Ryby nejsou potravina šetrnější k životnímu prostředí. Problémem jsou sítě drásající dna moří

V dnes tolik populárních žebříčcích, ve kterých je připisována různá emisí zátěž jednotlivým zdrojům potravy, se ryby většinou drží na samém chvostu výčtu. Hluboce pod hovězím a vepřovým masem, dokonce i pod kuřecím a drůbežími produkty. Přesněji řečeno, slepičí vajíčka se obvykle vyskytují poblíž ryb z akvakultur, zatímco ryby „z volné vody“, tedy odchytů z moře, patří v takových seznamech k těm vůbec nejšetrnějším zdrojům živočišných bílkovin. Krása? Ne. Velmi pravděpodobně je iluze udržitelnosti rybího masa nepravda, jak nyní poodkrývá aktuální výzkum.

Je to vcelku prosté. Když budete ryby posuzovat podle jejich schopnosti vyšplhat na strom, v konkurenci savců zjevně neobstojí. A pokud budete posuzovat „emise s odérem rybiny“ na stejném principu jako u suchozemských hospodářských zvířat taky se nedopočítáte. Ryby z volné vody si sice nežádají výběh, pastvu a chlév, ale nemalé emise se s jejich "sklizní" rozhodně pojí. Termín sklizeň je vcelku na místě, protože tažení vlečných sítí a tralování je skutečně co do záchytné kapacity i efektu srovnatelné s kombajnem ve vzrostlé pšenici.

Pravda je na samém dně

Vodní prostředí má svou vlastní trojrozměrnou dynamiku, a vše tu dříve nebo později skončí na samém dně. Malé ryby, které se stanou potravou větších, budou přepasírovány zažívacím traktem predátorů a zamíří dolů jako trus. Mikroskopické řasy, sinice, plankton, veškerá havěť mořská, se po uplynutí své životní lhůty ubírá tamtéž a stává se součástí sedimentů. Našlapaného organickým uhlíkem, který se spolu s biologickým materiálem postupně rozkládá. Nerušeně, v klidu. Stovky a tisíce let. Pokud se tedy touto vrstvou sedliny nepřežene vlečná síť, která rozorá a zbrázdí povrch dna, a tento odpad znovu mobilizuje.

„Dna oceánů jsou největším úložištěm uhlíku světa,“ říká Juan Mayorga, spoluautor studie. „A pokud chceme zastavit globální oteplování, musíme tato na uhlík bohatá hlubinná úložiště ponechat netknutá.“ V opačném případě totiž nedecimujeme velkokapacitním rybářstvím (s tažnými sítěmi) jen mořský biotop a biodiverzitu, ale také uvolňujeme a znovu zpřístupňujeme uhlík, tisíce let odpočívající, a nově opět přispívající ke klimatickým změnám. „Jen velmi těžko můžeme zajistit úspěch klimatických strategií a ignorovat přitom mořské dno,“ dodává Trisha Atwoodová, další autorka.

Pomohlo by nelovení

První zajímavostí je tu především nepoměr mezi plochou území (ovlivněného lovem s vlečnými sítěmi) a efektem. Moře a oceány pokrývají 70 % povrchu Země, ale k této formě rybolovu se zdají být příhodné jen lokality nacházející se víceméně při pobřeží, na pevninském šelfu. Pokud by tedy lov vlečnými sítěmi zakázaly pobřežní státy (a tím zatrhly tuto metodu do vzdálenosti 200 námořních mil od svého pobřeží) a k tomu bychom přidali ochranu dalších 4 % mořského dna v mezinárodních vodách, „uchránili“ bychom 90 % v sedimentech uloženého a sítěmi dnes vířeného uhlíku.

Kolik to tak zhruba je? To je druhá, velmi podstatná zajímavost. Taženými sítěmi se ročně mobilizuje kolem 1,04-2,08 gigatun uhlíku. Tedy zhruba stejně nebo jednou tolik, kolik ročně do atmosféry přenese letecká přeprava osob (pokud zrovna není pandemie). Emisní bilance ještě včera neškodných ryb se tím sune do vcelku extrémních výšin. A ani trochu s tím nepomáhá, když započteme i emise ze spotřebovaného paliva rybářských lodí.

Ty totiž od roku 1998 narostly o 28 % na 179 milionů tun CO2 (v roce 2011). Tedy zhruba na 4 % ze čtvrtiny veškerých emisí spojených s produkcí potravin. Což ryby, prohlašované za šetrný zdroj živočišných bílkovin, sune o poznání výše, k vepřovému a jehněčímu. A to jistě nejsou započtené všechny neduhy moderního rybolovu. I když si tedy ryby nežádají 70 % veškeré pitné vody k zálivce, ani 29 % veškeré plochy souše ke své produkci, jako třeba zemědělské plodiny, úplně „laciné“ také nejsou. Nebereme si je z ničeho, ale z intenzivně narušovaného ekosystému, na který tahle extrakce neblaze dopadá.

Pokud jste tedy v zájmu životního prostředí před lety rezignovali na leteckou přepravu a ušetřený peníz jste investovali do chutné rybiny na vlastním talíři, na své emisní bilanci jste tím nejspíš nezměnili zhola nic. Ale nebuďte z toho smutní. Poté, co se o hovězím mase a emisí spojených s jeho produkcí začalo hovořit jako o „novém uhlí“, obrátilo se k rybímu masu opravdu hodně konzumentů. Takže v tom rozhodně nejste sami.

---

reklama

---