Stavební materiály nejsou normované na klimatické změny

Budovy kolem nás jsou designovány na to, aby něco vydržely. Ostatně, trávíme v nich také 60-90 % svého života. Otázkou je, co vlastně to „něco“ obnáší. Stavební normy, vyhlášky a předpisy totiž vychází z předešlých zkušeností inženýrské praxe a jsou ve své podstatě vztaženy ke klimatu dekád minulých. Jenže klima se mění. A kritéria staveb, dostačující v minulosti, nemusí dost dobře odpovídat tomu, co přinese budoucnost. „Architekti a inženýři navrhují budovy, mosty a jiné stavby tak, aby byly schopné fungovat v lokálních podmínkách,“ říká Ran Boydell, přednášející Udržitelného rozvoje na Heriot-Wattově univerzitě. „Jsou stavěny tak, aby ustály nadstandardní rozpětí podmínek teplot, deště, sněhových srážek či poryvů větru, včetně dalších geologických nepříjemností, jako například zemětřesení, vzestup hladiny spodní vody nebo sesedání terénu.“ Problém nastává, když se z lokálního extrému a výrazné odchylky od průměrné normy počasí (nebo dalších faktorů) stane normální stav. Třeba když povodně, přicházející dříve v horizontu staletí, začnou mít frekventovanější výskyt. Lokálně zažitá stavební norma přestane „stíhat“ aktuálnímu klimatu.

Jde o to, z čeho stavíme

Podle Boydella můžeme také záhy narazit na práh možností používaných stavebních materiálů. Namátkou může vlivem silnějšího větru a dešťů docházet k poškození externích obkladů a fasád domů. Způsob, jakým dnes zateplujeme domy a tím šetříme energii, se může velmi rychle přežít. Fasády a obklady dneška se také v budoucnosti mohou stát mnohem náchylnější k odlamování, poškození, zatékání, vlhnutí. To samé platí i pro střešní krytiny, od tašek po plechy, jež nemusí ustát kroupy a vítr.

Růst teplot také přispívá k rozšiřování areálu živočichů, na něž nehledíme s přílišnou láskou. Třeba na termity, kteří sice nepředstavují problém v Evropě, ale ve Spojených státech amerických by jejich posun k severu mohl razantně proměnit materiálovou základnu rezidenční architektury. Termiti by tak mohli přispět k tomu, že současné ekotrend dřevěných domů pozbyde svých environmentálně-ekonomických kvalit. Podobné to může být i s rozšiřováním malárii přenášejících komárů, protože jejich přítomnost se může promítnout do toho, jakým způsobem designujeme obytné i veřejné prostory. Ozeleněná náměstí s vodními tůňkami jsou překrásnou záležitostí, ale líheň malarických komárů v centru asi nikde nechceme.

Když se z betonu stane problém

„Materiály v teple expandují, což je poplatné zvláště pro kovy,“ popisuje Boydell. „A poté, co je překročena jistá mez, může dojít k narušení soudržnosti staveb.“ V měnícím se, extrémně horkém klimatu, se nedomyšlenými stávají i obyčejné asfaltové silnice, které se roztékají a měknou. Své ke stavebním normám má co říct i sesedání půdy, případně extrémní prosychání či naopak převlhčení podloží. „Dá se očekávat, že v následujících 50 letech by to mohl být problém až 10 % staveb v Británii, vystavěných na jílovitých půdách,“ pokračuje Boydell.

Za osobně největší výzvu a problém současně ale považuje vztah měnícího se klimatu a železobetonu. Stavebního materiálu, který je pro svou univerzální povahu nejrozšířenějším stavivem na světě.

„Teplé a vlhčí klima vnáší do předpokládané odolnosti betonu zmatek,“ říká Boydell. „Komplikací je, když ocelové nebo železné výztuže chytnou rez.“ Výsledkem koroze jsou rozšiřující se praskliny a kritické oslabení celé struktury. K vyreznutí armatur byly vždy spíše náchylné betonové stavby poblíž mořského pobřeží, protože vysrážené soli proces koroze akcelerují. Jenže výhledově se prý budeme potýkat i s karbonací. Chemickým procesem, při němž oxid uhličitý reaguje s cementem (za vzniku uhličitanu vápenatého, čímž dochází ke snížení pH betonu), s výsledkem v podobě dalšího oslabení betonu a zvýšení jeho náchylnosti ke korozi.

Jen ve zkratce: všechny betonové stavby vychází z reality 300 ppm částic CO2 v atmosféře. Jenže to je údaj poplatný roku 1950, a dnes jsme už na 400 ppm. Riziko karbonace, neomezující se čistě jen na pobřeží, tím vzrůstá.

Chce to změnu pro budoucnost

Budovy, ve kterých trávíme tolik času, se jeví bytelné a nezdolné. Ale vystaveny působení neoptimálnímu klimatu se stávají velmi křehkými. „Klimatická změna se nezastaví na hranicích bohatého státu, všechny stavby ovlivní stejně,“ říká Boydell. „A dá se říct, že s materiálově komplikovanými stavbami a architektonicky náročnými konstrukcemi na tom mohou být v příštích dekádách bohaté země hůře, než v zemích, kde se staví jednoduše.“ Čistě proto, že čím více je zapracováno materiálů, tím větší je šance, že se něco pokazí.

Řešení této výhledově neradostné situace není snadné, protože obnáší změnu zavedených norem a toho, jak stavíme budovy dnes. Na druhé straně se ale jeví logické, že držet stavební normy na úrovni poloviny minulého století nemá budoucnost.

---

reklama

---