Přírodní pohřebnictví je daleko přístupnější, než se může zdát, říká Adam Vokáč

Přírodní pohřbívání se snaží člověka vrátit zpátky k přírodě. O přírodě blízkých pohřebištích, symbolice návratu do přírodního koloběhu i propojení pietních míst s ochranou krajiny hovořil Adam Vokáč, správce nového Vzpomínkového parku v pražských Satalicích, který vznikl na dohled vinořského hradiště. V čem je Vzpomínkový park v Satalicích jiný než pohřebiště, jak je běžně známe?

Tento hřbitov, když tomu tak řeknu, právě vůbec nevypadá jako hřbitov. Člověka, když sem přijde většinou nenapadne, že to je pohřebiště. Opravdu vypadá jako park. A tím se zatím hodně liší od dosavadních pohřebišť u nás v Česku.

Cílem je tady být v rovnováze s přírodou kolem. Přistupovat k místu citlivě. Nepřizpůsobovat ho běžnému provozu hřbitova způsobem, že se tady všechno vydláždí a že tady budou pravé úhly a hroby v řadách jeden vedle druhého.

Je to u nás zatím hodně netradiční pojetí hřbitova. A já věřím, že je hodně žádoucí, aby tady vznikaly nové hřbitovy tímto způsobem. Snad tedy půjde i příkladem.

Jaká byla cesta ke vzniku pohřebiště v této podobě?

Satalice svoje pohřebiště doteď neměly a přímo občané volali po tom, že by tady mohlo být zřízeno. S myšlenkou, že by v tomto prostoru dřívějších zahrádek mohl být přírodní hřbitov, přišly starostka Milada Voborská a místostarostka Leona Táborská, návrhu se ujal architekt Zdeněk Sendler. I lidem se představa přírodního hřbitova více líbila.

Myšlenka, že by to mohl být vlastně park s možností ukládání popela v Satalicích prošla mnohem snáz, než kdyby to měl být ten „ponurý“ hřbitov. Protože pohřebiště jako taková působí ponuře, lidé tam moc nechtějí trávit čas. Není to prostě tak veselé místo, jako vidíte tady kolem nás.

Věřím, že tu skutečně došlo k funkčnímu spojení parku a hřbitova. Je to obojí a není to vůbec jedno na úkor druhému. Krásně se to doplňuje.

Co bude Vaší náplní práce jako správce Vzpomínkového parku?

Jako správce se teď budu primárně starat o rozvojovou péči parku. Což znamená, že budu hlavně zahradník. Zalévat všechny ty nově vysazené stromy a trvalky, co tady byly vysázeny.

Od léta se budu věnovat i zájemcům o hrobová místa, rozptyl a vsypání popela, kterých mám na seznamu už asi třicet pět. Tím pádem budu mít na starosti i hřbitovní agendu ve smyslu evidence a uzavírání nájemních smluv na hrobová místa. Budu tu provádět, ukazovat možnosti. Budeme se zájemci vybírat hrobová místa v terénu. Budu je vést procesem, jak má hrobové místo vypadat, protože tady máme specifický manuál hrobových míst a kameníci musí dodržovat určitá pravidla. Takže tohle všechno s nimi budu dávat dohromady.

Věřím, že se z místa stane i oblíbené obřadní místo pro konání posledních rozloučení. Tak bude také hodně co dělat kolem toho – připravovat místo, chystat prostranství a být u toho, když se obřady dějí. Bude to hodně rozmanitá práce.

Přímo ve Vzpomínkovém parku plánujete také pořádání akcí. Uskuteční se nějaká už tento podzim?

Zatím máme v plánu hlavně akci k otevření parku 9. září. To bude významná akce.

Co bych tady také rád chystal, jsou sběry ovoce. Budu rád, když mi lidé pomohou na podzim sbírat švestky a jablka, protože jinak to bude celé na mně.

Vůbec bych byl rád, kdyby to tady fungovalo komunitně. Můžeme si tady povídat o přírodním pohřebnictví, o smrti a zároveň tady udělat trošku práce, natrhat třešně a tak dále. Věřím, že to tady může takto fungovat jako na přírodních hřbitovech na západě.

Vzpomínkový park není první přírodní pohřebiště v Praze. Už funguje Les vzpomínek a Luční hřbitov v Ďáblicích. Každý přitom funguje trošku jinak…

Ano. V Lese vzpomínek se už deset let ukládá popel ke kořenům stromů. Je to část Ďáblického hřbitova, kde je hodně vzrostlých stromů. Kolem každého stromu se tu ukládá popel většinou tak do osmi jamek kolem dokola. Jediné, co se na hrobová místa umisťuje, je cedulka na kmeni toho stromu.

Luční hřbitov je novější pohřebiště. Funguje zatím tři roky. Ukládá se na něm do země. To znamená, že se pohřbívají celá těla v rakvi do hrobu. Místo vypadá jako louka. Nejsou tam klasická kamenná hrobová místa. Jediné, co je značí, jsou dřevěné cedulky se jménem a třeba nějakým datem. Stojí za tím myšlenka, že člověk splyne s tou loukou.

Česká legislativa umožňuje velmi volné nakládání s popelem, který můžeme uložit i přímo ke kořenům rostlin. Na druhou stranu ale popel z kremace není svým složením pro rostliny úplně ideální.

Lidem doporučuji, pokud chtějí rozptýlit popel mezi trvalky, smíchat ho předtím se substrátem pro trvalky. Aby popel obohatil substrát o své minerály, ale aby nebyl příliš koncentrovaný, protože jsou v něm hlavně soli. Ukládat popel tímto způsobem je, myslím, optimální, ať už ke stromům nebo k trvalkám.

Ve Vzpomínkovém parku máme také možnost vsypu do trvalkových záhonů a vsyp může být proveden tímto způsobem. Komerčně dostupný substrát pro tyto účely jako jinde ve světě u nás není dostupný.

Naopak pohřbívání do hrobu je legislativně dost svázané. Jsou i tam nějaké možnosti, jak ukládat do hrobu citlivěji k přírodě?

Určitě. Luční hřbitov se tomu snaží jít vstříc, ale máme omezení. Musíme být pohřbení v rakvi – nebo aspoň zatím se to tak všude dělá. Teoreticky nám ministerstvo řeklo, že rakev nutná není, ale praxe bez rakve zatím nikde na hřbitově nefunguje. Ale je to něco, co věřím, že se v příštích pár letech změní. Kvůli tomu není potřebná ani novela zákona.

Pak je tady minimální hloubka hrobu. Ta je jasně daná zákonem – metr padesát. Na přírodních pohřebištích na Západě to bývá méně. My říkáme, ať je to třeba jenom metr. Jednak si tím ušetříme nějakou práci, finance, ale i to tělo lépe zetlí ve svrchní vrstvě půdy. Zároveň do půdy nezasahujeme tolik. Je to i šetrnější vůči podzemní vodě. Vidíme spoustu výhod, proč pohřbívat do mělčích hrobů.

Ještě existuje regulace, která se už spíš týká celých hřbitovů. Ty mohou zřizovat jenom obce nebo církve. Občas vidíme problém v tom, že obce ze své vůle přírodní pohřebiště tolik nezakládají. Umíme si představit, že kdyby tuto možnost měly i třeba neziskovky, že by přírodních, jednodušších pohřebišť pravděpodobně vznikalo víc.

Toto jsou se spolkem Poslední stopa naše návrhy toho, co by mohlo být legislativně uchopeno lépe.

Přírodní pohřebnictví se snaží člověka vrátit k přírodě. Protože poslední desetiletí, možná i staletí se i na hřbitovech pořád dost od přírody a země oddělujeme...

Ano, tyto hluboké myšlenky se za tím dají hledat. Já je za přírodním pohřebnictvím hledám rád. Samozřejmě to ale není nic nutného. Nechci říkat, že každý, kdo je tady na tom přírodním pohřebišti pohřbený, musí cítit takovouto sounáležitost s Matkou zemí a tak dále. A že to tím má vyjadřovat.

Ale já sám vidím v tom, co nám může přírodní pohřebnictví, spojení smrti a ekologie, přinést jako společnosti velký potenciál. Když se pokusíme přijmout tu myšlenku, že jsme součástí koloběhu přírody a vrátíme se do ní po smrti. Třeba se pak do ní můžeme vrátit už i za života.

Většinou, když je něco ekologičtější, je to i dražší. Ale u ekologického pohřebnictví to platit nemusí. Dražší může být třeba pronájem místa na přírodním hřbitově, ale lidé už potom nemusí vydávat tolik peněz na péči o to místo...

Ano, takhle se to dá určitě říct. Pokud člověk dává vyšší peníze za nájem na přírodních pohřebištích, tak tím zároveň podporuje i dobrou věc. Pokud je to luční hřbitov, podporuje, že se někdo stará o květnatou louku, což je biotop, který je u nás hodně na ústupu. Tím pádem zachraňujeme i biodiverzitu tím, že tu luční hřbitovy máme a že se o ně staráme.

Dává mi smysl vynaložit peníze tady tím způsobem spíš než do budování kamenných hrobů a tak dále. Já osobně to takhle vnímám. Samozřejmě je to ale věc každého.

Když už někdo má rodinný hrob a předci vybudovali to klasické kamenné hrobové místo. Jak o něj pečovat, aby bylo bližší přírodě?

Přijde mi dobré nemít tam náhrobní desku. Pokud ji někdo má, tak se dá úplně v pohodě sundat. Není z žádného důvodu potřeba. Dá se místo ní nasypat substrát a zasadit třeba trvalky.

Velké téma je minimalizace hřbitovního odpadu. Mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli nám nestačí přinést na hrob něco symbolického spíše než kupovat velké dary, které nejsou recyklovatelné – typicky velké věnce, co se dají běžně koupit v květinářství.

Další věc, která se nedá dobře recyklovat, protože tam jsou minimálně dvě složky, jsou klasické hřbitovní svíčky. Pokud hřbitov nabízí možnost položit do nějaké nádoby s vodou plovoucí svíčky, tak to vidíme jako optimální. Plovoucí svíčky se recyklují daleko lépe.

Možná ale stačí přinést luční květinu, kterou jsme našli po cestě. Nebo kamínek.

Každý hřbitov může mít na svém území nějaké broukoviště, pracovat s mrtvým dřevem, mít budky, pítka pro ptáky. Plánujete tady tyto prvky, třeba i jako osvětu?

Určitě. Broukoviští už tady máme pár rozmístěných. Z toho, co se tady řezalo za dřevo, se tady většina nechala právě v rámci broukoviště. Takových míst bude určitě vznikat ještě víc.

Také mi přijde dobré to osvětově označit nějakou cedulkou „proč?“. Vysvětlit, proč se někde nekosí, proč se někde kosí mozaikově, proč se nechávají na podzim hromady listí v rozích pohřebiště. Přesně to mám v plánu a je to i v řádu pohřebiště, že toto tady budeme cíleně dělat a že to lidé nemají odklízet.

Ač je to často jenom symbolické, tak mi přijde, že na takovém místě jako je hřbitov je symbolika důležitá.

V zemích, kde už je přírodní pohřebnictví více rozšířené, ve Spojených státech, Skandinávii nebo Velké Británii, spojují pietní místa přímo s ochranou přírody.

To mi přijde krásné, když se dokáže hřbitovnictví provázat s ochranou krajiny. Hřbitovy mohou vznikat ve volné krajině. Někde, kde volně přechází v krajinu bez plotů. Dokáže se to propojit s péčí o krajinu.

Jakmile máme někde hodnotné místo, které potřebujeme opečovávat, jsou tam chráněné druhy. Anebo naopak máme místo, které potřebuje zrekultivovat. O takové plochy se můžeme starat i způsobem, že se na nich udělá krajinné pohřebiště. Najednou se na nich začne koncentrovat péče, protože o každý hřbitov je potřeba pečovat. A proč tedy současně nepečovat o místo jako o chráněné území?

Zároveň se dá pohřbívat úplně tím nejšetrnějším způsobem, takže se do krajiny nezasáhne negativně. A finance, které pohřby přináší, pak mohou putovat na péči o místo. Je to moc hezký koncept a doufám, že se toho tady taky dočkáme. Jedno takové krajinné pohřebiště má vznikat na Karlovarsku.

Váš spolek svým názvem připomíná, že způsob pohřbení je naše poslední ekologická stopa. Na jednu stranu by proto na ní už nemuselo tolik záležet, na druhou stranu to ale lze vnímat tak, že vyjadřuje hodnoty člověka. Dá se říct, kdo volí přírodní pohřebnictví?

Řekl bych, že každý ho volí z jiného důvodu. Na přírodních pohřebištích na Ďáblickém hřbitově jsme si vyzkoušeli, že jsou to i lidé, kteří prostě jenom rádi tráví čas v lese. A kdo netráví rád čas v lese?

Myslím, že přírodní pohřebnictví je daleko přístupnější, než se může zdát. Je fakt pro každého a každý si v něm něco najde. Je to taky často bezúdržbové, levnější. Takže já v tom vidím cestu pro opravdu širokou společnost.

Jsou lidé, kteří mají přírodu opravdu hodně niterně spojenou s vlastní spiritualitou. A pak jsou lidé, kteří prostě jenom rádi chodí na houby a líbí se jim, že jsou v lese a že by skončili někde v lese mezi houbami.

Pomáhá lidem vědomí, že jsou součástí přírodního cyklu, vyrovnat se s vlastní smrtelností?

Já to tak mám. Osobně si toto prohlubuji neustále. Vidím v tom velkou útěchu, že jsem součástí jednoho velkého organismu, přírody. Pro mě je toto opravdu hluboké. Ale zároveň to nechci na sílu nutně spojovat s přírodním pohřebnictvím jako takovým. Věřím, že tu ta myšlenka je, že se dá nalézt opravdu snadno a že je s návratem do koloběhu přírody neoddělitelně spjatá.

Spoustu lidí láká představa, že se stanou stromem. Je to opravdu velká část lidí, pro které je to hezký symbol. A pokud se jim to jen tak zalíbí, i když za tím není nic hlubšího, myslím, že tím už vede krásná cesta k tomu, si ten vztah s přírodou nad touto myšlenkou prohloubit.

Toto pomezí smrti a ekologie je dobrý prostředek pro sbližování s přírodou. Smrt v nás vyvolává hodně hluboké emoce. Pokud si někdo prožije pohřeb někoho blízkého na pohřebišti v obklopení přírody, tak věřím, že ho to může hodně zasáhnout, hodně oslovit. Pokud přijme myšlenku, že se blízký stane stromem nebo luční květinou, může si vytvořit vztah ke konkrétnímu kousku přírody a může to v něm probudit něco hlubokého.

Jaké jsou ohlasy na přírodní pohřebnictví v Česku? Češi obecně mají rádi krajinu, zpíváme o ní i v hymně. Prosazuje se toto téma snadno? Anebo převládá skutečnost, že jsou Češi v mnohém konzervativní?

Řekl bych, že všichni nějak vnímají, že je hezké stát se součástí krajiny. Systémově je ale dnes strašně náročné takovýto hřbitov zřídit. Je to jednak zdlouhavý proces na úřadech, ale ani není velká potřeba zřizovat pohřebiště nová. Je to pořád odsunuté hodně na okraj zájmu.

Málokdo udělá podobný netradiční pilotní projekt, protože chce ukázat společnosti, že to dává smysl. Proto si myslím, že dneska ještě tolik přírodních pohřebišť nevzniká, ačkoliv každému by se tak nějak ta myšlenka líbila.

Těžší může být uchopit to skutečně krajinné pohřebiště, kde třeba není ani plot nebo to není nijak oddělené. Přijmout, že se tam procházíme a kolem nás jsou uložení zesnulí. Na tohle ještě u nás nejsme zvyklí.

Smrt tu schováváme tradičně za čtyři zdi, tam se s ní setkáme, ale jinak tomu nechceme být vystavováni. Může to být pro někoho těžké, ale myslím si, že je žádoucí, abychom si ve společnosti zvykli, že je smrt běžnou součástí života.

Kde mají s ekologickým pohřebnictvím největší zkušenosti. Kde brát inspiraci?

Nejvíce toho asi najdeme u nějakých domorodců. Ale z toho moc nečerpám, protože si říkám, že to je nám tak vzdálená kultura, že by to asi nikdo nebral vážně.

Pokud se podíváme na evropskou kulturu, tak velký vzor je pro nás, co se tomu tady věnujeme, Velká Británie. Tam se jim to povedlo na začátku devadesátých let dostat systémově i na radnice. Zároveň se toho mohlo chopit i spoustu soukromých farmářů a udělat to opravdu jednoduše a krásně. I finančně se jim to vyplácí.

Přijde mi, že ta kultura nám je hodně podobná. I třeba hustota zalidnění je podobná, dokonce je v té Velké Británii větší. Takže neplatí argument, že kdybychom se tady všichni začali pohřbívat někam do krajiny, do země, že tady na to není dost místa. Ono by tady bylo.

Nemusíme se všichni spalovat v krematoriu, když naše těla mohou vyživit krajinu a můžeme se stát symbolicky její součástí.

Vždycky, když nám někdo říká, že to nejde, tak já říkám: „Ale vždyť Angličani nám nejsou zas tak vzdálení a podívejte, jak jim to tam krásně kvete.“

Do jaké míry tomu tématu brání ostych mluvit o smrti?

Určitě tomu brání. Na druhou stranu si myslím, že tím, jak to bylo hodně dlouho tabu, je to dneska docela populární téma. V médiích je to docela často. Přijde mi, že je všude, ale to je asi dáno tím, že se tomu věnuji.

Tím, jak jsme o tom dlouho nemluvili, tak to teď zažívá zase naopak větší pozornost. Ta proměna, si myslím, může proběhnout, na základě toho, že je to takhle teď vidět, rychle. Je spoustu festivalů věnovaných smrti, dělají se smrťácké rozhovory, kdy se lidé sejdou v kavárně a povídají si o smrti.

Hlavně pro starší generace to je, myslím, dnes dost náročné. Najednou se o tom mluví, najednou se na to lidi ptají. Přitom třeba to téma nemají vůbec zpracované.

Ale u generace jako je ta moje, věřím, že už do toho půjdeme úplně s něčím jiným. Už jsme s tím tématem konfrontováni dlouho a našli jsme si k němu cestu. Snad se tomu bude i to pohřbívání přizpůsobovat, že jsme víc rozmyšlení v tom, co chceme, co jsou naše možnosti.

Protože je to také bohužel tak, že dneska si lidé ani neumí představit, že by to šlo jinak, než jak se to dělá běžně. A potom vždycky volí tu největší klasiku.

Navíc ve chvíli, kdy člověk úmrtí v rodině řeší, je v silných emocích a nemusí mít kapacitu se těmito věcmi zabývat.

Ano, je to tak. Pokud je člověk v situaci, a ještě nebyl vůbec seznámený s možnostmi, tak je pochopitelné, že v tomto tlaku nechce dělat žádné alternativy. A ještě to komunikovat s rodinou, jestli jsou pro. Často se zvolí taková ta zlatá střední cesta. Nebo spíš ta šedá.

A proto je podle mě důležité povídat si o tom ještě za našich životů. Otevírat to téma v rodinách.

Přes to přírodní pohřebnictví je to dobře přístupné. Říct u večeře, že jsem slyšel o tom, že se můžu stát po smrti stromem, že se mi to hrozně líbí. Možná i ostatní pak začnou tyto věci sdílet. To doporučuji.

---

reklama

---