Sopka pod ostrovem Santorini není tak „ospalá“, jak se myslelo

Řecký ostrov Santorini, dnes tolik oblíbená turistická destinace, vznikl sopečnou činností. Je vlastně pozůstatkem velkého sopečného kráteru na rozhraní Egejského a Krétského moře. A přestože patří k nejlépe prozkoumaným sopkám na světě, skutečná velikost jedné z historických erupcí zůstávala až dosud neznámá. Santorini a přilehlé ostrovy zformovala velká sopečná erupce, ke které došlo okolo roku 1600 před naším letopočtem. Předpokládalo se, že se po takovéto velké erupci sopky „vyčerpají“ a nastává dlouhé klidnější období bez výrazných erupcí. Nová studie mezinárodního vědeckého týmu zveřejněná v časopise Nature Geoscience však ukázala, že tyto sopečné krátery nemusí být tak „ospalé“, jak se vědci dříve domnívali.

Některé vulkanické krátery jsou schopné produkovat obrovské množství materiálu i poměrně krátce po velké erupci. Příkladem je právě sopka u Santorini, v jejímž kráteru našli nyní vědci přítomnost obrovského množství pemzy z pozdější erupce.

Uprostřed zatopeného kráteru začala vznikat „nová sopka“ už zhruba 200 let př.n.l. Produkci lávy potvrzují i historické prameny té doby. Vzorky sedimentů získané ze 4 vrtů uprostřed kráteru nyní vědcům poskytly bližší informace o další výrazné podmořské erupci tohoto vulkánu.

„Ukázalo se, že sediment vznikl roku 726 n.l., což je jen o něco málo dříve, než začala vznikat Praha jako město,“ přibližuje nové poznatky o události jeden z autorů studie Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Do okolí se tehdy dostalo více než 3 km3 materiálu, což je výrazně více, než se dosud soudilo.

Ačkoliv výzkum probíhal ve vulkánu na Santorini, podobné vulkanické krátery se nachází po celém světě, například v Indonésii nebo v Japonsku.

Podle historických zdrojů docházelo na podmořské sopce u Santorini k dalším sopečným aktivitám mezi roky 197 př.n.l. až 1950 n.l.. Od té doby je sopka bez aktivity s výjimkou seismovulkanických nepokojů v letech 2011-2012.

Kromě explozivních erupcí jsou u mořských sopek nebezpečím propady stěn kráterů. Také v případě Santorini se skládají významné části podmořského kužele sopky z nezpevněných usazenin pemzy a popela, a je proto potřeba obydlenou oblast monitorovat. Kolaps stěn kráterů s katastrofickými následky nastal například v roce 1792 na Mount Mayuyama v Japonsku, v roce 1888 na Ritter Islandu u Nové Guineje, nebo nedávno, v roce 2018, na Anak Krakatau v Indonésii.

---

reklama

---