Uhelné výsypky jako útočiště pro vodní organismy? Jistě!

K tomu, abyste do krajiny zasažené těžbou vrátili vodu, nemusíte dělat mnoho. Naprší sama. Pokud ale chcete, aby takto vzniklá vytvořená vodní plocha současně podporovala i rozmanitost a pestrost života ohrožených druhů hmyzu, dalších živočichů a třeba rostlin, se hodí pár praktických doporučení. Čeští biologové je představili svou studií, aktuálně publikovanou v Journal of Applied Ecology.

Jezírka a mokřady, trvale i dočasně zavodněné tůňky. Tyto rozlohou malé a navenek možná trochu nenápadné plošky míst, kde se drží voda, patří ve středoevropské krajině vůbec k nejohroženějším biotopům. Proč? Fungují jako pomyslné oázy, ale současně i magnet na problémy. Jsou totiž překážkou zemědělcům, staví se do cesty urbanizaci, někdy i průmyslu. Dlouhodobě čelí eutrofizaci, zasolení, kontaminaci, vysoušení, biologickým invazím. Proto se také jejich rozloha za poslední století zmenšila o 70 %. Zřejmé přitom je, že obnova degradované krajiny, která je momentálně tolik v kurzu, se bez takových vodních prvků obejde jen stěží. Nejasné ovšem zůstává, jak je smysluplně navrátit. Obnova starých zaniklých či vytvoření nových tůní se totiž váže k ústřední otázce: „Kam?“ V krajině lidí je totiž místa pro přírodu pomálu.

Jsou místa po těžbě „mrtvá poušť“?

Biologové z univerzit a výzkumných ústavů v Českých Budějovicích a Praze už nejednou poukázali na to, že hledaná příležitost v podobě příhodného místa nemusí nutně číhat v panensky nedotčených lokalitách. Zato odkaliště, důlní výsypky, jámy po těžbě štěrkopísku a malé selské pískovny, tedy na pohled místa silně nepřírodní a člověkem zásadně ovlivněná, mohou v krajině suplovat funkce přirozené sukcesi a sekundárnímu vývoji otevřených území. Je přitom vcelku logické hledat prostor pro nápravu a zlepšení krajiny tam, kde je v důsledku minulých těžebních činností degradace nejpatrnější.

Globálně už důlní aktivity razantním způsobem překreslily více jak 1 % povrchu veškeré souše, a jsou tedy víc než hojná. A jejich obnova s úspěchem možná je, jak už víme. Když ale přijde na ony jezírka a mokřady, malé vodní plochy tůní? Narazíme na nejistotu. Ta dílem vychází z toho, že v rámci těžbou degradovaných území se nám otevírají dvě velké dimenze možností obnovy. Podle toho, zda zvolíme cestu technické rekultivace území, anebo spíše přístupy spontánní, samovolné přírodní sukcese. Obě varianty přitom mohou přinášet zajímavé výsledky, jejichž dopad na kvalitu a biodiverzitu vodních prvků ale zůstával víceméně nejasný. Protože se srovnání obou přístupů až dosud nikdo soustředěně nevěnoval. Mění to aktuální česká studie, která byla publikována v prestižním vědeckém časopise Journal of Applied Ecology. Točí se kolem otázky, zda je (z hlediska vodních brouků a ploštic, potažmo dalších živočichů a rostlin) lepším přístupem obnovy spontánní, anebo umělá, technická rekultivace popřípadě kombinace obou přístupů kdy na rekultivované ploše dojde k samovolnému vytvoření tůní.

Se síťkou na výsypce

K tomu, aby se badatelé dobrali odpovědi, spojili terénní studii a důsledný průzkum zavodněných ploch na pěti hnědouhelných haldách a celkem 29 tůních (obnovovaných a rekultivovaných různými způsoby), který doprovodili srovnávací syntézou 14 datových souborů o sladkovodních společenstvech na stanovištích vzniklých po těžbě uhlí. A kromě toho se podívali na zoubek klíčovým faktorům, charakterizujícím podmínky v jednotlivých tůních. Výsledek? Když to hodně zkrátíme: společenstva vodních brouků a ploštic byla výrazně druhově rozmanitější na vodních ploškách, které dostaly prostor vyvíjet se přirozeně anebo polo-přirozeně. Což platilo i pro nejrůznější doprovodné druhy obojživelníků, vážek a dvoukřídlého hmyzu. Lépe se tu vedlo i druhům zařazeným do Červeného seznamu. Ale pozor…

Nedá se přitom říct, že by vodní plošky v technicky rekultivovaných lokalitách byly „špatně“. I ony tu a tam hostily zajímavé a chráněné druhy (což platilo zejména pro vodní rostliny), byť kvalitativní rozdíl mezi oběma přístupy obnovy byl ve vztahu k vodnímu prostředí jasně patrný. Je tu ovšem jeden podstatný, praktický háček. Pokud by kritériem hodnocení úspěchu byla spíše „ochranářská“ hodnota té či oné variace na obnovu území a vodních plošek, zjistíme, že zásadními faktory by pro nás byly především charakteristiky jednotlivých lokalit. Přesněji řečeno, vcelku nezávisle na tom, jak byla těžená lokalita obnovována/rekultivována, rozhodovala o druhovém bohatství skladba a uspořádání jednotlivých biotopů. Co z toho plyne?

Dokonalá tůň pro podporu biodiverzity

V souladu se závěry studie například to, že pokud budeme chtít navracet do degradované krajiny vodní prvky, tůňky, jezírka a mokřady, mělo by nám zatraceně záležet na tom – jak velkou plochu bude voda zabírat (menší je totiž lepší), nebo jak rozmanitá vegetace bude v pobřežním pásmu. Protože pestřejší litorál bez výrazně dominujících druhů rostlin je pro žádaný výsledek slibnější. Významnou roli dále hrála členitost a rozmanitost substrátu dna, mírnější sklon břehů s postupným sestupem do vody, absence ryb, osluněná nebo nepříliš zastíněná vodní hladina a blízká přítomnost lesa.

„Obnova míst po těžbě rozhodně má vysoký potenciál pro ochranu přírody a může sehrát zásadní roli v podpoře regionální diverzity sladkovodních organismů. V tůních jsme nalezli bohatá společenstva vodních brouků a ploštic včetně ohrožených druhů jako např. křepčíka obroubeného, či v naší předchozí studii početné populace čolků velkých a obecných,“ říká Vojtěch Kolář z katedry biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR, hlavní autor studie.

„Na rozdíl od suchozemských ekosystémů, kde je většinou lepší ponechat vše spontánní sukcesi, jsou u vodních biotopů důležité prakticky všechny hlavní zvolené přístupy. Ty mohou přinést vznik hodnotných habitatů, zvláště pak v kombinaci spontánní obnovy po technické rekultivaci. To podstatné je a stejně jako všude platí, že nezáleží ani tak na tom, co děláte (obnova vodních plošek), ale jak to děláte (tedy charakteristika provedení konkrétních vodních plošek),“ dodává Robert Tropek z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR.

---

reklama

---