Stál jsem v úplně mrtvé řece, vzpomíná Přemysl Soldán na kyanidovou havárii v Baia Mare

Když v lednu 2000 došlo v rumunském Baia Mare k jedné z největších ekologických havárií, nabídla Česká republika pomoc. Mezi experty, kteří jeli přímo na místo, byl i toxikolog Přemysl Soldán.

V roce 2000 došlo k havárii v rumunském Baia Mare. Co se tam tenkrát stalo?

Ta havárie byla opravdu obrovská. Dotkla se celého povodí Dunaje a vytrávila ryby od Baia Mare až po vtok Dunaje do Černého moře. Dotklo se to řady států, Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, Slovenska, států bývalé Jugoslávie.

A pro místní lidi to byl šok. Pro Maďary to bylo něco jako národní tragédie, protože řeku Tisu vnímají jako národní symbol.

Vy jste tam tenkrát jel. Proč?

Česká republika tehdy velmi rychle zareagovala a konkrétně Maďarsku nabídla odbornou pomoc. Havárie ale tehdy vyvolala opravdu velký zájem, pomoc nabídlo více zemí. Proto nakonec odbornou pomoc nejen Maďarsku, ale všem postiženým zemím nabídla Organizace spojených národů. Byla zorganizována mezinárodní mise expertů, která měla jet od místa havárie v Rumunsku až do Srbska. Česká republika do mise vyslala a zaplatila malý tým chemiků a toxikologů, kteří měli zjistit, jak velký dopad havárie má a zda v řece stále je toxická voda.

K čemu to je dobré?

Když vám řekou stále teče toxická voda, nemá smysl pouštět se do oživovacích postupů, nemá smysl nasazovat nové ryby. Nejdříve je potřeba přijít na to, odkud se toxické látky ve vodě berou.

Při havárii v Baia Mare do vod unikly kromě kyanidů také těžké kovy. To mohl být další problém. Ty se totiž mohly usadit v sedimentech a podle jejich množství by to mohla být ohromná časovaná bomba. Kdykoliv by se změnily nějaké fyzikální či chemické podmínky vodního prostředí, mohly by se uvolňovat do vodního sloupce a zase by mohly zabíjet.

S jakým vybavením jste tam jeli?

Nečekaně se ukázalo jako velmi důležité, že jsme jeli vlastním terénním autem. To nám umožnilo se dostat na místa, kam zbytek mise nejel. Byli jsme v tomto ohledu naprosto nezávislí a mohli jsme provádět opravdu cílený průzkum.

Ještě před odjezdem jsme museli vyřešit jeden problém. Bylo jasné, že vzorky musíme vyhodnocovat hned v terénu, že nemá smysl je konzervovat a zpracovávat až po návratu doma.

Museli jsme rychle najít metodu, která by uměla toxicitu pro vodní organismy určit rychle a spolehlivě. Běžné metody na stanovení toxicity trvají třeba 24 hodin. To bylo v naší situaci neúnosně dlouhé.

Přišli jsme na jednu metodu s bakteriemi, které dají výsledek za patnáct dvacet minut. To je velice dobré. Akorát nikdo nevěděl, zda jsou bakterie citlivé i na kyanidy…

Takže jste to museli zjistit. Jak?

Oslovil jsem svého známého - patologa, který musí umět analyzovat jedy v mrtvolách a musí mít pro to po ruce standardy. A od něj jsem získal omezené a řádně zaevidované množství kyanidu a díky tomu jsem ještě před odjezdem ověřil, že metoda s bakteriemi je pro určení toxicity kyanidů vhodná. A to bylo opravdu těsně před tím, než jsme vyjeli.

A pak jsme naložili auto a vyjeli. Cestou jsme se připojili k celé mezinárodní misi.

Co si vybavuju dodneška, byl ten diametrální rozdíl mezi vyspělou a bohatou Evropou a tehdy ještě zaostalým Rumunskem. Bylo to, jako když se v pohádce Pyšná princezna přechází ze Země krále Miroslava do Půlnočního království. Maďarsko bylo rozvinutá evropská země, ale hned vedle v Rumunsku jsme narazili na projevy chudoby. Většinu dopravy obstarávaly koňské povozy na špatně udržovaných silnicích, žebrající děti…

Jak to vypadalo v Baia Mare?

V Baia Mare byla obří skládka hlušiny z dolu na zlato a stříbro. A k těžbě zlata se používalo kyanidové loužení.

Proč?

Je to běžná a relativně levná metoda.

Kyanid tvoří skupina CN, na níž se váže kationt, například kyanid draselný má vzorec KCN, kyanid sodný NaCN. A na skupinu CN se snadno navazují jiné látky, které se jí „víc líbí“. Takže když vytěženou zlatou či stříbrnou surovinu prolijete kyanidovou vodou, tak vazba CN „vymění“ sodík a „nabalí“ si zlato a stříbro. A pak použijete už jen proces, kterým se podobným mechanismem tyto prvky v kyanidu nahradí, a vám zůstane drahý kov. Velmi zjednodušeně řečeno.

Je to relativně jednoduchý proces, ale je strašně nebezpečný, pokud se nedělá pořádně a pokud se dobře nehlídá. Což tady evidentně nebylo.

Na místě nás třeba šokovalo, že celá oblast, kde byly nádrže s použitými kyanidovými vodami, byla volně přístupná. Kyanidovou vodu nerecyklovali, prostě ji jen vypouštěli do ohromných nádrží.

Celé to je v písečné oblasti, kde hrozilo zasakování do podzemních vod. V okolí byly vesničky a domy s vlastními studnami.

Asi z detektivek víte, že kyanidy se poznají podle charakteristické nahořklé, mandlové vůně. Tak ta se tam přímo válela ve vzduchu. Takže bylo jasné, že jsme na místě.

Jak došlo k samotné havárii?

Myslím, že důležitou okolností bylo samotné místo. Nepevný písčitý terén, v něm byly vybudované nádrže, vyložené fólií proti průsaku. A zřejmě špatně vypočetli nosnost hrází. A druhou důležitou okolností je, že místo je hned pod horami.

V roce 2000 byla zima, kdy bylo hodně sněhu. Koncem ledna pak přišla rychlá obleva a začalo intenzivně pršet. A do nádrží steklo velké množství vod z hor, jedna hráz tlak zvýšené hladiny neudržela, protrhla se a jedovaté vody vytekly do povodí, kde zabily všechno živé.

Co se dělalo s mrtvými rybami?

Ty se vozily do kafilérie. Maso ryb je nepoživatelné a hrozilo, že se mrtvými rybami otráví další zvířata. Navíc rozklad mrtvého masa by situaci ještě zhoršil.

Na fotkách je často vidět ryby, které jsou zkrvavené. Proč?

To je příznak otravy kyanidem.

Jak jsem popisoval tu schopnost vazby CN navazovat na kovové kationty, tak to se děje i v těle, kde kyanidy navazují železo, které jinak červeným krvinkám pomáhá transportovat kyslík. Kyanid se na železo naváže a v těle přestane fungovat okysličování, dojde k vnitřnímu zadušení organizmu.

A tělo na tuhle situaci reaguje tak, že mermomocí chce krev okysličit a dostat do tkání, a všechna krev, co je v kapilárách, se tlačí nahoru a začne prolínat ven.

Proto také po otravě kyanidem zůstává krev světle červená i po delším kontaktu se vzduchem, nezoxiduje a na vzduchu nezhnědne.

Jaký to je pocit vidět kolem sebe takovou zkázu?

Asi nikdy nezapomenu na ten tísnivý pocit, když jsem stál v úplně mrtvé, tiché řece.

Jeli jsme pak podél řeky a cestou sbírali vzorky. A večer, když jsme přijeli na hotel, jsem si rozbalil tu svou mašinu s bakteriemi a do dvou do tří hodin ráno analyzoval vzorky. A brzy ráno jsme zase vyjeli, večer přijeli a tak pořád dokola, dvanáct dní.

A byli jsme tam tenkrát jediní, kteří byli schopni dělat analýzy povrchových vod na místě. Ostatní experti tam spíš jeli jen na exkurzi a objížděli místní samosprávy a tam s nimi rozebírali, jak je to hrozné. Vtipné bylo, že když jsme se večer vraceli z terénu, tak zbytek mise právě vyrážel na raut, a když jsme ráno odjížděli, tak se teprve vraceli domů (smích).

Proč bylo nutné jet v takovém šíleném tempu?

Protože každý den jsme museli být na jiném místě. A informace jsme potřebovali co nejdřív, abychom mohli hned začít hledat příčiny, kdyby se objevil nějaký další průšvih.

A pak je tu taky problém s uchováváním vzorků, speciálně u kyanidů. Jejich poměrně dobrá vlastnost je, že rychle přirozeně degradují a rozloží se. Což je dobré pro řeku, ale špatné pro vzorky.

Kdybychom si vzorky dovezli až domů a zanalyzovali je až tady, tak bychom třeba taky nic nezjistili. Nebo zjistili něco, co ve skutečnosti v řece nebylo.

Nejlepší je udělat co nejvíc analýz na místě. Jakákoliv konzervace, převoz vzorků, změny teploty, to všechno ovlivňuje složení vzorku. V důsledku toho pak můžete doma v teple analyzovat něco úplně jiného, než jste na místě odebral.

A taky se může stát, že analýza ukáže, že je něco divně, že jste možná vzorek odebral špatně, nebo na špatném místě. To můžete vcelku snadno napravit. Sednete do auta a dojedete si pro nový vzorek. Když to zjistíte doma, nenapravíte už nic.

A byly vaše analýzy k něčemu?

Podívejte se na tuhle mapku. Ukazuje oblast nádrží v Baia Mare, kam jsme dorazili 14 dnů po havárii. A místa, kde jsme naměřili toxické hodnoty, jsou v mapě červeně.

Když se na mapu podíváte pořádně, nezdá se vám na ní něco podivného?

Že se znečištění šíří i proti proudu?

Ano. Otrávená byla nejen řeka, na které došlo k protržení nádrže, ale i její přítoky daleko proti proudu.

Jak je to možné?

Celá ta oblast je důlní. A já se domnívám, že když došlo k havárii, u které bylo od začátku jasné, že je to velká katastrofa, tak toho na jiných místech využili a do řeky něco pustili.

Jakože využili příležitosti havárie, aby…

Ano, že řeka je už stejně mrtvá a už není co zkazit.

Co jste s tím zjištěním dělali?

Oznámili jsme to vedoucí naší mise. A že když už jsme tam, že by se mělo prozkoumat celé okolí, abychom zjistili, co se tam děje a odkud to znečištění pochází. Protože jestli jsou toxické i řeky, které by být neměly, tak je zjevné, že něco není v pořádku.

A jak to dopadlo?

Naše mise měla pevně daný harmonogram a vedoucí měla za úkol ho dodržet. Trochu jsme se kvůli tomu pohádali, ale málo platné, jeli jsme podle harmonogramu.

Ale čím dál jsme jeli, tím byla situace lepší. Čím víc se zvětšovala vodnost toku, tím víc se kyanidová nadílka ředila.

Dá se proti takové kyanidové havárii dělat něco aktivně?

Dá. Jednak ředit. To udělali Maďaři, kteří ze všech nádrží, co měli v povodí, ve vhodnou dobu upustili vodu a prostě to znečištění ředili. To trochu pomohlo, ale ne úplně.

A pak, když máte toxikologické vzdělání, můžete udělat ještě jednu věc, kterou Rumuni udělali. Ale udělali ji úplně špatně.

Jakou?

Většina jedů má i nějaký protijed. Kyanid můžete neutralizovat pomocí oxidačních činidel. To někdo v Rumunsku věděl a tak je do řeky vypustili ve velkém.

Jenže …?

Jenže to nepustili do té kyanidové vlny, kde by to mělo smysl, ale až několik dní po ní.

Samotné oxidační činidlo je samo o sobě také pěkné svinstvo. Ve finále tou nešťastnou řekou projely hned dvě jedovaté vlny. Co nezabil kyanid, to dorazilo oxidační činidlo.

Čili to by pomohlo, kdyby to dokázali poslat přímo do té kyanidové vlny?

Ano. Ale oni nevěděli, kde je, protože na to neměli přístroje, které by jim to včas detekovaly.

Vy jste zmiňoval, že problémem mohly být i těžké kovy v sedimentu. Byly?

To dopadlo naštěstí docela dobře. Zjistili jsme, že jsou toxické jen pod tou nádrží. A dál po toku pak už nebyly. To bylo velmi dobré zjištění, protože až odteče jedovatá voda, pak se dá vcelku rychle začít s oživováním řeky.

Jenže ještě ten rok byly v místě další tři velké havárie a jedna pak v roce 2003.

A mě z toho vyplývá, že chudá země si prostě jen těžko ohlídá, aby k takovým věcem nedocházelo, neuhlídá si, jak moc je daný proces nebezpečný. Zisk převažuje nad riziky.

Plyne z té havárie nějaké poučení pro státy? Pro vás?

Teoreticky z toho poučení být mělo. Mohlo.

Když si vybavíte havárii v basilejském Sandozu, to byla proporcemi srovnatelná věc. Kvůli hašení požáru továrny na pesticidy došlo k úniku asi 20 tisíc litrů hasební vody do Rýna. Ale ta voda s sebou vzala i pesticidy z továrny.

A protože Rýn je mimo jiné i zdrojem pitné vody pro velké množství lidí, tak se obyvatelé postižených oblastí opravdu naštvali, proběhly velké demonstrace, které pomohly prosadit různá legislativní i praktická opatření. Zavedly se havarijní plány, fabriky si musely vybudovat nádrže pro zachycení hasební vody. Poučení z chyb nastalo.

V Rumunsku a dalších postižených zemích nedošlo k otrávení pitné vody, „jen“ to vymlátilo řeku. A mám pocit, že k nějakému velkému poučení tu nedošlo.

Třeba v roce 2010 došlo v maďarské obci Ajka k protržení hráze odkalovací nádrže z výroby hliníku. Žíravé bahno kontaminovalo ohromnou oblast. Deset lidí přišlo o život.

Může se něco takového ještě opakovat?

Já myslím, že když se něco může pokazit, tak se to pokazí.

Nedávno jsme se byli podívat na polský Żelazny Most. Je to největší evropské odkaliště měděných dolů. Hráze jsou vybetonované, ale i tady je to vybudované na nestabilním, písčitém podloží. Samozřejmě nám ukazovali, jak je to bezvadně zajištěné a že se nic nemůže stát. Nevím, no…

---

reklama

---