Nebohá zvířecí mláďátka. Někdy potřebují lidskou pomoc. Někdy vůbec ne

Samička zajíce krmí mládě jen v bezpečných chvílích během noci a osamotě. Nemá smysl u zajíčka čekat, zda se matka vrátí. Vrátí se, až bude zajíček sám.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Tobias H / Flickr.com

Mezi mláďaty dopravenými do záchranné stanice jsou zvířata osiřelá, vypadlá z hnízda nebo pocházející ze zničeného úkrytu. Velkou část však tvoří i mláďata "zachráněná" zcela zbytečně. O tom, kdy mláďata lidskou pomoc potřebují a kdy je naopak zbytečná, mluvila Zuzana Pokorná v polovině dubna v Domě ochránců přírody v Praze.

Jedna rada o pomoci platí přitom vždycky: nevíme-li si rady, nejlepší je hned na místě zavolat do záchranné stanice. Ideálně ještě předtím než se rozhodneme vzít mládě do ruky nebo domů. Ochránci i po telefonu pomůžou vyhodnotit situaci a poradit, jak jednat dál. Centrální dispečink záchranných stanic má číslo 774 155 155.

Kdy pomoci ptáčatům

Ptáci nejsou schopni své mládě sebrat a přenést do bezpečí, pomoc proto potřebují všechna holátka, málo opeřená ptáčata, která umí zatím pouze sedět nebo se plazit, a která se ocitla se mimo hnízdo. Nejmenší ptáčata mohou mít ještě zavřená oči a peří dosud v trubičkách. Pomoci potřebují i ptáčata, která by měla následovat rodiče, ale jsou nalezena osamělá, jako například kachňata, malé labutě nebo bažanti.

Naopak zbytečné je pomáhat ptáčeti, které je už opeřené a vesele poskakuje a pobíhá kolem nebo se už udrží na větvičce. „Jen málokdy ptáče vzlétne rovnou z hnízda,“ vysvětluje Zuzana Pokorná s tím, že rodiče je krmí i ve fázi, kdy už jsou mimo hnízdo. Takové mládě je málokdy osiřelé, a dokud se nenaučí létat a shánět si potravu, starají se o něj oba rodiče. Například mladí kosi musí nějaký čas počkat, než jim narostou ocasní pera.

Pokud se nicméně ptáče pohybuje v nebezpečném místě, například blízko silnice, můžeme je bez obav přemístit pár metrů na bezpečnější místo. Ptáci mají špatný čich, takže tím pouto mezi rodiči a mládětem nezpřetrháme.

Není savec jako savec

U savců je situace trochu jiná, existují totiž dva typy savčích mláďat, připomíná Zuzana Pokorná. Prvním typem jsou mláďata, která se rodí už plně vyvinutá, se srstí i očima, jen v prvních týdnech života ještě neběhají. Po narození nemají tato mláďata žádný pach a barvou splývají s okolím. Rodiče je proto zanechávají na bezpečném místě a sami se snaží u mláděte zdržovat co nejméně, aby na něj neupozornili predátory.

Ptáci nejsou schopni své mládě sebrat a přenést do bezpečí, pomoc proto potřebují všechna holátka, která se ocitla mimo hnízdo.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv ČSOP Němčice

Pokud člověk váhá, zda je nebo není zajíček sedící v trávě sirotek a čeká u něj i několik hodin, jestli se jeho rodič nevrátí, na zaječice bude podle Zuzany Pokorné čekat marně. Samička krmí mládě jen v bezpečných chvílích během noci a osamotě.

Kromě zajíců se podobně o své mladé starají i srnky. Pokud je mládě klidné a zdravé, pomoc nepotřebuje. Lidskou podporu tyto mláďata potřebují až ve chvíli, kdy pískají, běhají za lidmi a psy nebo jsou naopak malátná a zraněná.

Druhý typ savčích mláďat je zranitelnější. Mláďata veverek, šelem, netopýrů a ježků se rodí slepá, holá a potřebují teplo. Pomoc proto potřebují vždycky, když se ocitnou mimo hnízdo. Může to být poté, co vítr shodil veverčí hnízdo, hnízdo našel pes nebo se sotva lezoucí hladová mláďata snaží pískotem marně přivolat například usmrceného rodiče. Pomoci potřebují i veverky, které před člověkem neutíkají. Odrostlé mládě sice vypadá už jako dospělá a soběstačná veverka, na to, aby mu ale narostly zuby, je potřeba celé dva měsíce.

Obecně pak potřebují podle Zuzany Pokorné pomoc zvířata, která jsou aktivní v době, ve které by být neměla. Například noční živočich ve dne, nebo zvíře probuzené ze zimního spánku. Pomoc potřebují i živočichové zranění, prochladlí, promočení, napadení parazity nebo ulovení psem či kočkou.

Záchranná stanice Lesů hl. m. Prahy je jedno ze 30 zařízení v celonárodní síti stanic pro hendikepovaná zvířata. Přestože pod ní spadá území s nejmenší rozlohou, přijímá živočichů nejvíce. Podle Zuzany Pokorné je to logické: ve městě na zvířata číhají mnohá nebezpečí (auta, tramvaje, psi, světlíky nebo skleněné plochy) a zároveň je v nich i hodně lidí, je tedy pravděpodobnější, že zraněné zvíře někdo najde. Praha má navíc na svém území mnoho různorodých biotopů, kde žije mnoho různých druhů zvířat, takže i skladba zachraňovaných je velice pestrá.