Krkonoše: Pavouci Krkonoš

Vývoj snad čehokoliv neprobíhá plynule, ale v určitých etapách, tu rychleji, tu pomaleji, někdy se vývoj i zastaví. Plně to jistě platí o jakékoliv oblasti lidského poznání. Vývoj vědy mívá své výrazné mezníky. Velkým vědeckým a kulturním počinem je například souborné osmisvazkové vydání Květeny České republiky. Zajímáme-li se o jakoukoliv naši rostlinu, stačí vzít do ruky příslušný díl, ve kterém najdeme veškeré informace o vzhledu, ekologických nárocích, rozšíření i významu každého druhu. Zvláštnosti krkonošské květeny jsou dobře známy, Krakonošova či Schustlerova zahrádka - místa výskytu těch nejvzácnějších krkonošských rostlinek - byla známa bylinářům už dávno. Co se obecného povědomí týče, s rostlinami pavouci samozřejmě soutěžit nemohou. Běžně je znám křižák obecný, podle krásného červeno-černého zbarvení znají milovníci přírody stepníka rudého, v posledních letech se v celé republice rozšířil nápadný křižák pruhovaný, připomínající zbarvením vosu. No a z vany vynášíme vždy nějakého nohatého pokoutníka. To bude asi tak všechno. Odborníků, kteří se studiu pavouků věnují, je v porovnání s botaniky hrstka. Ale přesto má naše arachnologie vedle determinačního klíče svůj další "mezník" - v roce 2002 byl vydán Katalog pavouků České republiky, ve kterém jsou shrnuty veškeré naše dosavadní poznatky o výskytu pavouků na našem území. Takže zajímáme-li se o pavouky v Krkonoších, máme kam sáhnout pro potřebné informace. V České republice dnes registrujeme výskyt 830 druhů pavouků. Výzkum krkonošské arachnofauny má staré tradice. Již v devatenáctém století se ho účastnila řada německých badatelů. K jejich následovníkům se ve dvacátém století přidali polští badatelé. Naši arachnologové se věnují soustavně výzkumu pavouků v Krkonoších od šedesátých let (už) minulého století. Byť to všichni víme ze školy, stále je to tak trochu neuvěřitelné, ale pro pochopení vývoje krkonošské přírody to má zásadní význam: ledová doba skončila relativně velmi nedávno, asi tak před deseti tisíci let. Uvědomme si a zkusme si představit, že při pohledu z hřebenů Krkonoš bychom v období vrcholícího zalednění viděli na polské straně pevninský ledovec! Táhl se od Krkonoš daleko na sever až k polárnímu moři. Byl stejný jako ten, jaký například dnes pokrývá Grónsko. Území České republiky představovalo mezi severským a alpským ledovcem jediný poměrně úzký nezaledněný koridor, kudy mohla migrovat zvířata z oblasti nezaledněné Asie do západní Evropy. V tomto koridoru došlo ke smíšení chladnomilné severské a asijské a alpské flóry i fauny, doslova sem dotlačené postupujícími ledovci. Veškeré rostlinstvo a živočišstvo teplých listnatých lesů, které se zde rozprostíraly ke konci třetihor, ustoupilo jižněji. To byly obrovské změny. Severní Evropa byla ledovcem doslova zdevastována, uvědomme si, že území celého Polska, ležící pod stametrovými vrstvami ledu, bylo doslova "dezinfikováno" od všeho živého. Rostliny a živočichové se sem po odtátí ledovce museli vracet. Proto jsou oblasti, které byly zaledněny, floristicky a faunisticky mnohem chudší než oblasti, kde nemělo pevninské zalednění vliv. S postupným oteplováním se ráz květeny i zvířeny měnil až k dnešnímu stavu. Organismy, které dnes na našem území žijí, zde žijí jednak proto, že se sem nějak v průběhu historie poledové doby dostaly, a jednak proto, že jim vyhovují momentální ekologické podmínky. Na mimořádně chladných stanovištích střední Evropy tak mohou přežívat některé organismy, které na tomto území běžně žily v chladných periodách čtvrtohor. Krkonoše, dosahující výšky přes 1 500 m, rozhodně takovým ostrovem chladu ve střední Evropě jsou. Na přežití životaschopných populací velkých obratlovců (například pižmoňů) je jejich rozloha malá, k přežití rostlin či bezobratlých živočichů však dostačuje. Chladnomilné organismy, které zde dnes přežívají v izolovaných populacích vzdálených stovky kilometrů od míst svého souvislého současného výskytu, jsou němými svědky nedávných dramatických klimatických změn ve střední Evropě. Veškeré rostlinné i živočišné druhy musely toto území po odtátí ledovce znovu osídlit. Rozšíření organismů zobrazujeme s pomocí tzv. síťové mapy s přibližně čtvercovými poli o rozměrech zhruba 12 x 11 km. Hřebenové partie Krkonoš leží na území dvou mapových polí: západní část od Labského dolu po Kozí hřbety ve čtverci 5259, východní část od Luční hory po Sněžku ve čtverci 5260. V západním čtverci známe výskyt 178 druhů pavouků, ve východním 194 druhů pavouků. Podívejme se na některé krkonošské pavouky z hlediska jejich rozšíření. Výskyt pěti druhů pavouků známe v České republice pouze z Krkonoš: Maro lehtineni, Mecynargus morulus, Pardosa saltuaria, Gnaphosa lapponum a Xysticus obscurus. První a čtvrtý byly nalezeny pouze ve východním čtverci, zbývající tři v obou. Kromě druhu Pardosa saltuaria jsou tyto druhy souvisle rozšířeny v severských oblastech a pouze ostrůvkovitě ve střední Evropě, což dnes představuje nepochybně pouhý zbytek jejich souvislého rozšíření ve střední Evropě v dobách ledových. Všech těchto pět druhů bylo svorně nalezeno v tundře na Studniční hoře. Dva druhy se v České republice vyskytují pouze v Krkonoších a v Jeseníkách: Meioneta milleri a Bolyphantes index. První z nich byl nalezen na různých, byť převážně travnatých stanovištích hřebenových partií, druhý výhradně v travních porostech v závětrných karech: v Labském dole, v Obřím dole a ve Velké kotlině. Dva druhy se v České republice vyskytují pouze v Krkonoších a na Šumavě: Oreonetides vaginatus a Agyneta decora. Zatímco prvý se vyskytuje na širším spektru stanovišť, druhý obývá výhradně rašeliniště. Tak využívají pavouci současnou nabídku stanovišť. Pět druhů, které jsou svým výskytem vázány na kamenitou tundru, přežívá pouze v Krkonoších, protože tento biotop v takové rozloze nikde jinde v naší republice není k dispozici. Bolyphantes index, druh alpinských trávníků, přežívá ve třech nejvyvinutějších sudetských karech v Krkonoších a v Jeseníkách, a Agyneta decora na rašeliništích, která jsou dobře vyvinuta i v Krkonoších, ale v ještě větších rozlohách na Šumavě. Stanoviště výrazně chladnější, než je převládající makroklima, můžeme v krajině nalézt nejenom vysoko v horách. Vysoké hory můžeme označit jako makroelevace reliéfu, vyvýšeniny velkého měřítka. Chladný vzduch se však může shromažďovat i v depresích mezoreliéfu, ve sníženinách středního měřítka. Podívejme se na dva krkonošské pavouky z tohoto ekologického hlediska. Pavouk Diplocentria bidentata osidluje výhradně mechové polštáře, pavouk Bathyphantes simillimus osidluje výhradně holé, kamenité sutě. Oba druhy žijí na výrazně chladných stanovištích. Kde? Diplocentria byla nalezena volně na povrchu terénu na skalnatém svahu Sněžky, který spadá přímo do Obřího dolu, kousek pod lanovkou, Bathyphantes žije jen o pár desítek metrů vedle v kamenité suti. Oba druhy nalezneme těsně vedle sebe v mechem bohatě porostlých balvanových sutích v chladném údolí řeky Vydry na Šumavě i v chladné rokli Skalního potoka v Teplických skalách. V nejnižších nadmořských výškách se pak oba druhy mohou sejít na dolních okrajích podmrzajících kamenitých sutí v Lužických horách a v Českém středohoří. Objemné vulkanitové sutě se přes zimu podchlazují a vzduch, který vyvěrá na dolním okraji suti, se protékáním přes jádro podchlazené pod bod mrazu po celý rok ochlazuje. Průměrná celoroční teplota uzoučkého pásma na dolním okraji podmrzající suti, porostlého bohatě mechorosty, se pohybuje kolem bodu mrazu stejně jako teplota na vrcholu Sněžky a stejně jako teplota na severu Skandinávie. Jiným pozoruhodným pavoukem žijícím výhradně v kamenitých sutích je slíďák ostnonohý, Acantholycosa norvegica. Také toho můžeme zastihnout i v Českém středohoří, ale na rozdíl od předešlých dvou druhů vyhledává suti osluněné, na nichž vyhřívá kokon s vajíčky. Víme, že výskyt těch nejvzácnějších krkonošských rostlin se soustřeďuje do krkonošských jam, do závětrných prostorů, kde laviny brání růstu zapojeného lesa a udržují tak stálé bezlesí. Ti nejvzácnější krkonošští pavouci se naopak vyskytují na nejvyšších větrných pláních Luční a Studniční hory. Tam omezuje růst rostlin silný vítr strhávající půdu, trsy rostlin, smetávající sníh. Tam nemůže přežít ani obyčejný křižák obecný, ani žádný jiný pavouk, který si spřádá síť k lovu na rostlinách. Vítr by síť okamžitě potrhal a pavouka srazil k zemi. Pavouci, kteří tam žijí, patří k těm, kteří žijí těsně při povrchu půdy - mezi mechy a lišejníky a pod kameny; tam jim vítr nevadí. Výskyt pavouků odráží pestrou historii i současnost naší přírody. A když se to někdy za mlhavého rána podaří, a my vidíme, jak jsou rostliny na louce nebo stromky na okraji lesa úplně zapředené orosenými pavučinami, uvědomíme si, jak moc pavouků v přírodě žije a jak jistě významně ovlivňují funkci celých ekosystémů. A to ještě nevidíme ty, kteří žijí skrytě mezi mechy a lišejníky a pod kameny... Pavouci jsou nesmírně pozoruhodní živočichové. Mějme je rádi. foto Jan Vaněk Vývoj snad čehokoliv neprobíhá plynule, ale v určitých etapách, tu rychleji, tu pomaleji, někdy se vývoj i zastaví. Plně to jistě platí o jakékoliv oblasti lidského poznání. Vývoj vědy mívá své výrazné mezníky. Velkým vědeckým a kulturním počinem je například souborné osmisvazkové vydání Květeny České republiky. Zajímáme-li se o jakoukoliv naši rostlinu, stačí vzít do ruky příslušný díl, ve kterém najdeme veškeré informace o vzhledu, ekologických nárocích, rozšíření i významu každého druhu. Zvláštnosti krkonošské květeny jsou dobře známy, Krakonošova či Schustlerova zahrádka - místa výskytu těch nejvzácnějších krkonošských rostlinek - byla známa bylinářům už dávno. Co se obecného povědomí týče, s rostlinami pavouci samozřejmě soutěžit nemohou. Běžně je znám křižák obecný, podle krásného červeno-černého zbarvení znají milovníci přírody stepníka rudého, v posledních letech se v celé republice rozšířil nápadný křižák pruhovaný, připomínající zbarvením vosu. No a z vany vynášíme vždy nějakého nohatého pokoutníka. To bude asi tak všechno. Odborníků, kteří se studiu pavouků věnují, je v porovnání s botaniky hrstka. Ale přesto má naše arachnologie vedle determinačního klíče svůj další "mezník" - v roce 2002 byl vydán Katalog pavouků České republiky, ve kterém jsou shrnuty veškeré naše dosavadní poznatky o výskytu pavouků na našem území. Takže zajímáme-li se o pavouky v Krkonoších, máme kam sáhnout pro potřebné informace. V České republice dnes registrujeme výskyt 830 druhů pavouků. Výzkum krkonošské arachnofauny má staré tradice. Již v devatenáctém století se ho účastnila řada německých badatelů. K jejich následovníkům se ve dvacátém století přidali polští badatelé. Naši arachnologové se věnují soustavně výzkumu pavouků v Krkonoších od šedesátých let (už) minulého století. Byť to všichni víme ze školy, stále je to tak trochu neuvěřitelné, ale pro pochopení vývoje krkonošské přírody to má zásadní význam: ledová doba skončila relativně velmi nedávno, asi tak před deseti tisíci let. Uvědomme si a zkusme si představit, že při pohledu z hřebenů Krkonoš bychom v období vrcholícího zalednění viděli na polské straně pevninský ledovec! Táhl se od Krkonoš daleko na sever až k polárnímu moři. Byl stejný jako ten, jaký například dnes pokrývá Grónsko. Území České republiky představovalo mezi severským a alpským ledovcem jediný poměrně úzký nezaledněný koridor, kudy mohla migrovat zvířata z oblasti nezaledněné Asie do západní Evropy. V tomto koridoru došlo ke smíšení chladnomilné severské a asijské a alpské flóry i fauny, doslova sem dotlačené postupujícími ledovci. Veškeré rostlinstvo a živočišstvo teplých listnatých lesů, které se zde rozprostíraly ke konci třetihor, ustoupilo jižněji. To byly obrovské změny. Severní Evropa byla ledovcem doslova zdevastována, uvědomme si, že území celého Polska, ležící pod stametrovými vrstvami ledu, bylo doslova "dezinfikováno" od všeho živého. Rostliny a živočichové se sem po odtátí ledovce museli vracet. Proto jsou oblasti, které byly zaledněny, floristicky a faunisticky mnohem chudší než oblasti, kde nemělo pevninské zalednění vliv. S postupným oteplováním se ráz květeny i zvířeny měnil až k dnešnímu stavu. Organismy, které dnes na našem území žijí, zde žijí jednak proto, že se sem nějak v průběhu historie poledové doby dostaly, a jednak proto, že jim vyhovují momentální ekologické podmínky. Na mimořádně chladných stanovištích střední Evropy tak mohou přežívat některé organismy, které na tomto území běžně žily v chladných periodách čtvrtohor. Krkonoše, dosahující výšky přes 1 500 m, rozhodně takovým ostrovem chladu ve střední Evropě jsou. Na přežití životaschopných populací velkých obratlovců (například pižmoňů) je jejich rozloha malá, k přežití rostlin či bezobratlých živočichů však dostačuje. Chladnomilné organismy, které zde dnes přežívají v izolovaných populacích vzdálených stovky kilometrů od míst svého souvislého současného výskytu, jsou němými svědky nedávných dramatických klimatických změn ve střední Evropě. Veškeré rostlinné i živočišné druhy musely toto území po odtátí ledovce znovu osídlit. Rozšíření organismů zobrazujeme s pomocí tzv. síťové mapy s přibližně čtvercovými poli o rozměrech zhruba 12 x 11 km. Hřebenové partie Krkonoš leží na území dvou mapových polí: západní část od Labského dolu po Kozí hřbety ve čtverci 5259, východní část od Luční hory po Sněžku ve čtverci 5260. V západním čtverci známe výskyt 178 druhů pavouků, ve východním 194 druhů pavouků. Podívejme se na některé krkonošské pavouky z hlediska jejich rozšíření. Výskyt pěti druhů pavouků známe v České republice pouze z Krkonoš: Maro lehtineni, Mecynargus morulus, Pardosa saltuaria, Gnaphosa lapponum a Xysticus obscurus. První a čtvrtý byly nalezeny pouze ve východním čtverci, zbývající tři v obou. Kromě druhu Pardosa saltuaria jsou tyto druhy souvisle rozšířeny v severských oblastech a pouze ostrůvkovitě ve střední Evropě, což dnes představuje nepochybně pouhý zbytek jejich souvislého rozšíření ve střední Evropě v dobách ledových. Všech těchto pět druhů bylo svorně nalezeno v tundře na Studniční hoře. Dva druhy se v České republice vyskytují pouze v Krkonoších a v Jeseníkách: Meioneta milleri a Bolyphantes index. První z nich byl nalezen na různých, byť převážně travnatých stanovištích hřebenových partií, druhý výhradně v travních porostech v závětrných karech: v Labském dole, v Obřím dole a ve Velké kotlině. Dva druhy se v České republice vyskytují pouze v Krkonoších a na Šumavě: Oreonetides vaginatus a Agyneta decora. Zatímco prvý se vyskytuje na širším spektru stanovišť, druhý obývá výhradně rašeliniště. Tak využívají pavouci současnou nabídku stanovišť. Pět druhů, které jsou svým výskytem vázány na kamenitou tundru, přežívá pouze v Krkonoších, protože tento biotop v takové rozloze nikde jinde v naší republice není k dispozici. Bolyphantes index, druh alpinských trávníků, přežívá ve třech nejvyvinutějších sudetských karech v Krkonoších a v Jeseníkách, a Agyneta decora na rašeliništích, která jsou dobře vyvinuta i v Krkonoších, ale v ještě větších rozlohách na Šumavě. Stanoviště výrazně chladnější, než je převládající makroklima, můžeme v krajině nalézt nejenom vysoko v horách. Vysoké hory můžeme označit jako makroelevace reliéfu, vyvýšeniny velkého měřítka. Chladný vzduch se však může shromažďovat i v depresích mezoreliéfu, ve sníženinách středního měřítka. Podívejme se na dva krkonošské pavouky z tohoto ekologického hlediska. Pavouk Diplocentria bidentata osidluje výhradně mechové polštáře, pavouk Bathyphantes simillimus osidluje výhradně holé, kamenité sutě. Oba druhy žijí na výrazně chladných stanovištích. Kde? Diplocentria byla nalezena volně na povrchu terénu na skalnatém svahu Sněžky, který spadá přímo do Obřího dolu, kousek pod lanovkou, Bathyphantes žije jen o pár desítek metrů vedle v kamenité suti. Oba druhy nalezneme těsně vedle sebe v mechem bohatě porostlých balvanových sutích v chladném údolí řeky Vydry na Šumavě i v chladné rokli Skalního potoka v Teplických skalách. V nejnižších nadmořských výškách se pak oba druhy mohou sejít na dolních okrajích podmrzajících kamenitých sutí v Lužických horách a v Českém středohoří. Objemné vulkanitové sutě se přes zimu podchlazují a vzduch, který vyvěrá na dolním okraji suti, se protékáním přes jádro podchlazené pod bod mrazu po celý rok ochlazuje. Průměrná celoroční teplota uzoučkého pásma na dolním okraji podmrzající suti, porostlého bohatě mechorosty, se pohybuje kolem bodu mrazu stejně jako teplota na vrcholu Sněžky a stejně jako teplota na severu Skandinávie. Jiným pozoruhodným pavoukem žijícím výhradně v kamenitých sutích je slíďák ostnonohý, Acantholycosa norvegica. Také toho můžeme zastihnout i v Českém středohoří, ale na rozdíl od předešlých dvou druhů vyhledává suti osluněné, na nichž vyhřívá kokon s vajíčky. Víme, že výskyt těch nejvzácnějších krkonošských rostlin se soustřeďuje do krkonošských jam, do závětrných prostorů, kde laviny brání růstu zapojeného lesa a udržují tak stálé bezlesí. Ti nejvzácnější krkonošští pavouci se naopak vyskytují na nejvyšších větrných pláních Luční a Studniční hory. Tam omezuje růst rostlin silný vítr strhávající půdu, trsy rostlin, smetávající sníh. Tam nemůže přežít ani obyčejný křižák obecný, ani žádný jiný pavouk, který si spřádá síť k lovu na rostlinách. Vítr by síť okamžitě potrhal a pavouka srazil k zemi. Pavouci, kteří tam žijí, patří k těm, kteří žijí těsně při povrchu půdy - mezi mechy a lišejníky a pod kameny; tam jim vítr nevadí. Výskyt pavouků odráží pestrou historii i současnost naší přírody. A když se to někdy za mlhavého rána podaří, a my vidíme, jak jsou rostliny na louce nebo stromky na okraji lesa úplně zapředené orosenými pavučinami, uvědomíme si, jak moc pavouků v přírodě žije a jak jistě významně ovlivňují funkci celých ekosystémů. A to ještě nevidíme ty, kteří žijí skrytě mezi mechy a lišejníky a pod kameny... Pavouci jsou nesmírně pozoruhodní živočichové. Mějme je rádi.

---

reklama

---