Máme právo na opravu rozbitých věcí?
Opravit závadu na běžném spotřebním zboží? To se lépe řekne, než udělá. Přesněji, jak dlouho asi bude trvat, než vaše opravářská snaha narazí na bariéru licencí a autorizovaných servisů, které vám brání šťourat se v poškozeném zařízení, aniž byste riskovali ztrátu záruky? Kdy zjistíte, že na rozebrání porouchaného stroje nemáte to správné servisní náčiní, protože je na trhu volně nedostupné a kladivem to nejde? Jak rychle poznáte, že kazítka a poškozené součástky uvnitř stroje nemůžete vyměnit, protože náhradní nejsou nikde k dostání?
Když na webu SquareTrade zveřejnili článek s titulkem „O 10 let a 15 modelů později“, psal se rok 2017. Mile v něm připomínali, že bez ohledu na pokrok v designu a výkonu chytrých telefonů 49 % amerických uživatelů musí dříve či později zainvestovat jednou či víckrát do koupě nového krytu, protože se jim mobil pádem poškodil. To se prostě stává. A proto také výměny krytů a prasklých obrazovek nesou ve Státech 14 miliard dolarů ročně. Jak je vlastně možné, že výměna netechnické a pohledem statistiky hrubě poruchové součástky vyjde tak draze?
Podle Gizmodo je to tím, že její výrobci mají monopolní postavení na trhu a v zásadě jim to moc vyhovuje. Tím, že výrobci mohou „napálit“ sumu za náhradu poškozené součástky a zařídí zpoplatněnou servisní výměnu, kontrolují cenu celé opravy. A tu drží tak vysoko, že 44 % uživatelů postavených před volbu opravit starý/pořídit kompletně nový telefon raději sáhne po nákupu modernějšího modelu. Protože rozdíl mezi cenou opravy starého a doplatkem za úplně nový je menší, než oprava starého.
Jeden jim všem vládne
„Spotřebitelé vlastně nemají na výběr. Není tu žádná konkurenční nabídka, jen monopol,“ říká Nathan Proctor, vedoucí americké skupiny pro Výzkum práv spotřebitelů a jeden z mluvčích kampaně Právo na opravu. „Výrobce tak může libovolně manipulovat s cenou náhradních dílů a ty pak místo reálných centů stojí desítky dolarů. Asi nikdo pak dlouho nepřemýšlí, jestli mu vyjde lépe nákup náhradních dílů v ceně blížící se novému modelu. Což ale v konečném důsledku poškozuje spotřebitele a jeho právo na opravu.“
Že takový přístup není zrovna hospodárný (pro spotřebitele), vede k další spotřebě neobnovitelných zdrojů a vzniku odpadů, je vcelku nasnadě. To proto činila globální produkce elektroodpadu v roce 2016 45 milionů tun a podle všeho to v roce 2021 bude milionů tun dvaapadesát. A přesně o tom kampaň Právo na opravu je. „Ať už je to mobil, traktor nebo lednička, chceme, aby si každý uživatel mohl svobodně vybrat, kde, jestli a jakým způsobem poškozené či rozbité zboží opraví,“ říká Proctor. „Právo na opravu by mělo být nezpochybnitelnou volbou jednotlivce. Výrobci zatím jen manipulují spotřebitele, predátorsky ovlivňují cenu a tváří se, že to jinak nejde.“
Navíc zabolí, že zatímco dnešní třicetiletí si ještě pamatují, že věci denní spotřeby a potřeby šly opravit (a občas se o to pokouší), vyrůstá nám dnes generace, která nic takového nezná. Umí jen nahrazovat, respektive kupovat nové za poškozené a zastaralé a veškerou práci navíc přenechávají na autorizovaných servisech. Co tedy hnutí za Právo na opravu chce? Aby kutilové, nadšenci i soukromé opravárenské firmy získali přístup k servisním plánům, technické dokumentaci, specializovanému náčiní a software, které by umožnilo opravy provádět bezpečně a efektivně. Což naráží na silné nepochopení, ne-li rovnou odpor výrobců.
Opravit? To nezvládnete.
Těžištěm mezinárodní opozice, odporu proti domáckým správkám, jsou korporátní giganti jako například Apple, Microsoft nebo John Deer. Protože na tom, že dosud mají monopol na prodej i opravu, rozhodně netratí. Jejich argumentace proti opravám se opírá o to, že servis zařízení zprostředkovaný třetí stranou je neodborný a může být i nebezpečný. „Tak proč nám neposkytnou plány a nářadí, abychom to mohli dělat odborně a bezpečněji?“ kontruje Proctor.
Legislativní klima kolem práva se ale v poslední době mění. Stalo se například horkým tématem voleb kandidátů Demokratické strany v USA. Dvacítka amerických států zatím zařazení „Práva na opravu“ do legislativy zvažuje. Zjevně je inspiroval stát Massachusetts, kde si v roce 2013 spotřebitelé vyhádali právo na opravu automobilů svépomocí. A zpoza oceánu doputovala debata o zařazení konkrétní směrnice do Evropské unie. Téma Práva na opravu je momentálně v řešení v Británii, kde ministryně životního prostředí Theresa Coffey potvrdila: „Máme zájem na tom, aby výrobci a producenti učinili své výrobky snadněji opravitelné a znovu-použitelné. Protože tak mohou vydržet déle a tím zachovat lepší životní prostředí pro příští generace.“
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Rozhovor o historii environmentálního hnutí u nás s historikem Matějem Spurným
Jak můžeme zlepšit životní podmínky medvědů chovaných v zajetí?
Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna Gaillyová
Další články autora |
Umělý velrybí trus. Vědci testují, zda pomůže schopnosti oceánů pohlcovat oxid uhličitý. Vypadá to slibně
Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?
Hřbitovy jsou cenná útočiště živé přírody ve městech, objasňuje studieOnline diskuse
Všechny komentáře (5)
Katka Pazderů
17.8.2019 13:22Honza Slatdek
18.8.2019 18:15Jan Šimůnek
20.8.2019 10:12Rozhodně bych netvrdil, že neopravitelné věci jsou na výrobu levnější. Vyrábět např. pětihranné matice či šrouby s pětihrannými hlavicemi nebo hvězdicemi (např. CD/DVD čtečky a vypalovačky) je daleko dražší a náročnější než tam dát standardní materiál za pár halířů (protože vyráběný ve velkých sériích).
I to zalévání do plastu je po standardní montáži krok navíc.
V některých případech by ovšem bylo vhodné odstranit přebujelé bezpečnostní předpisy, které např. mají zaručit, že dáma nezhyne, ani když se bude fénovat ve vaně napuštěné vodou a poběží jí u toho sprcha. Prostě, kdo chce Darwinovu cenu, měl by mít právo ji dostat.
