Vztah ke krajině po těžbě drhne jako struhadlo

V době, kdy klademe stále větší důraz na kvalitu veřejného prostoru a krajiny, ve které žijeme, na mnoha místech Česka vyvstává otázka, jak naložit s prostory po dobývání surovin. Typickou krajinou po těžbě je Ostravsko. Dvacet sedm let od ukončení těžby černého uhlí začíná nová generace Ostravanů řešit svůj vztah k památkově chráněným důlním areálům, zatopeným poklesům a haldám, které v krajině zůstaly jako svědkové překotné industrializace a extenzivního předrevolučního dobývání.

Výsledky dotazníkového šetření, které probíhalo v rámci výuky na Ostravské univerzitě, ukazují, že vztah k takové krajině se rodí pomalu a ztuha.

Položme si otázku, zda Ostravané vůbec někdy měli vyvinut vztah ke krajině jejich domova. Většina z nich přišla za prací v dolech a hutích z chudých regionů Rakouska-Uherska a za vlády komunismu byli lidé umísťováni na ostravské doly za trest.

Přesto se díky těžké a specifické práci v regionu vyvinulo silné patriotické cítění. Může za to zřejmě i odlišnost krajiny, která se vyznačovala neustálými dynamickými změnami.

Typickým příkladem je místo u řeky Ostravice v centru města, které bylo dlouho známé pod názvem Stará střelnice. Roku 1852 tady na místě bývalého jezdeckého cvičiště vznikla základna střeleckého klubu. Ta se postupně proměnila v nádherný park s hodnotnou architekturou, v místo zábav a koncertů.

Okolní doly ale těžily uhlí i pod parkem a 1,5 m hluboké poklesy terénu způsobily vznik trhlin a zatopených prohlubní. V roce 1932 byl park uzavřen, stromy byly vykáceny a území zavezeno hlušinou. Na ní pak vzniklo škvárové hřiště, kde svá první utkání sehrál slavný Baník Ostrava. Z tehdejší důlní lanovky kapal uhelný mour přímo na diváky na tribuně. Už v roce 1959 se ale fotbalisté stěhovali, území ustoupilo výstavbě čtyřproudové silnice.

Zatímco leckteré starobylé české městečko se od dob středověku jen málo měnilo, Ostrava zažívala slávu a pád jako v jakémsi mohutném rozpáleném kotli. A tak je výsledný vzhled krajiny mixem mnoha zajímavých, veselých i krutých příběhů, výsledkem práce, sociálních a kulturních potřeb dělnictva, devastací i opuštěnosti, zapomnění i znovuobjevení.

Je to krajina kontrastů, kde vedle sebe leží hornické kolonie, brownfieldy, lesy i lukrativní novostavby. Žít v Ostravě znamenalo nedovolit si budovat hlubší vztah ke krajině, neboť kolonie, ve kterých lidé strávili dětství, později ustupovaly dopravním stavbám, těžbě nebo rozšiřujícím se haldám. Účelnější bylo zvyknout si na neustálé změny krajinné struktury.

Dnešní obyvatelstvo už je ale nuceno zaujmout ke krajině po těžbě nějaký postoj. Protože jsou haldy zřejmě nejvýraznějším prvkem potěžební krajiny Ostravska, postavili jsme dotazníkové šetření právě na vztahu k nim. Od listopadu 2019 do ledna 2020 odpovědělo na dotazy 839 respondentů, z toho většina z Ostravska.

Z rozložení věkových kategorií a vzdělání je zřejmé, že vzorek není reprezentativní, přesto výsledky přinášejí cenné odpovědi na otázku vztahu společnosti k potěžební krajině.

Ze 726 respondentů, kteří souhlasili, že vědí, co jsou to ostravské uhelné a struskové haldy, odpovědělo 38 %, že je v současné krajině vnímá pozitivně, 52 % má k nim neutrální postoj a pouze 10 % je vnímá negativně.

Představa devastované měsíční krajiny s prášícími skládkami hlušiny tak mezi lidmi v Ostravě již nerezonuje, a pokud ano, tak je pravděpodobně vyvažována současným vzhledem některých hald, které jsou porostlé náletovou vegetací a poskytují dle biologů pestrá stanoviště pro mnohé rostlinné i živočišné druhy.

To potvrzují i výsledky závěrečné části dotazníku, ve které měli lidé vypsat výrazy, které je okamžitě napadly při představě ostravských hald.

Ty, které se vyskytly alespoň 6 krát, jsme sdružili do kategorií vyjadřujících představy 701 respondentů všech věkových kategorií. Jejich odpovědi jsme rozdělili do tří skupin podle toho, zda vnímají haldy pozitivně (zelená), neutrálně (žlutá) a negativně (červená). Velikost písma vyjadřuje, kolikrát se daný výraz v odpovědích vyskytnul.

U lidí, kteří vnímají haldy negativně, převládá představa devastované špinavé krajiny. Jeden 74letý Ostravan odpověděl, že „už tu dávno nemusely být“.

U respondentů, kteří vnímají haldy neutrálně, se mísí negativní konotace s pozitivními často i v jedné odpovědi. Vedle sebe tak najdeme znečištění a přírodu, průmysl a výlet nebo odpad a zajímavost.

Lidé, kteří vnímají haldy pozitivně, doplňovali slova jako výlet, výhled, zeleň, potenciál, krajina, příroda, historie nebo pohoda.

Určitý počet lidí vnímá pozitivně současné ekologické a krajinotvorné funkce hald. Projevuje se to ve výrazech zeleň, příroda, sukcese, divočina, biodiverzita a biotop. Jako pozitivní se ukazují u některých také vzpomínky na minulost: uhlí, těžba, struska, historie nebo dokonce brenpartyja – zvláštní skupina bezdomovců obývajících haldy.

A pak se z pozitivních výrazů dá vyčíst vznikající vztah ke krajině – pocit sounáležitosti až hrdosti reprezentovaný výrazy jako symbol, Ostrava, potenciál, zajímavost a krajina. Nejčastěji, 194 krát, se u všech kategorií dohromady vyskytovalo jméno nejznámější ostravské haldy Emy, na kterou vede turistická cesta končící unikátním výhledem. To ukazuje, že lidé ostatní haldy neznají a nenavštěvují, Emu si už ale vzali za svou, domovskou, ačkoliv nejvíce o ní smýšlí spíše neutrálně.

Celkově lze z výsledků vyčíst určitá rozháranost ve vztahu k potěžební krajině. Zatímco někdo vnímá hornickou historii jako unikátní pozitivum, jinému vadí a raději by se jí zbavil. Vztah ke krajině po těžbě se tak pomalu vyvíjí, doutná, ale také drhne jako struhadlo.

---

reklama

---