Chcete zachránit planetu? Jezte vnitřnosti

Jíst méně masa, aby se podařilo snížit emise skleníkových plynů. To zní jako docela rozumný plán, jak pomoci životnímu prostředí, planetě. Alespoň než zvíte, že rozdíl v emisní bilanci mezi veganskou a masitou lidskou stravou není zase tak zásadní. Řešením je tedy spíš proměna stravovacích návyků širší populace. Ovšem ne taková, s jak by si vegani asi představovali. Proč vegani nejí maso? Podle anket a průzkumů uvádí pro své rozhodnutí trojici důvodů. Tím nejčastějším podnětem je pro ně etika, práva zvířat. Tím, že nekonzumují maso, vegani hájí své hluboké přesvědčení, že zvířata mají právo na život bez utrpení.

Své zdraví, respektive to, že rostlinná strava je dostatečně bohatá na vlákninu a antioxidanty, což může snížit riziko srdečních chorob, diabetu 2. typu anebo rakoviny, ve svých zdůvodněních kladou až na třetí místo.

Ani jeden z těchto argumentů zde rozporovat nebudeme.

Zhruba uprostřed stojí jako důvod pro veganské stravování ekologická udržitelnost. Skutečnost, že rostlinná strava by měla být šetrnější k planetě. Produkce masa totiž vyžaduje obrovské množství zdrojů, což přispívá například k odlesňování, znečištění ovzduší, klimatické krizi. Což už je argument, který je z hlediska faktické správnosti poněkud hrbolatý.

Jak to? Za jedním kilogramem dobře rostlého hovězího masa, které vám přistane na talíři, stojí ekvivalent přibližně 20–60 kilogramů emisí oxidu uhličitého. Zatímco za jedním kilogramem čočky na tomtéž talíři by to bylo jen někde mezi 0,5–2 kilogramy CO₂e. Z takhle přímočaře servírovaného srovnání pak pochopitelně vypadá strava bezmasá, veganská, jako mnohem příznivější pro životní prostředí, planetu. Jenže ta ilustrativní přímočarost je spíš zkreslující.

Veganská dieta totiž není pro planetu Zemi dvaatřicetkrát „lepší“ než strava řekněme vysokomasá. Proč? Lidí, kteří by se hotovili třikrát za den spořádat kilovou flákotu hovězího, existuje v obecné populaci skutečně pramálo. Možná ještě méně než veganů a těch, kteří by se výhradně živili jen čočkou. Ostatně, strava veganská není jen o luštěninách. Když vyškrtnete nepravděpodobné a nahodilé extrémy, zůstanou jen průměry.

Proto také výsledky velkých meta-analýz, za nimiž stojí například medicínský Lancet, bádající Oxford anebo Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), ten naznačený vysoký rozptyl emisí skleníkových plynů spojených s výživou různými dietami poněkud umenšují a k sobě přibližují.

U veganské diety se roční podíl na strávníka vyprodukovaných emisí v tunách ekvivalentu CO2 pohybuje někde mezi 1,5–2,0 tunami. U vegetariánské diety je to 2,0–2,5 tun; nízkomase a flexitariánsky se stravující pak stojí přibližně mezi 2,5–3,2 tunami. Běžná západní strava produkuje okolo 3,5–4,5 tun CO2 na osobu a rok. A strava silně akcentující maso, dieta vysokomasá, s vysokým podílem hovězího a jehněčího, pak přináší okolo 5–6 tun CO₂e.

Vysokomasá dieta je přitom velmi zřídkavý extrém. Ale ani ten není, úhrnem vyprodukovaných emisí, pro životní planetu zatěžující víc než trojnásobkem diety veganské. Jako praktický příklad se moc nehodí. To už je bližším příkladem ta běžná západní strava, která je v součtu svými emisemi jen 2–2,5x „horší“ než strava veganská.

Potenciál bez strávníků nepozvednete

Potenciál veganské diety k umenšení emisí skleníkových plynů produkovaných zemědělství tu nepochybně je, ale výrazně ho umenšuje vlastní podíl strávníků. V Česku se například 90 procent lidí (tedy 9,8 milionů osob) stravuje onou „běžnou západní dietou“, tedy stravou bez nějakého vážného omezení konzumace masa.

Devět z deseti lidí kolem nás tedy přispívá skrze svou výživu k bilanci skleníkových plynů 3,5–4,5 tunami CO2e. Jen asi 10 procent české populace preferuje stravu s částečným omezením konzumace masa, tedy jen ten jeden z každých desíti přispívá k celkové bilanci méně než 3,2 tunami.

A ti výhradně vegansky se stravující? Ti v české populaci tvoří jedno až dvouprocentní podíl. Jde zhruba o 150 000 lidí, jejichž emise skleníkových plynů spojené s konzumací potravy nepřesahují dvě tuny CO2 ročně. Co si z toho vzít? V krátkosti, nic moc pozitivního. Celé je to depresivní a demotivující i proto, že hrstka českých veganů - produkujících ročně svou stravou nějakých 300 000 tun emisí CO2 - nejspíš nic nezmění na emisní bilanci státu, kde 9,8 milionů lidí skrze konzumaci poživatin směle produkuje 45 milionů tun emisí.

Nakonec ani ten výsledný rozdíl mezi veganskou a běžnou západní stravou v emisní bilanci zase až tak velký není. Je jen jeho dvou až dvouapůlnásobkem. Takže i kdyby se zítra celé Česko stalo zemí výhradních veganů? Pořád by to bylo 21,5 milionů tun v emisích skleníkových plynů.

Těžko taky předpokládat, že by devadesát procent populace jen tak přes noc změnilo názor, a přijalo za své zdravotní, etické a environmentální postoje dvouprocentního podílu populace. Takové věci se prostě nestávají a radikální přístup veganů k celospolečenské diskuzi o výživě to ani moc neusnadňuje.

Ale že se ve složení stravy, dietě většinové populace, může skrývat recept na řešení environmentálních problémů, platí dál. Zaznívá to ze zpráv OSN, potažmo Světové zdravotnické organizace (WHO) či dokumentů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC).

A svým netradičně laděným výzkumem na to naráží i badatelé z univerzity v anglickém Swansea.

Jen asi jinak, než by nejspíš vegani očekávali.

Maso má totiž nepochybně velký dopad na životní prostředí, a tak je zřejmé, že se kolem něj bude točit i možné řešení. Jen to řešení nutně nemusí být vykolíkováno oním stereotypním „jíst méně masa“. I jeho větší, nebo tedy spíše širší konzumace, by totiž planetě mohla pomoci.

Lidé konzumující maso v západních zemích se dnes obvykle zaměřují téměř výhradně jen na svalovou tkáň zvířat, ale vyhýbají se konzumaci drobů. Vnitřností. Vnitřních orgánů, jako jsou srdce, játra a ledviny. Jenže právě konzumace většího množství vnitřností by mohla, velmi nenásilnou cestou, snížit celkovou poptávku po počtu zvířat zabitých pro maso. A tím i skleníkové plyny produkované zemědělstvím, masným průmyslem.

Zdravější, chutnější, lacinější

S konzumací zvířecích vnitřností se také pojí potenciální zdravotní přínosy. Jsou plné bílkovin, vitamínů, minerálů a esenciálních mastných kyselin a často obsahují více živin, než samotná svalovina, kterou považujeme za to jediné žádané a jakostní maso. Přitom jen z deseti deka jater například pokryjete 36 procent doporučené denní dávky železa. Pokud byste na to šli přes pečeni nebo kýtu, nedostanete se v železe ani na 10 procent.

Přidejte k tomu lepší stravitelnost, výraznější chuť a především nižší cenu, a hned před pravidelnými konzumenty masa vyvstává přijatelnější alternativa polníčku a hrášku.

Jistě, konzumace vnitřností hospodářských zvířat je sice v západní společnosti zatížena společenským stigmatem – je považována za jídlo chudiny, stravou poněkud nečistou – ale obecně je ve světě mnohem rozšířenějším trendem než vegetariánské a veganské nemasité alternativy stravy. Protože ta kompletní konzumace zvířat včetně vnitřností je ekologicky i ekonomicky znělá.

Není přitom bez zajímavosti, že západní kuchyně, v časech dostatku a blahobytu zvířecími vnitřnostmi opovrhující, rychle své předsudky odkládá v časech bídy a nedostatku. Tendence nejíst vnitřnosti je spíše pózou než zažitou zvyklostí, kterou odbourá první větší hlad.

Většina světa konzumuje zvířata „od čenichu po ocas“ bez oklik a ošívání. Třeba v Japonsku pro to mají hezké slůvko, mottaiani. Lítost z plýtvání. Přijde jim neuctivé mrhat tím, co se z jednou zabitého zvířete nabízí. Čímž se vlastně, prazvláštním sice způsobem, přibližují hluboké etice veganské. I jim je líto nezužitkovat to, co přinesla smrt živého tvora.

Ve skutečnosti by tedy konzumace většího množství zvířecích vnitřností mohla jednak podpořit zdravější stravování většinové populace, a přitom by mohla být i mnohem dosažitelnějším doporučením pro udržitelnost výživy.

S velkou porcí nadsázky se dá říct, že pravověrní vegani by neměli tolik brojit za to, aby lidé kolem nich přestali konzumovat maso. Spíš by měli bojovat za to, aby lidé kolem nich jedli zvířata od čenichu po ocas, tedy celá včetně vnitřností. Pak by totiž bylo třeba chovat a porážet přibližně o desetinu hospodářských zvířat méně, aniž by bylo třeba motivovat k zásadní změně stravovacích návyků devadesátiprocentní podíl populace.

S tím, že širší konzumace masa, respektive vnitřností, by zrovna tak planetě Zemi mohla pomoci.

---

reklama

---