Splachovat záchod pitnou vodou mi přišlo nemravné. Tak jsme přešli na dešťovou

„Nádrž jsme sem museli dostat přes zeď ze sousedova dvora a proto jsme zvolili lehčí plastovou nádrž, se kterou se lépe manipuluje,“ komentuje Růžena Švandová.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Archiv Růženy Šandové

Ze začátku se zdálo, že žádné velké papírování nebude třeba. Posléze se ale ukázalo, že nějaká lejstra potřebná budou. "Potřebovali jsme územní souhlas, který je podmíněný souhlasem provozovatele vodovodu a kanalizací. A museli jsme požádat o sepsání dohody o zřízení vodovodní přípojky a jejím napojení na vodovod. Součástí dohody byl i souhlas s úhradou nákladů za osazení vodoměru,“ popisuje Růžena Švandová administrativní povinnosti. „A dále jsme potřebovali vyjádření odboru památkové péče, protože jsme v městské památkové zóně,“ dodává s tím, že místo, kde se měla usadit nádrž na dešťovou vodu, si musel přijít prohlédnout archeolog.

Růžena Švandová je ale velká optimistka a celý svůj život se řídí pořekadlem „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“, a tak ani dva měsíce, které trávila vyřizováním všech možných i nemožných povolení, ji chuť do další práce neubraly.

Když se daly do pořádku všechny úřední dokumenty, začalo se s vlastní výstavbou. Ta začala nákupem dešťové nádrže. Nejčastějším používaným typem zásobníku pro sběr dešťové vody jsou podzemní plastové samonosné nádrže na dešťovou vodu, nebo chcete-li jímky či zásobníky na dešťovou vodu. Ty jsou dnes často vyráběny z monolitické konstrukce z kvalitního plastu (PE). Oproti svařovaným nádržím tak mají řadu předností - dokonalou statickou pevnost a těsnost, nádrže není následně třeba betonovat. Při tom všem s nimi lze snadno manipulovat i bez použití techniky. Výhodou je tak nejen rychlost instalace, ale také značná úspora nákladů - žádný beton, bednění či armování, žádná manipulační technika.

Jenže paní Šandová nemá novostavbu, kam by se nádrž do předem vykopané jámy přivezla, nýbrž domek se dvorkem ve vnitrobloku. „Nádrž jsme sem museli dostat přes zeď ze sousedova dvora a proto jsme zvolili lehčí plastovou nádrž, se kterou se lépe manipuluje,“ komentuje Růžena Švandová.

Zásobníky na dešťovou vodu je dobré umístit pod zem, protože tím se zajistí, že voda bude v chladu a bez přístupu slunečního světla a nebude se tak kazit. Na nádrži je 30 centimetrová vrstva zeminy, takže voda ani v zimě nezamrzá. Volba velikosti nádrže závisí na ploše střechy, doporučuje se však zvolit větší zásobník, protože dešťová voda je tzv. alternativní zdroj a v období sucha jí může být nedostatek.

Šandovi si vybrali nádrž o objemu 3.000 l a když konečně přišla, zbývalo ji „jen“ nainstalovat na své místo. Jenže ono se snadno řekne nainstalovat, když nemůžete použít žádnou mechanizaci kromě lopat, vědra a provazu. A aby toho nebylo málo, tak se dá do dvorku zajet tak akorát s kolečkem, s kterým musíte překonat hned několik schodů.

Pro umístění nádrže bylo potřeba vykopat jámu dva metry širokou a dva metry hlubokou. "Synové si mákli," směje se Růžena Šandová.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Archiv Růženy Šandové

„Především pro mé syny nastala perná práce. Museli vykopat kruhovou jámu o průměru 2 m a o stejné hloubce,“ líčí Růžena Šandová. „A když byla jáma vykopána a nádrž jsme mohli za pomoci souseda spustit slavnostně na vybetonovanou desku, přistihla jsem se, že se raduji stejně, jako malé dítě na pouti,“ s  úsměvem říká Šandová.

Poté přišlo nezbytné napouštění vody, postupné obetonování, aby spodní voda lehkou nádrž nevytlačila nad zem. A v závěru nezbytná práce instalatéra, který následně ve sklepě umístil pumpu a nainstaloval dvojí rozvody vody včetně zařízení na přepínání vody z dešťové na pitnou, pokud by dlouho nepršelo.

Vodu v nádrži je potřeba mít co nejčistší, a proto, než se dostane do nádrže, projde dvěma filtry. Z nádrže je pak voda nasávána přes další filtr, který je umístěn na sací trubici. Závěrečné čištění proběhne před vodoměrem. Na závěr pak zbývalo nechat si osadit do sklepa vodoměr na dešťovou vodu. Je to totiž tak, že dešťová voda sice naprší zdarma, ale pokud s ní budete prát a splachovat a odpadní voda půjde do kanalizace, je nutné platit stočné. A je lepší platit za skutečně vypuštěnou vodu, než paušálem.

Na místě je otázka, kolik ta „sranda“ nakonec stála. Náklady byly asi 45-50 tisíc Kč. „Ale ono se dost těžko počítá, protože jsme si hodně věcí dělali svépomocí. Instalatér takovou práci asi dělal poprvé, neznal to a museli jsme to v dalším roce opravovat. Některé věci jsme nakoupili zbytečně. Také jsme zároveň dělali rekonstrukci koupelny, takže některé náklady nesouvisí přímo s nápadem využívat dešťovou vodu,“ říká Růžena Šandová. Pro ní to za ten pocit, že nesplachuje pitnou vodou, stálo.