Vážky – duhové klenoty hmyzí říše
Položme si ale na úvod prostou otázku: Víme, jak vlastně vážky vypadají? Odpověď není jednoduchá. Jen v naší přírodě nalezneme imaga, tzn. dospělé vážky, nejrůznějších barev – setkat se můžeme s druhy, jejichž tělo je celé jednolitě zbarveno modře, červeně, zeleně, hnědě, černě ... i s mnoha druhy, na jejichž vzezření se podílí barev více. I rozměry našich vážek jsou různé – nejmenší naší vážkou je 20–25 mm dlouhé šidélko lesklé (Nehalennia speciosa), naopak samičky páskovců (Cordulegaster) s délkou těla až 90 mm a rozpětím křídel 105 mm, patří mezi největší vážky celé Evropy.
Největší žijící vážky světa bychom ale v Evropě hledali marně. Žijí v tropech střední a jižní Ameriky a dosahují délky až 20 cm. Oproti pravěkým velikánům známým z kreseb Zdeňka Buriana jsou však stále trpaslíky. Největší nalezené fosilie vážek rodu Meganeura totiž dosahovaly rozpětí křídel až 75 cm. Dnes by však takoví obři nepřežili. Pravěké vážky totiž dosáhly svých gigantických rozměrů díky větší koncentraci kyslíku v tehdejší atmosféře (až 35 % oproti dnešním 21 %). Ta umožnila účinnější fungování hmyzích vzdušnic (trubicovité dýchací orgány vedoucí kyslík až k jednotlivým buňkám), které tak vážkám umožnily „udýchat“ mnohem větší tělo. Kyslík se mohl vzdušnicemi dostat dále v potřebných koncentracích, a tak mohly i vážky dorůst větších rozměrů.
V současnosti je popsáno asi 5 570 žijících druhů vážek. U nás byl potvrzen výskyt jen o něco více než 70 z nich. Zoologové řadí vážky do kmene členovci, třídy hmyz a samostatného řádu Odonata. Z osmi podřádů je dnes již pět vyhynulých. U nás žijí zástupci dvou – Zygoptera, kam patří motýlice, šídlatky, šidélka, a Anispotera – šídla, klínatky, páskovci, lesklice, vážky.
Motýlice a šidélka skládají v klidu křídla k sobě nad tělem, létají pomalu, spíše jako motýli. Naopak šídla a vážky jsou zpravidla velmi dobrými letci. V letu, který dosahuje krátkodobě u některých druhů rychlosti až 60 km/h, dokážou stát na místě, náhle měnit směr a dokonce i couvat. Po dosednutí rozkládají křídla po stranách těla.
Křídla vážek jsou pevná a zároveň pružná. Přesto se i ona časem opotřebí. Dospělé vážky však dokážou létat i se značně opotřebenými nebo poškozenými křídly, mnohé úspěšně překonají dokonce i ztrátu jednoho z nich. Proti náporům proudícího vzduchu jsou křídla vyztužena složitým síťovím žilek. Přestože zvláštní připojení křídel umožňuje relativně malý počet možných kmitů za sekundu (20–40) ve srovnání např. s komárem (1000 kmitů/s), patří vážky mezi pravé hmyzí akrobaty. Křídla charakterizuje různě protažená pigmentová skvrna – tzv. plamka (pterostigma). Bohatě pigmentovanými křídly amerických druhů si zdobili své čelenky indiáni.
Nejdůležitější smysl - oči
Nejdůležitějším smyslem vážek jsou složené oči. Ty tvoří jednotlivá očka (tzv. omatidia). U velkých druhů šídel jich může být až 30 000. Výsledný obraz vnímaný vážkami je sice mozaikovitý a neostrý, kvůli velkému množství oček však dobře vnímají pohyb. I proto nebývá vždy jednoduché vážku, stejně jako třeba mouchu, chytit. Sluch a čich nemají vážky vyvinuty, hmat a chuť sídlí v hlavové části.
Život vážek začíná vajíčkem, které samice naklade do vody nebo její těsné blízkosti, některé druhy při kladení sestupují dokonce pod vodu. Z vajíčka se ve vodě vylíhne larva (tzv. nymfa, najáda). Larvy vážek jsou podobně jako dospělci dravé. Svým důmyslným lapacím ústrojím, vymrštitelnou maskou, chytají takřka vše, co jim přijde do cesty – od vodního hmyzu, ojediněle až po drobné pulce nebo rybí potěr. Ve vodě rostou, a proto musí opakovaně svlékat svou vnější kostru. Mohou se vyvíjet až pět let. Poté larva vyleze z vody, přichytí se k pevnému podkladu, přímo k půdě či k vegetaci, a vylíhne se z ní dospělec.
Vzhledem k pramalé podobě larvy a imaga bychom tuto událost mohli přirovnat přímo k pohádkové proměně vodní příšerky ve hmyzí princeznu. Kuklu bychom však u vážek hledali marně. Podobně jako např. jepice, pošvatky nebo saranče patří vážky mezi hmyz s proměnou nedokonalou, čili po posledním svlékání larvy se líhne přímo dospělec. Dospělé vážky nežijí v našich podmínkách zpravidla déle než dva měsíce. I ty poslední však na podzim s příchodem mrazů hynou a zimu přečkávají pouze larvy pod vodou. Výjimku tvoří šídlatky rodu Sympecma, které přezimují v úkrytu jako dospělci. Při teplém počasí se s nimi můžeme v přírodě setkat již v únoru. Dospělci se pak dožívají až deseti měsíců.
Samotné rozmnožování vážek je v hmyzí říši unikátní. Při páření sameček uchopí samičku svými zadečkovými přívěsky za hlavou, samička pak stočí své tělo pod samečka a připojí konec svého zadečku k tzv. druhotným pohlavním orgánům samečka, kde přebere jeho pohlavní buňky. Sameček má druhotné pohlavní orgány umístěny za hrudí, v přední části zadečku a své spermie si do nich před kopulací přenáší z konce zadečku. Vzniklý tzv. kopulační prstenec svým tvarem připomíná srdce. Vážky jsou schopny páření jak v sedu, tak v letu.
Některé druhy vážek jsou pozoruhodné svou schopností migrovat na velké vzdálenosti. Lidé si této skutečnosti poprvé všimli již v roce 1673, kdy v Německu pozorovali hromadný let vážek na sever. Do našich zeměpisných šířek tak pravidelně míří populace, které se vylíhly až v povodí Nilu. U nás se mohou i rozmnožovat. Larvy těchto vážek však v našich podmínkách zpravidla nejsou schopny přečkat zimu, a proto až na výjimky hynou.
Dospělé vážky jsou stejně jako jejich larvy dravé. Potravu loví v letu. Některé druhy ji v letu také konzumují, jiné s kořistí nejprve usednou. Lov probíhá obvykle na vhodných místech v blízkosti vody; některé druhy však zaletují daleko od svých mateřských vodních ploch. Například šídla, která vidíme létat někde nad rybníkem, jsou často pouze „špičkou ledovce“. Některé druhy vážek totiž lokalitu zpravidla brzy po vylíhnutí opustí. Díky svým vynikajícím letovým schopnostem tak vážky dokážou záhy kolonizovat prakticky každé vhodné stanoviště.
Aktivita většiny našich druhů je nejvyšší za teplého, slunečného počasí. Ideální je jasno, bezvětří a teplota alespoň 17 °C ve stínu. V tropech však žijí druhy, které létají i za tmy.
Většina z nás se s vážkami poprvé setkala někde u vody – nejčastěji v blízkosti mokřadů, řek, drobných lesních potůčků, vlhčích luk a pramenišť a samozřejmě prakticky u všech typů vodních nádrží. Tato místa jsou pro jejich trvalé přežívání nezbytně nutná. Ovšem neznamená to, že naše setkání nemůže proběhnout v lese, na zahradě nebo ve městě. Výskyt vážek je limitován řadou faktorů. Vyšší druhová pestrost ukazuje na zachovalejší životní prostředí.
A co naše vážky nejvíc trápí? V prvé řadě snižování rozmanitosti krajiny a likvidace jejich přirozeného životního prostředí, regulace vodních toků, nešetrné rybniční hospodaření, nadužívání chemických přípravků v zemědělství apod. Vážky mají i své přirozené nepřátele. Není jich však mnoho. Patří mezi ně především ptáci – vlhy a ostříži dokáží létající vážky obratně lovit. Daleko více nástrah číhá na larvy, mj. jsou vítanou potravou ryb a obojživelníků. V České republice je v současnosti sedm druhů vážek zvláště chráněno zákonem.
V povídání o životě vážek by se dalo ještě dlouho pokračovat. Mnohem lépe mu však porozumíme, budeme-li je pozorně a trpělivě poznávat sami, třeba při některé naší vycházce do přírody.
reklama
