Pavel Poc: Oceňování přírody? Zoufalá kravina, která neskončí dobře

Pavel Poc (ČSSD) je jediným biologem mezi českými europoslanci a přírodě a životnímu prostředí se věnuje i v Evropském parlamentu (EP). V obsáhlém a na politika i dost otevřeném rozhovoru vysvětluje, proč EU nesplní žádný ze svých cílů na ochranu biodiverzity a proč jsou povolenky na vypouštění emisí nebo rybolov cestou do pekel. Nevyhýbá se však ani vyprávění o lobbingu v parlamentu nebo o ošklivé šmouze, kterou v české politice zanechal Václav Klaus.

	Pavel Poc - narodil se v roce 1964, vystudoval obecnou biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, ve stejném oboru získal i doktorát. V 90. letech byl městským ekologem, později vedoucím odboru životního prostředí a ještě později místostarostou v Mariánských Lázních. Členem ČSSD je od roku 1997, poslancem Evropského parlamentu byl zvolen v roce 2009. Víc informací najdete na www.pavelpoc.cz. Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
	Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Ekolist: Červnová konference Evropské komise Green Week (Zelený týden) i červnové jednání výboru Evropského parlamentu pro životní prostředí se věnovaly ubývání biologické rozmanitosti. Cíl zastavit do roku 2010 ubývání biodiverzity v Evropě se splnit nepodařilo ...

Pavel Poc: ... Ano, cíle pro rok 2010 nebyly splněny, cíle pro rok 2020 taky nebudou splněny a pravděpodobně nebudou splněny ani jakékoli další cíle. Proč? Protože ochrana biodiverzity je v příkrém rozporu s rozvojem, jak ho dneska chápeme. Tady totiž dochází ke zmatení pojmů. Evropská legislativa je hodně pokročilá, řekl bych, že nejpokročilejší na světě, a umožňuje ochranu druhů. V omezeném rozsahu umožňuje i ochranu přírodních společenstev (biocenóz), už ale neumožňuje ochranu ekosystémů, anebo jen velmi špatně, a už vůbec neumožňuje ochranu planetární biosféry jako takové. To, s čím si dokáže poradit dnešní legislativa, je řekněme vyřešení viditelných a počitatelných problémů viditelného a počitatelného množství biologických druhů. Vůbec, anebo jen velmi chabě, však dokáže řešit špatně počitatelné problémy. Jenomže když se bavíme o ochraně biodiverzity, tak řešíme problémy, které nejsme schopni přímo rozpoznat a neumíme je spočítat, protože mezi mizejícími druhy jsou i ty, o kterých vůbec nevíme, že existují.

Ostatně ani sama zpravodajka, která Evropskému parlamentu předložila Zprávu o uplatňování právních předpisů EU s cílem zachovat biologickou rozmanitost (jde o poslankyni Esther de Lange – pozn. aut.), neumí celý problém nahlížet z pohledu biodiverzity. Kdyby to uměla, nemohla by jako členka frakce evropských lidovců podpořit zavádění fotovoltaických panelů z kadmia teluridu, protože jejich zavedením se do oběhu dostane takové množství nebezpečných jedů, že by to otrávilo půlku Holandska.

A ještě jednu poznámku si neodpustím. Myšlení většiny našich lidí, a koneckonců i evropská legislativa, se stále pohybuje v zajetí křesťanského pojetí světa, tedy pojetí, ve kterém jsou nám život, planeta, biosféra svěřeny do vlastnictví, případně do péče. Dokud se přes tohle paradigma nepřeneseme, dokud nezačneme sami sebe chápat jako součást biosféry, jako součást celého systému, tak nic nevyřešíme. Řekněme si to otevřeně: jedním z největších ohrožení biologické rozmanitosti je rozpínavost našeho vlastního druhu. Uvedu příklad: Mí italští kolegové europoslanci, kteří jsou jinak úžasní ochránci přírody a velmi moudří mužové, při projednávání větší ochrany korálů vylítli a hájili zájmy lokálních výrobců přiblblých suvenýrů korálových stromečků přilepených na šutru – a tenhle zájem pro ně byl najednou výrazně důležitější než řešení globální situace. My prostě nemáme globální náhled. Já ho díky biologickému vzdělání trochu mám, navíc je mým hobby potápění. Když jsem na Maledivách viděl, že během půl roku doslova zmizela v nenávratnu nádherná korálová zahrada, že z roku na rok ubylo korálových ryb, že blednutí korálů není jenom nějaký blábol v novinách a že když jsem se vrátil na stejné místo, najednou tam nic nebylo – ne že by tam bylo něčeho míň nebo že by to bylo míň pestré, tam prostě už nic nebylo – tak to pro mě byly šoky, které mi umožnily se na celý problém podívat s trochou nadhledu.

Frakce sociálních demokratů, zelení a asi i severská levice s komunisty tohle silné křesťanské myšlenkové zázemí ale nemají ...

Ale mají. Proboha, vždyť jsme evropská civilizace, která vyšla z abrahámovských náboženství.

To se ale proměňuje.

Pomalu. Je to v nás ve všech a i lidé, kteří dnes o sobě prohlašují, že jsou nevěřící a že nemají s náboženstvím nic společného, mají v žilách tento světonázor.

To je možné, ale já jsem to myslel spíš tak, že už se tolik necítíme pány přírody. I když je pravda, že i lidé, kteří se hlásí třeba k zelenému myšlení, mívají do určité míry pocit, že planetu je možné nějak ovlivňovat.

Podívejte, ono to vypadá jako brutální prohlášení a můžeme si kolem toho povídat, ale já jsem o tom přemýšlel hodně dlouho, abych to mohl takhle formulovat. Když se na to člověk podívá bez růžových brýlí, tak i v přístupu samotných ochranářů je to křesťanské pojetí světa vidět.

Z vašeho pohledu tedy alternativa ke křesťanskému myšlení uvnitř našeho evropského myšlení neexistuje? Existuje jen v myšlenkových systémech dejme tomu indiánů, kteří žijí obklopeni přírodním prostředím?

Takhle skeptický bych nebyl. Samozřejmě že indiánská kultura se na tohle scestí asi nedostala, protože nikdy příliš nepokročila za kulturu lovců a sběračů a u nich je „vlastnictví“ přírody přece jen trochu zpochybnitelné. Ale ze zemědělské kultury, ze které my pocházíme, už ten náhled na přírodu jako něco podřízeného člověku do značné míry vychází. Ale v tomhle nejsem pesimista, protože kolem sebe potkávám čím dál víc lidí, kteří uvažují jinak. Tady nám totiž pomáhá, že se svět „zmenšil“. Když člověk dřepí za vlastním prahem, tak mu to nedojde, ale lidé, kteří něco viděli, někde byli a jsou ochotní o tom přemýšlet, své názory mění a přece jenom se to trochu zlepšuje.

Vrátím se k jednání v evropských institucích. Nechme tedy stranou rozdíl mezi ochranou biodiverzity a ochranou druhů ...

... Jen abychom si rozuměli, já to neshazuji, ochrana druhů je taky ochrana biodiverzity, ale není to přístup z hlediska celku. Jestli dnes nastává masivní vymírání druhů, tak to nevyřešíme tím, že budeme chránit potok, kde je škeble. Tím ale neříkám, že je to špatně. Chránit potok, kde je škeble, je úžasná věc, a pokud se to podaří, tak je to fantastický výkon. Ale neřeší to problém, o kterém mluvíme.

Skoro ve všech diskusích na konferenci Green Week i v Evropském parlamentu bylo zdůrazňováno, že evropské politiky, které se týkají zemědělství, rybářství nebo dopravy, nezohledňují ochranu druhů a že by se to mělo do budoucna změnit.

Určitě.

Jenomže když to člověk trochu sleduje, vidí, že vlastně jedna ruka neví, co dělá druhá. Jsou vůbec evropské instituce schopné dosáhnout v této věci nějaké dohody?

Ono je to dokonce horší. Jedna ruka nejenom že neví, co dělá druhá, ale ani to nechce vědět. A když náhodou tou rukou dostane přes hubu, tak potom dělá, že se nic nestalo a že neví, odkud to přišlo.

Představu, že neocenitelné bohatství je možné hájit tržními prostředky, může mít snad jen ekonom. Já ekonom nejsem, tak si to myslet nemůžu. Představa, že ocením, kolik stojí, když vyhubím sýkorku, je pro mě prostě iracionální.

To je ale jeden z hlavních směrů, který se Evropská komise snaží razit – oceňování ekosystémů podle toho, jaké nám poskytují služby.

Já si troufnu tvrdit, že je to zoufalá kravina, která neskončí dobře. Jakýkoli výpočet jakékoli ceny vychází z toho, že jde o záležitost opakovatelnou. Jestliže řeknu, že tranzistorák stojí 250 Kč, tak to znamená, že si ho můžu jít koupit, a když ho rozsekám, tak si koupím nový. Jestliže ocením nějaký ekosystém – a je úplně jedno na jakou cenu, byť by byla sebevětší – a zlikviduju ho, tak kam si půjdu koupit nový? Čili už východisko této koncepce oceňování je při vší úctě nesmyslné.

Jaké je tedy řešení? Tady nepomůže nic jiného než tlak veřejnosti a vzdělání. Jestli se nám podaří vtlouct dětem do hlavy, že je opravdu hloupé likvidovat svět kolem sebe a říkat si, že moje děti už neuvidí například hnědáska, tak to bude dobré, protože ony potom budou tlačit na politiky. Je ovšem otázka, jak do toho z druhé strany vstoupí hrobaři demokracie, což jsou velké peníze – ty totiž dneska korumpují všechno a všechny. Nemám přitom na mysli, že někdo někam donese miliony, takového člověka je potřeba okamžitě zavřít. Ale je to otázka vlivu, je to otázka vlastníků médií, protože dnes se politik kolikrát snaží spíš zalíbit médiím, než aby lidem nabízel nějakou vizi. A jestli se z politiků stanou mediální loutky bez myšlenky, kterou by chtěli nadchnout lidi, tak peklo s námi.

Jestli to chápu správně, tak jste velký pesimista i v otázce omezování skleníkových plynů prostřednictvím povolenek na jejich vypouštění.

Víte, já s tím prostě neumím kšeftovat, ta představa je mi protivná. Ale ke skleníkovým plynům – my se tady dohadujeme, o kolik procent bychom měli jejich produkci snižovat. Jenomže nám se zatím nepovedlo ani zastavit jejich růst, takže bavit se o tom, o kolik snižovat, je podle mě irelevantní. Já nejsem profesí politik, šest let jsem podnikal a byl jsem zvyklý pracovat v prostoru, kde jsem musel rozpoznat, jestli existuje, nebo neexistuje problém, a pokud existuje, tak ho řešit. V EP, v národních parlamentech a v podstatě na celém světě se dnes vede diskuse o tom, jestli vůbec nějaké klimatické změny existují, a pokud ano, tak jestli za ně může člověk. V tomhle prostředí předpokládat jakoukoli pozitivní změnu je podle mého názoru naivní a přijímat jakékoli jiné než vágní postoje je téměř nemožné. Mně to upřímně řečeno neuvěřitelně leze na nervy, protože buď ten problém existuje, a pak je potřeba ho řešit, anebo neexistuje, a pak se na to vykašleme. Ale to, co se dneska děje, to jsou jen ekologické úplatky. Vytvářejí se procesy, které zavírají pusu veřejnému mínění, takže té části veřejnosti, kterou to zajímá, se řekne, že máme ambiciózní, případně ještě ambicióznější cíl, ale ve skutečnosti se toho moc neděje.

"Tržní principy v ochraně přírody prostě nefungují a pokud se začneme bavit o povolenkách na výlov ryb, o nichž teď Evropská komise diskutuje, tak taky nebudou fungovat. Nejsem přítelem státního dirigismu, ale v tomhle případě nevidím jiné řešení než restrikce a tvrdé vymáhání jejich dodržování. Je mi líto. Přece nebudu s pedofilií bojovat tak, že budu pedofilům vydávat povolenky na malé děti! A zrovna tak si nemyslím, že podílet se na likvidaci biologického druhu by mělo být na povolenky," říká Pavel Poc. Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Váš britský kolega ve výboru pro životní prostředí Chris Davies (ALDE) na schůzi výboru mluvil o tom, že je potřeba pro ochranu přírody využít „přirozenou lidskou touhu po zisku“.

Víte, jestli má být hnacím motorem těchto aktivit touha po zisku, tak pánbůh s námi. Kde ta kvantifikace skončí? Klasičtí liberálové včetně Václava Klause říkají: "Až se cena zvířete, masa, čehokoli dostane na tržně nezajímavou úroveň, tak to nikdo nebude kupovat." Jenomže se jasně ukazuje, že je to totální kravina – naopak se stává, že se to v jisté fázi překlopí, z té věci se stane luxusní zboží a pak někdo s velkou chutí za neuvěřitelné miliony sežere posledního tuňáka. Byl jsem v šoku, když jsem se dozvěděl, za jak neuvěřitelné peníze se vydražil nedávno na tokijské burze jeden velký kus tuňáka, to šlo do milionů korun. Koupili ho dva lidé, jeden byl majitel řetězce restaurací v Japonsku a druhý majitel luxusní restaurace v Hongkongu. Oni na tom ale ještě úžasně vydělají, protože pak se pláteček tuňáka prodává za neuvěřitelné prachy. A věřím tomu, že by se našli lidé, kterým kdyby ho dali na talíř za ještě mnohem a mnohem větší prachy a řekli jim: „Tak tenhle, to je ten poslední tuňák“, tak tam půjdou a s obrovskou chutí ho sežerou.

Tyhle tržní principy prostě nefungují, a pokud se začneme bavit o povolenkách na výlov ryb, o nichž teď Evropská komise diskutuje, tak taky nebudou fungovat. Stejně jako nefungují odstřelové povolenky myslivcům. Ne že by mi vadilo, že myslivci střílejí dnes přemnoženou lesní zvěř, ale na jedno povolení si do lesa jistě jdou pro srnce několikrát. Nejsem přítelem státního dirigismu, ale v tomhle případě nevidím jiné řešení než restrikce a tvrdé vymáhání jejich dodržování. Je mi líto. Přece jakékoli lidské společenství, ať už smečka nebo město nebo stát, vždycky stanovovalo pravidla, která umožňovala, aby žilo v souladu se sebou nebo posléze v souladu se svými sousedy nebo posléze v souladu s přírodou. A teď je otázka, co jde řešit kšeftem a co je třeba řešit zákonem. Přece nebudu s pedofilií bojovat tak, že budu pedofilům vydávat povolenky na malé děti! A zrovna tak si nemyslím, že podílet se na likvidaci biologického druhu by mělo být na povolenky.

Předpokládám, že velká část ostatních politiků přemýšlí jinak než vy. Jste vůbec schopen dosahovat kompromisů?

A jak chcete jinak dělat politiku? Jsem realista a vím, že to jinak nejde. Mám samozřejmě povinnost říkat principální stanoviska, protože jinak bych byl nečitelný pro voliče. Ale k čemu budu, když se se mnou nebude nikdo bavit, k čemu budu, když mi nikdo nebude rozumět, když mě lidi nebudou chtít poslouchat, protože pro ně budu moc drsný, a když nebudu schopen bavit se a diskutovat o kompromisech? V reálné politice se člověk proplétá a snaží se dosáhnout aspoň dílčích výsledků a úspěchů. Bez toho to nemá smysl, to byste musel odejít někam do jeskyně a dělat poustevníka.

Při práci v EP využíváte víc servis vaší sociálně-demokratické frakce v EP, nebo vám pomáhá spíš česká ČSSD?

V některých věcech je to tak, v některých onak.

Mně totiž na první dojem připadá, jako byste do ČSSD skoro ani nepatřil.

A co vy víte o ČSSD? Já znám celou řadu vynikajících lidí v ČSSD.

Takhle jsem to nemyslel. Zkusím to jinak: v ČSSD existují názorové skupiny, které se snaží prosadit environmentálně vstřícný pohled na svět, u nejvyššího vedení strany ale asi nemají zrovna na růžích ustláno.

Takhle bych to neřekl. V České republice se stalo téměř územ, že se v podstatě jakákoli diskuse o ekologii stala salónně velmi špatně přijatelnou, a to jak ve vedeních stran, tak u špičkových politiků. Ekologické proudy nemají na růžích ustláno, ale to platí ve všech stranách. Když se podíváme na to, co udělali zelení v ČR, tak ti se naprosto nesmyslně dali všanc pravici, poté byli ve volbách po zásluze vymeteni z parlamentu a troufám si tvrdit, že v podstatě zanikli, protože jejich vliv na politické scéně je nulový a nebude nikdy větší. Obecná nepřízeň ochraně životního prostředí, která je v ČR v politických kruzích samozřejmě pozorovatelná, není specifikum jen jedné strany, ale je rozšířená všude. A troufám si otevřeně tvrdit, že je to politická vina jednoho konkrétního člověka – pana profesora klimatologa ekologa ekonoma všechnologa Klause. To se občas stává, že někdo za sebou nechá takovouhle stopu.

Tím ale uznáváte, že Václav Klaus je neobyčejně silný politik a že nemá protiváhu.

Ale já jsem nikdy neřekl, že není. Je to člověk, který dokázal zemi provléct ekonomickým zvěrstvem kupónové privatizace a poté se stát prezidentem! To znamená, že je to nesmírně silná osobnost. Já si pana Klause v celé řadě zejména zahraničně politických otázek nesmírně vážím, ale takhle silná osobnost některé stopy zanechává zářivé a pozitivní a některé jsou ošklivými šmouhami na podlaze – a tohle je ta šmouha na podlaze.

Ještě se ale vrátím k té podpoře. Pochopitelně, že z ČSSD čerpám názory směrem k místní politice, protože jako europoslanec prostě musím prosazovat i určitou míru národních zájmů. Příkladem může být třeba otázka zrušení přechodných období pro zdroje znečištění – je to problém, jehož vyvážení může znamenat minimální přínos pro životní prostředí a zároveň velký přínos pro konkurenceschopnost nějakého podniku. Prodloužení nějaké lhůty o rok nebo o pár měsíců není problém z hlediska životního prostředí, ale může být velký problém pro ekonomickou efektivnost. Nejdůležitější ale nakonec stejně je, jaký máte kolem sebe tým asistentů, protože bez nich by byl europoslanec totálně vyřízený. Možná je to problém i Klause, že mu chybí v okolí někdo, kdo by aspoň trochu rozuměl životnímu prostředí.

A není to spíš tak, že si třeba myslíte, že nějaký předpis pomůže životnímu prostředí, ale dostanete příkaz od své vlastní strany, že takhle daleko to zajít nemá, protože elektroenergetika v ČR si přeje, aby platnost třeba nějakého ustanovení nebo zpřísněného limitu byla odložena?

Víte, ono moc příkazů od stran asi nepřijde žádnému z europoslanců. Lobbing v tomhle případě přijde spíš přímo od ČEZU nebo od velkých teplárenských sdružení a pak už je na každém z poslanců, aby si to rozebral. Já to třeba dost posuzuji a někdy s asistenty sedíme do noci a snažíme se najít informace, abychom si mohli říct, jak to asi je. Lobbing, který jsem zažil v Evropském parlamentu, je ale výrazně civilizovanější než cokoli, co člověk zažil na jakékoli úrovni v ČR. Při lobbingových jednáních v ČR skoro vždycky kouká jednomu z očí, co za to, a druhému, co z toho. V EP jsem takový přístup nezažil, což znamená, že jsem buď bezvýznamný europoslanec, ale protože jsem už byl u neuvěřitelné spousty předpisů lobbovaný, tak spíš věřím druhé možnosti – v EP je lobbing spíš pracovní, racionální debata, ve které se vás partner snaží přesvědčit, případně obelhat svými argumenty. Pak záleží na vás, jestli mu na to skočíte, a to je podle mě správná politická hra. Mezi lobbisty pochopitelně nejsou jen lidé z průmyslu, ale i z různých agentur, z nevládních organizací, je to dost široké. Ono je to trochu jako reklama – člověk na ni sice nadává, ona mu ale zároveň trochu pomáhá si vybrat, nebo si aspoň najít spektrum, ze kterého si vybere. Lobbing je svého druhu pomoc, protože lidé vám předají informace a na vás je, jak si je přeberete. Ale aby proboha chodily nějaké befely ze stranických sekretariátů, to jsem tedy ještě nezažil. To je taková zvláštní psychóza v ČR, která hovoří o vládě stranických sekretariátů a o tom, jak tam někdo někomu nařizuje, jak má hlasovat – já o tom tedy nevím.

Vy jste byl v české politice i jinde než na krajské úrovni?

Byl jsem akorát místostarostou v Mariánských Lázních a jsem předsedou krajské organizace ČSSD, ale to je taková dobrovolně volená funkce.

Říkal jste, že jste podnikal. Co jste dělal?

Šest let jsem měl zahradnickou firmu a ještě stále jsem jejím společníkem, nikoli už jednatelem! Před tím jsem byl čtyři roky místostarosta, před tím jsem byl úředník v ochraně přírody a ještě před tím jsem byl vědecký aspirant, ale to mi přerušila plyšová revoluce.

Když jste byl úředník ochrany přírody na městě, tak to znáte problémy z první ruky.

Velmi dobře.

Můžete v EP změnit něco, co vám tenkrát vadilo?

Řeknu vám krásný příběh. Když jsem byl v letech 1993–1998 v Mariánských Lázních, řešili jsme otázku bolševníku, dokonce jsem byl členem meziresortní komise ministerstva zemědělství a ministerstva životního prostředí, dokonce jsem autorem národní metodiky na likvidaci bolševníku. Natočili jsme i úžasný film Causa Bolševník, který někde na Slovensku vyhrál cenu atd. Později jsem dělal místostarostu, pak se za mnou najednou voda ve veřejné správě zavřela a v likvidaci bolševníku se moc nepokračovalo. No a dneska na stejném místě na odboru životního prostředí v Mariánských Lázních, dokonce u stejného stolu, sedí moje manželka a řeší bolševník. Pointa je v tom, že dnes existují evropské dotace a jim se povedlo získat asi 17 milionů korun na modelový projekt likvidace bolševníku v intencích toho, co jsem chtěl kdysi uskutečnit a nesehnal jsem na to prostředky – takže ano, došlo k posunu.

V EP byste měli projednávat i strategii pro invazní druhy, tak to je žena bude hubit a vy k tomu schvalovat zákony ...

Já si upřímně řečeno ale nemyslím, že zrovna bolševník je invazní druh, který by si zasloužil nějakou extra velkou pozornost. Z evropského pohledu jsou daleko horší problémy, ať už norek americký nebo španělský plž nebo celá řada hmyzu. Bolševník je viditelný, protože je to velká kytka, má hezký příběh, a když se s ním někdo poleptá a pak jde na sluníčko, tak má puchýř. Ale jestli bych hodnotil jako horšího „vetřelce“ netýkavku, nebo bolševník, nebo křídlatku, to nevím. Bolševník je nepříjemný, protože dělá puchýře, křídlatka je nepříjemná, protože skoro nejde zlikvidovat, a netýkavka zase umí likvidovat příbřežní porosty. To bolševník moc nedělá, on je to spíš takový prasák – vytváří si a vleče s sebou společenstvo úplně stejných hnusů, jako je sám, jsou v něm svízele, některé hodně agresivní trávy, kopřivy, no prostě hnusák.

Pojďme ještě k Natuře 2000 – tou jsou chráněny některé druhy a některá stanoviště. Druhy ale nebyly vybírány jen podle toho, které jsou nejvzácnější, ale spíš se hledělo na vlajkové druhy – velká zvířata, pěkní motýli apod. Měla by Natura projít revizí a víc odrážet, které druhy jsou v Evropě k vyhynutí?

Dám vám dvě odpovědi. Ta první je politicky korektní: Natura by si určitě zasloužila revizi a zahrnutí celé řady organismů, které jsou v součanosti ohroženy, a bla bla bla, takhle můžu pokračovat. A teď co si skutečně myslím: Ono je to v podstatě jedno, jde o to, že se něco chrání. Jestli budeme chránit žluťáska takového, nebo makového, dá se čekat, že s jeho ochranou se sveze spousta dalších druhů. Pak není stoprocentně důležité, jestli chráníme zrovna támhletoho babouka, nebo nějaké zvíře, které má hebkou srst.

Mně připadá hrozně levné dívat se na ochranu přírody podle jejích součástí – mám pocit, že na to už je pozdě. Čili čím víc ochrana zahrnuje ekosystémy, tím líp. Řeknu vám další příběh: Na západním pobřeží Severní Ameriky jsou mlžné lesy, které chtěly velké dřevařské koncerny popílit. Tehdy tam ochránci přírody objevili nějakou přiblblou sovičku s kulatýma očima, omlouvám se za slovo přiblblou, ale ona byla skutečně přiblblá, protože normální sova někam uletí a tahle moc nelítala, začali ji chránit a díky tomu zachránili velkou část těch lesů. Ve skutečnosti tam ale taky zachránili velmi nenápadný a na tom mlžném lese skutečně závislý druh rostliny, nějaký barvínek, u něhož se později ukázalo, že se z něho dají destilovat užitečné látky. Takže jestli dnes přehodnotíme Naturu, no tak ji přehodnoťme, hlavně se ale proboha snažme propojovat ekosystémy a chraňme je v nějakém celku.

Jak to chcete dělat? Mají být „nástrojem“ na ochranu ekosystémů třeba národní parky a chráněné krajinné oblasti, tedy velkoplošná chráněná území?

Já nevím. Ta území ani nemusejí být velkološná, musejí být ale opravdu chráněná. Anebo zapomenutá. Jako třeba pinky. To jsou místa v měsíční krajině po těžbě, na nichž se našly neuvěřitelné biologické poklady jenom proto, že tam nikdo nechodí a nikdo tam zvířata neopruzuje. Čili velkoplošná území ani ne, chráněná ano. Čím víc bude chráněných území, tím líp.

Jenomže v ČR existují hodně „velkorysé“ projekty na rekultivaci těchto zapomenutých území a je velmi těžké prosadit, aby se jich nechávala větší část být.

To ano, když se budeme bavit o tomhle typu ochrany přírody, tak tam je podle mě klíčovým nástrojem tzv. územní systém ekologické stability (ÚSES). Pokud vím, biocentra a biokoridory, které jsou součásti ÚSESU, by měly být součástí územního plánu a nemělo by se do nich hrabat. Problém je, že firmy, které ÚSESY zakreslují, to často dělají blbě. Setkal jsem se s tím ještě na radnici v Mariánských Lázních: výběrové řízení na pořízení ÚSESU v okolí Mariánských Lázní vyhrála firma z Moravy. Když jsme na to pak s kolegou botanikem koukali, tak jsme si říkali, že si snad dělají srandu. Oni totiž významné biocentrum a od něho vedoucí koridory namalovali na letišti. Kolikrát tam ti hoši asi byli? Formalismus je v této věci naprostý průšvih a obrovská škoda. Nakonec v mnoha případech zjistíte, že předpisy nebo záměry politiků nemusejí být špatné, jako je pak špatné jejich převedení do skutečnosti. Územní plán mívá ve správě stavební úřad a jeho úředníci často jen mávnou rukou: „No co, nějaký ÚSESY ...“ A je to s odpuštěním v pytli. Biocentra jsou super, zaplaťpánbu že v nich něco přežije, ale i biokoridory jsou nesmírně důležité, těmi můžou druhy „protékat“ z jednoho přijatelného místa na druhé. Jenomže když jim do cesty postavíte dálnici? Lidi mávnou rukou: „Vždyť je to jen silnice.“ Když ale v jejím okolí strávíte pár dní v různých dobách, dojde vám, že dálnice je strašný průšvih. Běžní lidé si to pořád nechtějí uvědomit, ale dálnice blokuje šíření jakékoli pozemní populace. A když blokuje šíření, tak blokuje i útěk. Když bude na jedné straně dálnice populace (čehokoli) a vytvoříte podmínky, které tam život znemožní nebo ztíží, tak ta populace by byla teoreticky schopná se o pár metrů nebo kilometrů posunout. Když je tam ale dálnice, tak se prostě nehne a vymře. Já vím, že lidé hodně nadávají na zdražování kvůli přechodům pro zvířata, jenomže bez toho je dálnice pro přírodu fakt průšvih.

---

reklama

---