Kam s ním: problém psích exkrementů nemá uspokojivé řešení

Máte psa? Pak jste už jistě zaznamenali, že kromě chlupaté radosti a roztomile uslintaného štěstí váš čtyřnohý miláček produkuje také exkrementy. Ano, je až opravdu zarážející, jak moc společného s nimi máme. Otázkou je, jak se přiměřeně psího trusu zbavit. Protože zase tak snadné to není. Výmluvy, proč psí trus nesbírat, všichni známe. Třeba že bobky jsou tak malé, že vlastně nemá cenu je sbírat. Nebo jsou tak s prominutím tekuté, že se ani nabrat nedají. Bolí nás záda a kolena, takže se k nim ani neohneme. A nakonec, není to spíš povinností rychlé roty, tedy úklidové čety města? Zvlášť, když u odpadkových košů kolem cestičky trestuhodně chybí sáčky, viďte? Ne, je to opravdu jen naše povinnost. A slušnost.

Sbírat a uklízet nepořádek po pejskovi, ať už je to čivava nebo irský vlkodav, prostě musíme. Městské a obecní vyhlášky jsou v tomto ohledu velmi jasné a pokuty za znečišťování veřejných prostranství více než motivující. Pochopitelně, protože nikdo si nechce po podrážce rozmáznout něco psího, co už pak bude jenom jeho.

Alíku, nepřerušuj koncert, nikdo se nedívá

Nejde tu samozřejmě jen o estetické hledisko. Vzhledem k psí stravě je jejich trus docela solidní biologickou náloží, která své okolí znehodnocuje. Bakterie, viry a další cestující v psím trusu se nevyplatí brát na lehkou váhu: je to bohaté naleziště adenovirů a parvovirů, giardií (střevních labmlií), hlístic, tasemnic, kokcidií. Určitě je nechcete potkat volně odložené vedle trávníku dětského hřiště nebo na piknikovém pažitu v parku. Rozkládají se jen zvolna, usazují se v půdě, může je rozmočit první déšť. Stanou se problémem, kterého se dá zbavit jen obtížně. Platí, že každý bobek se počítá.

Řekněme, že venčíte dvakrát za den. To je 14 hromádek za týden, vcelku solidní minové pole. V Praze, při evidovaných +/- 83 000 hafanech? To je kalamita. Proto sbíráme.

A ze stejných důvodů bychom je neměli nechávat za sebou ani „v přírodě“. Protože psí trus je prostě cizorodá záležitost, nadupaná parazity, se kterými zvířecí obyvatelé lesa (a jejich imunitní systém) nepočítají. Kromě šíření neviditelných bakteriálních prevítů je ve hře třeba znečištění vodních a půdních zdrojů, eutrofizace.

Bobky sice hnojí, ale tady by neměly. Cokoliv si do přírody přinesete, to si z ní také odneste. Včetně nevonících psích hromádek.

Bobek na skládce nebydlí

Tím se dostáváme přímo k jádru pudla. „Ano, sbírat. Jinak pokuta.“ hučí na nás každá druhá cedulka v parku. Jenže co s tím nadělením dál? Hodit úhledně zavázaný balíček v sáčku do odpadkového koše? Samozřejmě je to lepší, než jej šoupnout sousedovi pod rohožku, ale k dokonalosti to má daleko.

Psí trus je stejně jako každý jiný trus při svém rozkladu výrazným zdrojem metanu. Takže jestli skončí s netříděným odpadem na skládce, zaděláváme si vlastně na nehezký klimatický problém. Ono není moc skládek, které by byly na příjem takto znečištěného, biologicky závadného odpadu přímo stavěné.

V roce 2013 sesbírali v úzkém centru Olomouce kolem 30 kilogramů za den. Raději nedomýšlím, kolik to musí být dnes a hlavně, kolik to bude dohromady ve větších městech. Tuna nebo dvě?

Proč na tom záleží? Protože na fekálie není běžná infrastruktura sběru veřejných odpadků primárně stavěná. A ty tisíce plastových sáčků s psími bobky uvnitř, které na skládce hezky zrají, v pořádku nejsou. Situace nebude o mnoho lepší, když plastové sáčky nahradíte těmi „eko“, z recyklovaného papíru. Pořád je to bobek a pořád končí na skládce. Takže co jiného?

Kompostér nás tentokrát nevytrhne

Zatímco v jiných případech bychom nabízeli univerzální odpověď – zařiďte si kompost (tím se nic zkazit nedá), tentokrát přibrzdíme. Na kompost psí bobky taky nepatří. Jde o to, že podmínky rozkladu nejsou ve většině domáckých kompostů ideální pro zpracování exkrementů.

Abyste neutralizovali ony bakterie uvnitř hromádek, potřebovali byste skutečně dobře provzdušněný kompost, přehazovaný řekněme pětkrát do roka, ve kterém navíc teplota vyvolaná tlením přesáhne hranici alespoň 55°C. Což se v domáckých podmínkách dost obtížně zjišťuje a udržuje.

Výsledný kompost navíc nikdy nebude vhodný pro hnojení klasických zeleninových záhonků nebo na plnění květináčů. Rizika kontaminace prostě přetrvávají. Můžete jím maximálně tak oblažit trávník nebo přilepšit ovocným stromkům.

Při kompostování psích exkrementů si musíte také pohlídat pevnost podloží kompostéru. Aby se z něj ty ne zrovna příhodné „šťávy“ neluhovaly do půdy vaší zahrady a třeba do studny. Podtrženo sečteno, psí bobky na kompost taky nepatří.

Vlny šumí…

Jaké je tedy ideální řešení? To, které zatím nemáme. Vypadalo by nejspíš jako celorepublikový centrální systém sběru psích bobků. Při kterém by každá hromádka, úhledně zabalená do kompostovatelného nebo recyklovatelného sáčku zamířila do sběrné budky a v té by pak putovala do nedaleké kompostárny s bioplynovou stanicí. Tam by se psí odpad „zneškodňoval“, a ještě by se z něj získávala energie.

Ale co to? Závan budoucnosti? Něco takového, jen trochu méně komplikovaně, už přeci děláme. Čímž se dostáváme k tomu ne úplně uspokojivému, ale funkčnímu řešení.

Psí bobky, které při venčící procházce sesbíráte, si odneste domů. A až bude vhodná chvíle (raději to moc neodkládejte) nakrmte svůj záchod. Kanalizace je na znečišťující fekálie stavěná a někde na jejím konci čeká čistírna odpadních vod, která se umí vypořádat s trusem a nejrůznějšími kaly. Obvykle přitom dojde i na to energetické zhodnocení. Závěr?

Bobky rozhodně sbírat; doma i venku, na zahradě, v parku, na poli i v lese. Klidně sbírejte i do plastových sáčků, aspoň jim prodloužíte dobu smysluplného využití. A pak je – ty bobky, nikoliv sáčky – spláchněte do záchodu.

Ano, asi to zvýší vaši spotřebu vody. Ale pejsek je tak trochu člen domácnosti, takže s nějakými výdaji navíc musíte počítat.

---

reklama

---