Zavedeme povinné ekologické štítky pro všechny potraviny?

Ve světě je nyní využíváno více než 460 různých systémů certifikace nezávadnosti produktů pro životní prostředí. Má smysl certifikovat i potraviny?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Ralph . / Flickr.com

Myšlenka, se kterou Poore přichází, úplně nová není. Je spíš rozšířením něčeho, co už známe a zatím překvapivě dobře funguje. Kde začít? Když si dnes v Evropě kupujete pračku, vysavač nebo ledničku, je součástí příbalového letáku informace o náročnosti provozu daného zařízení, takzvaný energetický štítek. Tenhle nápad vešel v platnost rokem 1992. První dojmy byly z téhle akce spíše smíšené. Ano, 75 % tehdejších spotřebičů se totiž pohybovalo někde na nejnižších stupních energetické efektivity, hodnocených písmeny G a D. A dnes?

U evropských ledniček to funguje. Bude to platit i na okurky?

Hned 98 % nabízené spotřební elektroniky osciluje mezi kategoriemi A++ a A+++. Poctivé, energií pořádně plýtvající Céčko aby dnes člověk pohledal. Změna, vynucená povinným zveřejněním energetického štítku, byla nečekaně rychlá a razantní. Stačí se jen podívat k našim neevropským sousedům nebo dále do světa. Tam všude sice prodělávají domácí spotřebiče jistou evoluci, ale u nás se to díky štítkům zvládlo asi v trojnásobně rychlejším tempu. S čím novým tedy ještě může přijít nějaký Poore z Oxfordu? Navrhuje, abychom velmi podobným štítkem začali povinně označovat potraviny. Proč?

Protože to může stejně rychle ovlivnit naše spotřební chování. Poore si trochu pohrál s grafickou stránkou takové hypotetické nálepky. Má podobu různobarevného čtyřlístku. Udává totiž čtyři pro životní prostředí kritické faktory, spojené s výrobou potravin. Spotřebu vody, množství užitých pesticidů a jejich toxicitu, dopad produktu na biodiverzitu a celkové emise. To vše přepočítané na 100 g hmotnosti produktu. Vypadá to komplikovaně, ale barvičky napoví. Červená je pro životní prostředí špatně a zelená, na to už přijdete sami.

Kolik váží váš košík? Není to jen o ceně zboží

Každý spotřebitel tak hned mohl vidět, kolik litrů prozalévané vody nebo kilogramů jedu si odnáší v košíku k pokladně. Výrobce by tyto informace musel povinně uvádět, stejně jako musí zveřejňovat složení výrobku. Jistě namítnete, že takové zmapování všech námi konzumovaných produktů by představovalo extrémní administrativní a finanční zátěž. Práce pro tisíce úředníků, emise měřících badatelů, tvůrce katalogů. A o to víc stresu zemědělců a hospodářů, kteří se v potu tváře jen snaží vydobýt ze země něco k uživení. Jenže jak upozorňuje Poore, ono by to zase tak náročné nebylo.

Ukázka, jak by podle Poora mohl vypadat ekoštítek pro potraviny.

Foto | Joseph Poore

Existují totiž nejrůznější aplikace (Poore zmiňuje například Fieldprint či Cool Farm Tool), které už tuhle práci odvedly. A třeba taková aplikace Olam, monitorující zemědělskou produkci na podkladech geografických informačních systémů, už dávno podchytila více než 160 000 pěstitelů. A v podobné národní databázi už frčí i 21 milionů zemědělců v Číně. Rozhodně by tedy nebylo zapotřebí začínat od nuly a je na čem stavět.

Zemědělci se bát nemusí

Zemědělci by se teoreticky takového kroku bát nemuseli. Protože by získali nástroj, který by jejich náklady (včetně environmentálních) na výrobu porovnal s ostatní produkcí. A zjistili by třeba, že nemusí zase tolik hnojit, případně že nemusí hnojivo zavážet z tak velké dálky. Tím by pak mohli snížit svou spotřebu a zlepšit si „štítek“. A jistě, zlepšili by tím půdní i klimatické podmínky, a něco k tomu ještě vydělali. Zrovna ti čínští zemědělci dokázali na základě takových informací snížit o pětinu svou emisní bilanci, a výnos zvýšit o 12 %.

Druhé kouzlo povinné certifikace potravin spočívá v tom, jak dokáže ovlivnit myšlení nás spotřebitelů. Stejk vypadá jeden jako druhý, stejně jako vejce vejci. Vy ale můžete ze štítku vyčíst, že právě kvůli tomuhle hovězímu t-bone z Brazílie bylo vyprodukováno o 1000 % emisí víc, než na druhý, který je od místního farmáře. A rázem se můžete rozhodnout, co je vám milejší. Bude to vaše rozhodnutí, které pak bude formovat nabídku a poptávku. Nebo přijdete na to co si odříct. Taková tabulka čokolády, která „má váhu“ 6,5 kilogramů CO2? Pro někoho je to jistě dobrý důvod přestat mlsat.

Neetické nemáme rádi, ale lepší kvůli tomu nekupujeme

Navíc bychom takovou certifikací vrátili „zpět do hry“ malé zemědělce a soukromníky. Jejich ekologická bilance je totiž dost často výrazně lepší, než u gigantických producentů. Navíc jsou to právě giganti, kteří si na nějakých nálepkách moc nezakládají, a skutečnou environmentální povahu svých produktů mají tendence tajit. U zboží vyrovnaného v regálech nás dosud vedla jen cena, ale teď by byl patrný i celkový rozdíl v přístupu k produkci.

Poore si myslí, že povinná certifikace potravin by napřímila vztahy mezi spotřebiteli a producenty. A byla by fér. Jak říká: „Z předchozích výzkumů už víme, že lidé si spíše nekoupí produkt, který vnímají jako neetický. Ale nijak to nezlepšuje postavení výrobků etických, ochota kupovat je častěji není patrná. To, že si jeden uvědomělý zákazník koupí biočokoládu věc nezmění. I proto nejrůznější formy dobrovolného nálepkování spíše nefungují. Povinné uvádění ekologického štítku u potravin by to ale mohlo změnit.“