu, při napadení predátorem zezadu má tedy plch šanci se zachránit a utéct.
Abychom se ale vrátili k jeho akrobatickým schopnostem: plch dokáže lézt kolmo po kmenech i hlavou dolů, problém mu nedělají ani ty nejtenčí větvičky a údajně umí i šplhat po provaze či viset při sběru potravy pouze za zadní končetiny. Skáče ze stromu na strom na poměrně velké vzdálenosti a v případě pádu na zem dopadá vždy na všechny čtyři končetiny a obvykle se mu nic nepřihodí, jelikož je velmi ohebný.
Ve větvích je tedy plch na tom pravém místě. V korunách stromů především neustále hledá potravu. Na jaře jsou to hlavně pupeny, mladé listy, výhonky a květy listnatých stromů. Jídelníček si zpestřuje i bezobratlými živočichy a dokonce docela často vyloupí ptačí hnízdo s vejci či ptáčaty. V létě a na podzim se pak krmí lesními bobulemi, houbami, habrovými semeny, lískovými oříšky a především výživnými žaludy a bukvicemi. Potravy spořádá ohromné množství, protože musí kompenzovat velké energetické výdaje při rozmnožování a hlavně potřebuje během své krátké aktivní sezóny nastřádat co nejvíce tukových zásob pro období hibernace – zimního spánku.
Plch velký je totiž poměrně velký lenoch a právem si zaslouží svou přiléhavou přezdívku „sedmispáč“, pocházející z německého Siebenschläfer. Opravdu z každého roku prospí nejméně sedm měsíců. V našich podmínkách se probouzí koncem května až začátkem června a opět se pak ukládá ke spánku koncem září až října. Zimu tráví schoulený do klubíčka a přikrytý dokola ocáskem v hibernační komůrce, tedy noře v půdě do hloubky jednoho metru. Ve svém zimním úkrytu může být sám nebo ho sdílí i s několika dalšími nocležníky. Komůrka není vystlaná žádným materiálem a ani neobsahuje žádné zásobárny. Plch přes zimu spotřebovává pouze své tukové zásoby, a přestože bylo prokázáno, že se občas probouzí, určitě nevylézá ven ani nechroustá žádné zásoby žaludů ve své noře – je to nejspíš jen takové zamžourání do tmy a překulení se. Zimní úkryt plcha je tedy velmi prostý, zato „letní sídlo“ je na tom líp. Během své aktivní sezóny přes den přespává v hnízdě z dubového a bukového listí v dutině stromu či uvnitř ptačí budky umístěné na vhodné lokalitě (právě tohoto jevu většinou využívají vědci zabývající se výzkumem plchů). Někdy si dokonce vlastní hnízdo ani nestaví a jen využívá stará ptačí hnízda uvnitř ptačích budek. Obzvláště bohaté hnízdo ale vypracovávají plši v období rozmnožování, kdy se chystají na své potomky.
Mláďata se rodí v průběhu srpna po červencovém období námluv, kdy samci honí samice ve větvích, pohvizdují na ně protáhlým hlasem a agresivně bojují se svými soky (a také s výzkumníky, kteří naruší jejich soukromí – tehdy obzvlášť zlostně vrčí, agresivně útočí, koušou a škrábou). Do reprodukce vstupují nejspíše až jedinci ve stáří dvou let, po dvou hibernacích. Velice pozoruhodné ale je, že v některých letech k rozmnožování plchů vůbec nedochází. Rozmnožování plcha velkého je totiž závislé na úrodě kaloricky bohatých semen – žaludů a bukvic. Plodnost dubů a buků mezi roky však kolísá. U obou stromů se střídají tzv. semenné roky s lety s malou či žádnou úrodou. V závislosti na množství a kvalitě dostupných semen pak synchronizovaně plši buď vstupují do reprodukce, nebo ne.
Záhadou však zůstává, jak plši předem poznají, zda nastane úrodný rok (plši se páří v červenci, ale buky i duby plodí až na podzim). Každopádně je to ale velice výhodná strategie, jelikož tak šetří spoustu energie, vyhýbají se riskování a také se i díky tomu dožívají až devíti let, což je mezi drobnými savci opravdu úctyhodný věk. Samice po třicetidenní březosti rodí průměrně 4–6 mláďat, která krmí a opečovává též po dobu třiceti dnů. Mláďata se rodí holá a slepá, se srostlými prstíky na nohách a zvukovodem uzavřeným přilepenými boltci. Samice mají pouze jeden vrh ročně. Velkou zajímavostí je, že u plcha velkého se někdy objevuje tzv. komunální hnízdění. To znamená, že lze v jednom hnízdě najít společně dvě samice (obvykle matka s dcerou) s mláďaty, přičemž mláďata patří buď jedné z nich a druhá samice pomáhá nebo mají dokonce mláďata obě dvě a pečují o ně dohromady.
Mláďata jsou odstavena koncem září až začátkem října a tehdy nastává čas jejich osamostatňování. Nejprve se jen vydávají na potulky, dokonce i ve dne, ale později se většina z nich rozprchne z rodné dutiny do okolí a najde si své nové obydlí. Plši jsou totiž teritoriální zvířata (krom období rozmnožování či chladného období, kdy se často různí jedinci v dutinách sdružují třeba i po sedmi či více jedincích a vzájemně se zahřívají), která obývají okrsky o průměru cca 100–150 m, kde střídají několik úkrytů. Během noci mohou urazit až 1 000 m od hnízda, přičemž samci se dostávají obvykle do větší vzdálenosti. Hlavními úkoly v té době jsou naučit se ostražitosti před predátory, jako jsou sovy nebo kuny, a zároveň se dostatečně vykrmit před přicházející zimou. K zimnímu spánku se čerstvě dorostlí „adolescenti“ ukládají jako poslední koncem října, tedy asi o měsíc později než starší generace.
A na závěr ještě jedna zajímavost – plch velký je jedním z mála živočichů, který je v našich podmínkách schopen nejen hibernace, ale v nepříznivých letech i estivace (letního spánku), kdy se pravděpodobně část populace nejen nemnoží, ale ani neprobouzí. Navíc pokud nastanou nepříhodné podmínky během aktivního období, využívá plch stavu strnulosti (torpor), kterým šetří energii.
reklama
Další informace |
