Americká lesní správa povolí indiánům vypalování lesů

Pokud fandíte přírodním produktům s etnografickým přídechem, možná jste už slyšeli o proutěných dětských kolíbkách, nosítcích a houpačkách indiánů. Nedokážeme sice říct, jestli na uspávání miminek fungují lépe než konvenční produkce, jen podotýkáme, že jeden takový rukodělný exemplář přijde na více než 50 000 korun. Severokalifornští indiáni z kmenů Yurok a Karuk teď mají problém s materiálem. K tomu, aby mohli tyto tradiční záležitosti vyrábět, potřebují vypalovat lesy. V čemž jim až dosud americká Lesní správa bránila. Píše o tom Stanford.edu.

Americká Lesní správa ve spolupráci s vědci ze Stanfordské univerzity a příslušníky kmenů Yurok a Karuk teď přehodnocuje svůj po dlouhé generace neměnný postoj k lesním požárům. Připouští, že za jistých okolností by kontrolované vypalování lesního podrostu mohlo mít naopak velmi pozitivní vliv.

Například? Řízený požár by dokázal zvýšit stabilitu lesních porostů proti požárům neřízeným. Oheň pod dozorem by dokázal spálit opad, keře a suché větve, naakumulované pod stromy v lese, které by jinak v případě skutečného požáru zvyšovaly ničivost a hořlavost porostů. Kontrolovaný oheň by přitom nepoškodil stromy, většina z nich je proti plamenům evolučně vybavena silnou kůrou a často ke zdárnému vývoji plameny v rozumné míře potřebují.

Proutí, které potřebuje plameny

Střídmá epizoda s ohněm přirozeně pohnojí půdu, pročistí a zbaví krajinu nepůvodních druhů, připraví terén pro přirozenou obnovu. Pravidelný oheň tak byl jedním ze zásadních faktorů, formující druhové složení rostlin a živočichů lesních porostů na kmenových teritoriích. A severoameričtí indiáni tohle nejspíš věděli. Jen lískové houštiny a keře, které si takhle ohněm předpřipravili, totiž dávaly dostatečně dlouhé proutky pro pletení originálních kolíbek.

Což nás dostává zpět do současnosti a k vysoké ceně proutěných yurockých a karuckých rukodělných výrobků. „Musíme vypalovat lesy ohněm, abychom udrželi tradici našich lidí,“ tvrdí dnes Margo Robbins, ředitelka yurockého kulturního centra. „Ne každý oheň je špatný. Tohle byl dobrý oheň.“

Jak učinit les odolnější požárům? Ohněm

Bez ohně nebyl k dispozici materiál, protože jen lískové proutí z vypalovaných lesů dosahovalo až desetinásobné délky (rovné, dlouhé, nepoznamenané hmyzem). Tradice pletení upadala, protože oheň představoval pro správce lesů vždy spíš problém.

„Řízené vypalování přitom bylo pro spoustu místních kmenů běžnou praxí, které přinášelo významné společenské i ekologické přínosy,“ potvrzují stanfordské antropoložky Lisa Curranová a Cynthia Langová. „A teď, když se soustředíme na ekologické produkty, přírodní výrobky a udržitelné zpracování dřevní hmoty by nebylo rozumné původním obyvatelům tuto kulturní praxi upírat.“

Lesní správa tyto argumenty vyslyšela, byť je pravděpodobně zajímá víc ono zvýšení odolnosti lesů proti požárům, než košíky a kolíbky. Po několika pokusech, které dozorovali hasiči i biologové, se rozhodli povolit indiánům vypalování porostů v povodí Klamath, tedy na ploše přibližně 2200 hektarů. S příslibem, že pokud se přísně monitorovaná praxe ujme, povolí ji i jinde.

Může se to zdát jako maličkost, ale je to vůbec první vstřícné vyjádření o ohni, které za posledních sto let americká Lesní správa učinila. Přitom vypalování indiány dříve formovalo les na více než milionu hektarů.

„Jsou to ohně, které mají smysl,“ potvrzuje ekolog Lesní správy Frank Lake. „A dohromady se tu dává vhled na údržbu lesů, vycházející z poznatků moderní vědy i znalostí starých domorodých kultur.“ Vypalované lesy by mohly být odolnější vůči klimatickým změnám, škůdcům, invazním druhům. „Stabilnější a přesto pestřejší.“

---

reklama

---