Jana Hajduchová: Pytláctví v Africe jsou schody, které se musí zamést odshora

Jana Hajduchová pomáhá v Africe odhalovat pytláky a překupníky, kteří nelegálně obchodují s chráněnými zvířaty a produkty z nich. V rozhovoru pro Ekolist vypráví o lití peněz do nefunkčního systému ochrany africké přírody, o mocných překupnících, korupci, o archetypu přirozeného aktivisty a receptu na záchranu afrických zvířat před pytláky.

Pracujete pro EAGLE Network, organizaci, která v Africe chytá pytláky. Co tam přesně děláte? Mám na starosti péči o naše týmy v jednotlivých zemích, hledám různá školení, tréninky, které by je mohly zajímat, pomáhám jim řešit problémové situace. Například poskytujeme podporu při náborech nových lidí. Dávám dohromady měsíční zprávy, webové stránky, FB profil, mám na starosti články pro mezinárodní média a tak různě. Je to vlastně taková směs podpůrných aktivit.

Takže vy přímo ty darebáky za flígr nelovíte …

To by byla větší legrace, ale ne. To je práce, kterou nemůže začít dělat ženská, která se přistěhuje z Evropy a Afriku moc nezná. Já jsem se tu ocitla jako manželka zaměstnance OSN v takovém jakoby bílém skleníku. A musím se vlastně z toho skleníku dostat k  místním lidem, protože to jsou naprosto různé světy.

Mezinárodních organizací věnujících se ochraně africké přírody je celá řada. Čím je EAGLE Network jiná?

Nevím o žádné jiné nevládní organizaci, která by se věnovala tomu, co my. Snažíme se přímo identifikovat konkrétní překupníky a pašeráky. Když se nám je podaří najít, tak ve spolupráci s policií, interpolem nebo rangery připravíme akci, při které jsou zatčeni. Tím ale naše práce nekončí. Naši právníci dál sledují soudní jednání, aby se ti překupníci nevykroutili a byli odsouzeni podle zákona. Říká se tomu law enforcement - prosazení práva. To, co děláme, je zřejmé i z plného názvu organizace: Eco Activists for Governance and Law Enforcement (Eko aktivisté pro správu a vymáhání práva).

A to vykrucování se běžně děje?

Ano. Bohužel. Pohybujeme se v zemích, kde je opravdu velká korupce. A často se stane, že někoho ráno zatknou a odpoledne je už zase z vězení venku. A někdy jenom prostá přítomnost našich aktivistů pomáhá k tomu, že si ten který policista netroufne vzít od zavřeného překupníka úplatek. I proto, že by se okamžitě sám ocitl na lavici obžalovaných.

Jak vnímáte činnost jiných mezinárodních ochranářských organizací, které třeba nejdou až tak na dřeň?

V oblasti ochrany přírody je potřebná velká škála různých aktivit. Od takových těch měkčích, za které považuju zvyšování povědomí veřejnosti a vzdělávaní dětí - to je nesmírně důležité!, přes konkrétní práci třeba WWF, která dělá projekty vědeckého charakteru, podílí se na monitorování goril nebo slonů. Až po to, co děláme my. Je to pestrá mozaika a všechno jsou to nesmírně důležité věci. Law enforcement samo o sobě není tím jediným, co by africkou přírodu dokázalo spasit.

Narážím na to, že ochrana africké přírody rozhodně není podfinancovaná, ale výsledky nějak chybí …

Do ochrany přírody v Africe skutečně tečou ohromné peníze a je potřeba se dívat na to, jestli ty peníze přinášejí výsledky. Existuje spousta organizací, které dělají aktivity nepochybně bohulibé, ale utrácejí miliony a pak se ukazuje, že i přesto počty upytlačených zvířat vůbec neklesají. A tak tam začnou valit víc peněz, a dělají víc tréninků, víc školení, další capacity building, vydávají víc publikací a brožurek… jenže ta křivka počtu zmasakrovaných zvířat pořád roste. Často se jen nalévá stále větší objem peněz do toho samého systému, který jednoduše nefunguje.

Ochrana africké přírody se profesionalizuje, přibývá dobrovolníků, odborníků, ale zvířata hynou dál. Je to tedy selhání systému ochrany přírody?

Ano, svým způsobem ten systém selhává. Pokud jsme v situaci, kdy je rok od roku vynakládáno více peněz, a přitom se počet upytlačených zvířat zvyšuje, tak děláme něco špatně. My osobně si myslíme, že to jádro tkví v korupci. V Africe mají legislativu, mají zákony, problém ale je úplatnost, korupce.

Ta totiž může za to, že se nepotrestají velcí obchodníci. On v zásadě není problém dostat před soud někoho, kdo se snaží prodat dva sloní kly. Ale problém je dostat třeba v Kongu do vězení konkrétního člověka, který slonovinu prodává už třicet let a prošla mu rukama slonovina minimálně z 30 000 slonů, třikrát jsme ho zatkli a ani jednou ve vězení nezůstal. Tihle lidi jsou jedním z těch hnacích motorů.

Když srovnáme archetyp českého „pytláka Říhy“, jaký je modelový pytlák z Afriky?

Není to úplně jednoznačné. Často se ale jedná o lidi velmi dobře vybavené, zbraněmi, technikou, auty, komunikačními technologiemi, kteří pracují na konkrétní zakázku pro některého z těch velkých překupníků. Jinak vypadají ozbrojení banditi různých bojůvek ze subsaharské republiky, a jinak zase lidé, kteří po generace loví bushmeat z pralesa a k tomu si přidají sem tam nějaký chráněný druh. Obecně ale pytláci nejsou ti nejchudší lidé, kteří by neměli co do úst.

Vy se ale nesoustředíte na „malé ryby“, ale spíše na ty vyšší články řetězce, ne?

Ano, protože když se podaří odstranit jednoho velkého překupníka, tak to s tím systémem v konkrétním městě trochu zamává. Když dostanete obyčejného pytláka, hned se za něj najdou dva jako náhrada. Rozhodně je horší překupník než pytlák. Tyhle schody se musí zametat odshora. Problémem je, že překupníci se nespecializují jen na tento „segment trhu“, ale také obchodují s dalším nelegálním zbožím. Obchod s gorilími mláďaty si zpestřují obchodem s marihuanou, kůže z leopardů doprovází kokain. A v tenhle moment už začínáte přemýšlet, jestli opravdu bojujeme jen proti jen wildlife crime a jestli chráníme zvířata, nebo už jde o víceoborový organizovaný zločin.

Když je korupce tak prorostlá k nejvyšším vládním místům, tak proč vás tam vlastně trpí? O tom jsem sama často přemýšlela. Ale je to asi dané tím, že politici v afrických zemích jsou jakoby v kleštích. Na jednu stranu sami zkorumpovaní, ale na druhou si potřebují zachovat tvář před mezinárodními institucemi, protože potřebují zahraniční pomoc a dotace, potřebují partnerskou spolupráci, politickou podporu. A potřebují vypadat seriózně. To může být důvod, proč tam potřebují i ochranářské aktivisty našeho typu.

A neděláte tedy něco jako ďáblova advokáta?

Ne, to myslím, že ne, protože skutečné výsledky naší práce jsou konkrétní zatčení a odsouzení pašeráci a pytláci. My s místními politiky spolupracujeme tak, že oni naši pomoc vítají. A to, co děláme, prostě nejde bez podpory policie, prefektur, úředníků. Už se nám podařilo dostat do vězení vysoce postaveného úředníka ministerstva životního prostředí. Na druhé straně potřebujeme s nimi mít natolik dobré vztahy, aby nás tam strpěli. Ale pro ně je to, že se překupníci dostanou do vězení, dobrá vizitka.

Vaše organizace si vytyčila za cíl zadržet jednoho velkého pašeráka týdně. Daří se to?

Někdy se to daří, někdy ne, ale naše výsledky se tomu číslu většinou blíží.

Kolik těch pašeráků ale je? Jen jestli nesbíráte zrníčka písku z pouště …?

To jsou čísla, která vám nikdo nedokáže přesně říct. Stejně jako nikdo nedokáže přesně říct, kolik je za rok zabito slonů. Jen se odhaduje, že to je kolem 30 000 za rok. Ale znát přesné údaje o tom, kolik se jich z přírody ztratí, kolik slonoviny se podaří propašovat, to dost dobře nejde. Protože my vlastně jen víme, kolik překupníků se podaří zatknout, a kolik slonoviny zabavit. Ale velmi obtížně se shromažďují čísla o tom, co se nepodařilo zadržet a co nám proklouzlo.

Takže ten černý trh není dosud příliš zmapovaný?

Kdyby byl dobře zmapovaný, tak je možné všechny pozavírat. Sice už o řadě lidí zapojených do nelegálního obchodu víme, nebo to o nich aspoň tušíme, ale pořád je tu většina, o které nemáme zdání.

Jak se rozkoukáváte, když vlastně nevíte, který úředník je, nebo není zkorumpovaný, kdo je, nebo není pytlák?

Tohle samozřejmě vyžaduje dost zkušenosti, a tu já osobně zatím nemám, ale naši lidi, kteří třeba v Kamerunu tuto práci dělají od roku 2003, už dokážou velmi rychle poznat, kdo je kdo.

Hodně to souvisí i s tím, s jakým typem lidí chceme v rámci organizace spolupracovat, jaký typ lidí hledáme. Je to jeden z nejdůležitějších momentů, vybrat si za kolegy ty správné lidi, protože jinak by bylo opravdu možné omylem zaměstnat někoho, kdo v tom obchodu už jede.

Archetyp ideálního spolupracovníka tedy vypadá …?

Pro nás má velký význam, aby to byli přirození aktivisté. Lidé, kterým jde o věc, kteří sami chtějí něco změnit. A nemusí to být jen ochrana přírody. Vůbec. Můžou to být lidé, kteří třeba dělají něco pro chudé, pro postižené děti, vlastně v jakékoliv oblasti. Ale jakmile má člověk ten základ aktivisty, který chce pomoct a snaží se ve svém okolí nastartovat nějakou změnu, tak to nám dává jistotu. Ale není vždycky snadné poznat, jestli to člověk v sobě má. Zvlášť v Africe, to je jiná kultura, jiný svět. Ve většině afrických zemí aktivismus moc nefunguje. Ale i tam se najdou takové ty v uvozovkách bílé vrány.

A nezdá se vám, že africkou přírodu chrání hlavně běloši?

V EAGLE Network rozhodně ne. Máme týmy v osmi zemích a jen čtyři z nich mají koordinátora, který je EXPAT (expatriate, z angličtiny "člověk, žijící v cizině") , jak se v Africe hezky korektně říká těm, co jsou bílí. Jinak všichni ostatní jsou místní. Ale kdybych se na to měla podívat víc globálně, tak bych hlavně musela říct, že mnohokrát je ochrana přírody v Africe dílem výrazných jednotlivých osobností, a často to nejsou Afričani. I když se to mění. Když se dostanu do nějakého národního parku a vidím tam rangery, ty, co jsou v první linii, jak bezvadně odvádějí svou práci, profesionálně a naprosto skvěle, řekla bych, že jsou to hlavně oni, co tu přírodu chrání.

Jak by vypadal recept na záchranu afrických zvířat před pytláky?

Myslím si, že je to kombinace několika věcí. Podívejte se třeba na obchod se slonovinou, to je řetěz, který má řadu článků. Když se přetrhne jen jeden jeho článek, tak se rychle obnoví. Je třeba to rozbít na několika místech najednou.

Klíčová je ovšem ta korupce. Můžete mít sebelepší zákony, ale v okamžiku, kdy fakticky neplatí, protože státní správa je zkorumpovaná, tak jsou úplně na nic. Jistě, je třeba zlepšit a posílit legislativu, ale hlavní je snížit korupci. A to se přiznám, je takový problém, že čím víc do toho vidím, tím víc cítím, jak je to nevděčná práce.

A v opačném případě, když věci nepůjdou tak, jak se snažíte?

Tak za deset, dvanáct let sloni v Africe nebudou. Asi úplně nezmizí, ale jejich počet klesne na tak kritickou hranici, že už jejich populace nebudou ve volné přírodě fungovat. Bojím se, že to může skončit tím, že bude několik málo národních parků, které budou střeženy souvislou linií po zuby ozbrojených vojáků, a tam budou přežívat poslední zbytky slonů.

Nestáváte se časem pesimistkou? Když pořád narážíte na ty samé bariéry, nedochází u vás k vyhoření?

Jasně, že je to ubíjející. Někoho zatkneme, za půl roku ho pustí a my ho zatkneme znova a to jde pořád dokola. Ale kupodivu se se syndromem vyhoření mezi našimi lidmi nesetkáváme. Ani mezi těmi, co už to dělají deset let. Pro ně funguje jediná věc, člověk musí mít silné a hluboké přesvědčení, že opravdu dělá něco, co má smysl. Můj přístup k  ochraně přírody je, že každý zatčený pašerák se počítá, každé jednotlivé zachráněné zvíře má smysl. A navíc já jsem v Africe zatím tak krátce, že mi nějaký pesimismus rozhodně nehrozí, za tři čtvrtě roku se toho spoustu naučíte, ale rozhodně nevyhoříte.

A jak je to s motivací vašich spolupracovníků, místní policie, úředníků?

Třeba nedávno se v Kongu podařilo zatknout překupníky se slonovinou. Zabavené slonoviny byly stovky kilogramů. Opravdu velká akce. A osobně na tu policejní stanici přijela americká ambasadorka, která poblahopřála strážníkům, potřásla jim rukou. Fotky z takové události pak samozřejmě proletí celým světem a pro ty policajty a úředníky je to veliká odměna a motivace.

Za mříže jste poslali už přes tisícovku překupníků, pašeráků a pytláků...

Většinou se úspěch se dostaví jen tehdy, když akci pořádně připravíme a policisty doslova dovedeme na místo. Ale třeba v Kamerunu lze pozorovat určité dlouhodobé změny v atmosféře. Třeba jedno z posledních zatčení... I když to začíná jako vtip.

Povídejte…

Na policejní stanici přišel chlapík a stěžoval si, že mu někdo ukradl jeho slonovinu. Tak ho zavřeli, protože držet slonovinu v Kamerunu je nelegální. A chlapík jim řekl, kdo tu slonovinu asi ukradl, takže oni se hned vydali do domu zloděje. Ten se hned přiznal a že jí už prodal a koupil si za ty peníze auto. Tak ho zavřeli taky. A protože jim řekl, komu jí prodal, vydali se do třetího domu, tam našli chlapíka se slonovinou a toho zavřeli taky. Takže všichni tři se sešli na stejné policejní stanici v jedné cele a mohli si o tom povykládat osobně.

Myslím, že to, že v takovéto situaci policisté jednali proaktivně, neváhali a šli po tom případu, ukazuje, že se v Kamerunu snad trošku mění atmosféra a že i policisté cítí, že to má smysl. LAGA, nejstarší členský projekt EAGLE Network, pak poskytla policejnímu týmu pomoc v právních otázkách, ale to trojnásobné zatčení byla skutečně iniciativa samotné policie.

U drog se ví nebo tuší, že represe moc nefunguje. Ani velmi přísné tresty neodradí lidi od toho, aby se do obchodu s drogami zapojili. Neplatí to samé i pro pytlačení a pašování trofejí v Africe?

Ale tady je jeden zásadní rozdíl. Jasně že drogy jsou společensky nebezpečné, je to kolotoč kriminality, lidských tragédií... Ale u pytláctví a pašeráctví jde o ty zvířata, která nám mizí před očima, a která jsou nenahraditelná, ať už jako jednotlivé druhy nebo jako součást ekosystémů, kde žijí. Tenhle aspekt drogy nemají.

Dnes se hodně mluví o tom, že kontrolovaný obchod s trofejemi by mohl pomoci ochraně přírody, dokonce nedávno proběhl v Jižní Africe workshop, kde se zvažovalo, jestli by nebyl přínosem kontrolovaný obchod s rohy nosorožců. Já tomu nevěřím. Jsou africké země, kde zvířata mizí šílenou rychlostí, a jsou země, které si dokážou ty populace udržet na slušné úrovni. Například Namibie. A víte jaká je míra korupce v Namibii? Podobná jako v České republice - což je dost špatné v rámci Evropy, ale velmi nadprůměrné v rámci Afriky. To o něčem svědčí.

Z historie známe tolik případů, kdy legální lov a legální vývoz trofejí byl zneužitý pro nelegální vývoz - včetně případů z České republiky! V Africe se represe naopak ukázala jako funkční - pokud byla dělaná opravdu tvrdě a důsledně. Když se Richard Leakey stal v roce 1990 prvním ředitelem Kenya Wildlife Service, vytvořil dobře vyzbrojené a skvěle vycvičené protipytlácké jednotky a dal jim velké pravomoce. Pytláctví tehdy v Keni výrazně kleslo.

My se snažíme prosadit represi proti pašerákům a překupníkům, protože oni prostě v celém tom systému hrají ještě větší roli než ti pytláci. A ta hranice mezi legálním a nelegálním obchodem je někdy velmi nejasná, proto mám na tohle naprosto jasný názor. Žádný obchod se slonovinou, rohy nosorožců, kůžemi leopardů, luskouny a dalšími kriticky ohroženými druhy není akceptovatelný.

---

reklama

---