Vědci přišli na to, co Aboridžinci vědí desítky tisíc let: Požáry v Austrálii zakládají ptáci. Záměrně

Australští ornitologové doložili, že jedněmi z největších žhářů na jejich kontinentu překvapivě nejsou lidé, ale draví ptáci. Sami cíleně roznáší doutnající stvoly a větve, aby podpálili buš o kousek dál. Proč to dělají? O tom píše ScienceAlert.

Aktuální objev australských výzkumníků možná šokuje, ale dá se jen stěží považovat za novinku: domorodí Aboridžinci jsou o této informaci zpraveni dobře 40 000 let. A vysvětluje to, proč tři druhy místních dravců (luňáka hnědého a hvízdavého a raroha proměnlivého) nazývají tito původní obyvatelé ve své zoologické mytologii ohnivými ptáky. Na téma cíleného šíření požárů opeřenci upozornil už v šedesátých letech minulého století doktor Phillip Waipuldanya Roberts, ale prakticky nikdo mu nepřikládal váhu. Celý ten nápad zněl totiž naprosto šíleně a neuvěřitelně.

Požáry jsou přirozené, ale někdo jim pomáhá

Každý rok shoří 75 % světové rozlohy tropických savan na popel. Je to přirozený proces. Požáry oživující substrát živinami a likvidující starou biomasu sem prostě patří. Ani Austrálie není výjimkou: každý rok tu shoří okolo 18 % rozlohy savan, tedy něco kolem 1,89 milionů kilometrů čtverečních. Tamní hasiči z toho pochopitelně moc radost nemají, a vyvíjí nemalé úsilí, aby se ničivé plameny nedotkly lidských sídel. Moc se jim to ale nedaří. Nová ohniska požárů se jako z udělání objevují míle před hlavní ohnivou stěnou, se kterou bojují, případně začnou hořet místa za existujícími bariérami, preventivně vypálenými plochami, řekami nebo širokými silnicemi.

Tyhle ohnivé přeskoky, které jim značně komplikují práci a vystavují jejich životy smrtelnému nebezpečí, navíc působí dost nenáhodným dojmem. A nedají se moc vysvětlit tím, že by jiskru odnesl k místu nového požáru vítr. Že by tedy v místě působil nějaký zlomyslný žhář? Etnobiolog Mark Bonta rozhodně souhlasí. „Jen pachatele není třeba hledat mezi lidmi. Na vině jsou dravci.“ Cože? Ano, Bonta spolu s kolegy zaznamenal podrobně celý proces umělého zakládání požárů ptáky. Dravci se nejprve přiblíží těsně za plamennou stěnu hlavního požáru, který postupuje krajinou. A tady si do zobáků či pařátů nasbírají doutnající větvičky.

Dravci nepotřebují zápalky

S nimi pak zamíří před hlavní požár (o 300-1200 metrů dopředu), kde na příhodném suchém místě svůj zápalný náklad upustí. Šance, že tím rozdělají další požár, jsou velké. Už proto, že podobný podpalovací cyklus mohou několikrát opakovat. A proč by něco takového dělali? Plameny totiž vypudí z úkrytů bezpočet živočichů: hadů, ještěrek, hlodavců a drobných vačnatců. Žhářské dílo jim je naservíruje jako na stříbrném podnose. Zvířata hnaná plameny a do plamenů se prakticky nekryjí a jsou velmi snadnou kořistí dravců. A po každém požáru zůstane na spáleništi bezpočet ohořelých mršin, které mohou draví ptáci dále konzumovat.

Oheň, kterému trochu pomohou, jim nachystá skutečné hody. Tato pozorování později potvrdil ornitolog Bob Gosford. „Je v tom jasný záměr. Na šíření ohně se současně podílí stovky dravců, protože každý z nich má díky tomu zajištěn dostatek potravy,“ říká Gosford.

„Rozdělávání ohně jsme brali jako ryze lidskou záležitost, ale evidentně v tom nejsme sami. Dravci sice nepoužívají sirky, ale výsledek je stejný. Pokud jde o náš objev: není to vlastně žádný zázrak. Neobjevili jsme nic, protože o tomhle už desítky tisíc let věděli Aboridžinci. A navzdory silnému skepticismu jsme jen potvrdili to, co jim už dávno bylo zřejmé,“ dodává Bonta.

---

reklama

---