Smrt, dým a supi

Člověk za sebou zanechává ekologickou stopu po celý život a bylo by poněkud naivní doufat, že smrtí tento hluboce zažitý zvyk náhle opustí. Mrtvé tělo je třeba někam uložit, spálit, vysušit, rozložit, vystavit ptákům nebo alespoň zabalit do něčeho, co by pozůstalým připadalo dostatečně důstojné. Pohřeb totiž v lidských dějinách a napříč prostorem nikdy nebyl jen technické odstranění či využití biologického materiálu – k dobám a místům, kde tomu tak bylo, se ještě vrátíme. Z hlediska antropologie je pohřeb vším možným od divadla kulturní paměti přes společenskou smlouvu mezi živými a mrtvými a rituál přechodu až po přehlídku toho, co si daná kultura představuje pod pojmy čistota, prestiž, bohatství a (správné) uspořádání světa.

„Ekologický účet“ se proto neplatí pouze za samotné tělo, ale hlavně za všechno, co obrazně řečeno putuje s ním, putuje na onen svět (ať už si pod tím představíme cokoliv). U řady dávných rituálů pochopitelně přesně nevíme, co se tím nebo daným předmětem či funerální praktikou konkrétně myslelo. Můžeme si je ale poměrně kvalifikovaně domyslet, protože právě smrt představuje kromě několika jiných lidských daností to, co všechny lidi spojuje.

Máme jisté předporozumění tomu, že s mrtvými je třeba nakládat speciálně, byť ono „speciálně“ se může občas až šokujícími způsoby lišit (o tom později). A i pokud si odmyslíme tento bytostně kulturní lidský aspekt, téměř vždy lze odhadovat dopad daného rituálu podle spotřeby materiálu, paliva, dopravy, nutného personálu atd.

Vezměme si starý Egypt. Mumifikace, zvláště ta určená elitám, spotřebovala natron, množství plátna, oleje, vosky a aromatické pryskyřice, z nichž některé putovaly do Egypta z překvapivě vzdálených oblastí. K tomu připočtěme dřevěné rakve, kamenné sarkofágy a hrobky, jejichž stavba rozhodně nebyla nízkoenergetickým koníčkem na nedělní odpoledne.

Ve špičkových provedeních šlo pochopitelně o výsadu menšiny, nikoliv o sériovou službu pro miliony lidí ročně, byť jak nasvědčují některé nekropole, například ta v Dér-el-Medíně (18. až 20. dynastie), alespoň nějakou tu formu mumifikace a příhodně velkou hrobku si dopřálo překvapivě mnoho obyvatel.

Zatímco my si spoříme na důchod, průměrný Egypťan si celý život spořil na smrt. Šlo tedy o záležitost velmi drahou, a jelikož bylo účelem udržet tělo co nejdéle v dobré kondici, cynicky můžeme hrobky chápat jako kapsle obsahující organický materiál, který se ale velmi špatně dostává do přírodního oběhu živin.

Toho si ostatně povšimli na konci 19. století přičinliví a praktičtí britští obchodníci a doslova geologické vrstvy láskyplně uložených a milovaných koček vytěžili, převezli, rozemleli a zpracovali na báječné a velmi intenzivní zemědělské hnojivo. Netvrdím, že máme považovat velkolepé monumenty egyptských říší za pasti na organický materiál, ale pravdou je, že čím lépe je tělo udržováno ve stavu omezujícím rozkladné procesy, tím větší energii je třeba vynaložit a tím později se živiny v těle obsažené vrátí do přírodního koloběhu.

O několik tisíciletí později popsal arabský cestovatel Ibn Fadlán pohřeb významného muže mezi povolžskými Varjagy: loď, dřevo, textilie, oběti zvířecí i oběť mladé dívky a nakonec mohutná hranice. Takový obřad byl ekonomicky a v jistém smyslu i ekologicky drahý právě proto, že drahý být měl. Spálené zdroje nebyly vedlejším efektem, ale veřejným důkazem postavení zemřelého. Totéž platí pro mnoho historických i recentních, více či méně okázalých kremací od Indie po Bali. Oheň tělo rychle promění, potřebuje však palivo a při nedokonalém hoření vytváří pochopitelně kouř a jemné částice, v případě nebožtíků z chudších rodin také různě velké nedohořelé kousky vhozené bez větších okolků přímo do řeky, což lze považovat spíše za hygienické než ekologické riziko, vše je však otázkou míry – mrtvá těla plná různých typů medikací mohou mít a mají vliv i na ekosystém (viz níže).

Tradice sama o sobě tedy rozhodně není žádnou ekologickou certifikací, i prastarý rituál může být v zásadě slavnostním způsobem, jak poslat kus lesa do atmosféry. Totéž pochopitelně platí i o euroamerických pohřbech žehem, jejichž ekologická stopa je značná a cena kolísavá podle toho, kde zrovna Donald Trump a jeho kamarádi šíří svobodu a demokracii.

Na opačném konci stojí tibetský „nebeský pohřeb“ džhátor, při němž je rozsekané tělo zpřístupněno supům (pro tento proces existuje i specializované povolání, rogyapa, tedy trhač mrtvol), a zoroastrijské „věže mlčení“, kde mrtvé rozkládali kromě povětrnostních podmínek titíž výše zmínění specialisté na rychlou recyklaci. Pro pozorovatele z naší kultury naleštěných rakví může jít o výjev poněkud drastický, z ekologického hlediska je však téměř geniálně úsporný: není třeba rakev, palivo ani trvalý hrob. Jenže i tento systém má svou infrastrukturu, pouze živou. Když v jižní Asii téměř zmizeli supi kvůli veterinárnímu i lidskému léčivu diklofenak, rozpadla se nejen potravní síť, ale zkomplikovala se i část pohřební praxe. Ukázalo se také, že někdy není nejdůležitějším pracovníkem pohřebnictví hrobník, nýbrž pták.

Jinde mrtví odmítají zůstat jednou provždy uklizeni. Při madagaskarském famadihana rodiny po letech otevírají hrobky, ostatky předků znovu balí do látek, tančí s nimi a ukládají je zpět. Ekologická stopa neleží tolik v těle, jako v opakovaně pořizovaných textiliích, cestování příbuzných a hostinách. Společenský přínos je ovšem značný: příbuzenství se při rituálu nejen připomíná, ale doslova znovu skládá.

Ještě úsporněji s místem zacházely některé komunity na Filipínách a v Číně, které zavěšovaly rakve na skály. Spotřebovaly dřevo a lidské úsilí, zato nepotřebovaly hřbitovní trávník, betonové obruby ani správce s motorovou sekačkou. Jakási vertikální verze pohřebního parkování.

A jak si vede naše moderní civilizace, která se ráda považuje za praktickou? Konvenční pohřeb do země může zahrnovat balzamování, lakovanou rakev z dováženého dřeva či kovu, betonovou vložku, kamenný náhrobek, dopravu a desítky let sekání, zalévání a obnovování výsadby a výzdoby. Kremace šetří místo a materiál, ale spotřebovává energii a produkuje oxid uhličitý, oxidy dusíku a podle technologie i rtuť ze zubních amalgámů a jiné zplodiny. Odborné studie spíše neukazují jednoduchého vítěze, hodně záleží na palivu, dopravě, materiálech a následné péči.

Nejšetrněji obvykle vychází to, co v reklamě působí téměř podezřele prostě: místní přírodní pohřeb bez balzamování, těžké rakve, betonu a věčného trávníku. Slibně vypadají také alkalická hydrolýza a lidské kompostování, ani ty však nejsou kouzlem bez vstupů – potřebují zařízení, energii, vodu a právní i morální souhlas společnosti, která si musí zvyknout, že důstojnost nemusí mít podobu plynového ohně ani žuly z Brazílie. Co si z toho odnést? Ne že bychom měli všichni skončit na skále pod supím zobákem. Pohřeb musí dávat smysl pozůstalým, jinak selže ve své hlavní sociální funkci.

Ekologická lekce různých kultur je ale překvapivě jednoduchá: největší stopu nezanechává mrtvé tělo, nýbrž naše potřeba je obložit materiálem, energií a dlouhodobou údržbou. Skutečně zelený pohřeb proto není nový výrobek, ale spíše schopnost ubrat – méně převážet, méně pálit, méně betonovat a méně dokazovat lásku k zemřelým množstvím kamene a různých více či méně bizarních obětin. Mrtví, domnívám se, už žádné pohodlí nepotřebují. To my živí potřebujeme příběh, v němž jejich odchod dává smysl.

---

reklama

---