Co se dá dělat s plastovými odpady? Inspirujte se příklady ze stavebnictví

Existuje několika návrhů a variant, které zapracovávají plastové odpady do stavebních materiálů a tím je s různou mírou efektivity recyklují.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Enfield Council / resource.co

Stavební průmysl je sektor, který je na setrvalém vzestupu a i když na něj dopadají nejrůznější „krize“, peněz má relativně pořád dost. Stavět se prostě musí. Teoreticky je tu tedy slušný prostor pro nějakou změnu k lepšímu, k účelné snaze o recyklaci plastových odpadů zužitkovaných formou stavebních materiálů. Dobrá zpráva? Nápady jsou! V roce 2007 nabídl indický inženýr Rajagopalan Vasudevan variantu „plastových silnic“, ve kterých by se odpad ze skládek stal novým asfaltem. I když ne tak docela. Po sérii testů se zajímavý projekt omezil na tvorbu krycích dlaždic, které zachovávají poměr asfaltu k plastu 9:1. Místo deseti tun asfaltu tedy na kilometr silnice spotřebujete jen devět. Takových dlážděných silnic už v Indii mají 8600 kilometrů.

Silnice z plastů

Nápad se evidentně ujal a „silnice s plastovou příměsí“ teď už mají i ve Velké Británii. Pravda, v tuně asfaltu se tu schovávají jen asi tři kila plastů, ale nemůžeme říct, že se nesnaží. O poznání dál se dostali holandští VolkerWessels, kteří navrhli komplexní silniční těleso vyrobené z plastu. Včetně nejrůznějších perforačních vložek, zasakovacích pruhů a různých typů penetračního makadamu, včetně zanořeného vedení sítí. Je to hodně propracovaný model, který takřka stoprocentně sází na výrobu z plastových odpadů. Výhoda? Levný materiál ve formě předlisovaných a tepelně upravených modulů, které se kladou na budoucí silnici. A k tomu bonus: pokud dojde k poškození jednoho modulu, jednoduše ho vyměníte za jiný, nemusíte uzavírat celou silnici.

Bločky, bloky, cihly a stavebnice

Ind Vasudevan nicméně rozpracoval i další varianty, při které je plastová frakce přidávána do tvárnic a dalších stavebních prefabrikátů, protože si myslí, že to má větší smysl. Berme ho s rezervou jako průkopníka stavebně-recyklačního trendu, který inspiroval desítky podobných projektů po celém světě. Novozélandská ByFusion, argentinský institut CONICET nebo kolumbijská Conceptos Plásticos jsou ukázkou pokračující materiálové evoluce. Od prostých extrémně slisovaných balíků plastů, poměrně nevzhledných protože si zachovávají původní vzhled, přes plasty částečně tepelně upravené do forem stavebních bločků až po lisovanou a termálně upravenou plastovou drť ve směsi s jinými materiály. Je toho vlastně dost.

Účelná jednoduchost

Přidávat plastovou frakci do betonu, nebo tuto plastovou drť obohacovat o dřevní odpad (jak činí britská společnost Polymer Solutions) jsou jedny z dalších četných variant. Na „čistý plast“, tedy nadrcenou plastovou štěpku modifikovanou vysokou teplotou sází zase mexická EcoDomum. Jak to dělají? Po hodině a půl se při 350°C ze štěpky stane tekutá hmota, která je v průběhu chladnutí vytvarována hydraulickým lisem. Během jednoho dne 5,5 tun plastových odpadů a vyrobí okolo 120 desek, které slouží jako základní stavební materiál „plastových“ domů. Na jeden je přitom zapotřebí okolo osmi desítek desek.

Aby nebylo víc škody než užitku

Mexičané v tomto případě poukázali na dost důležitou věc. Jistě, potřebujeme plasty recyklovat a nějak je zapracovat do stavebních materiálů. Jenže jak moc si s nimi (těmi plasty) chceme hrát? Ekonomicky a současně ekologicky přínosné je, když s nimi máme práce co nejmíň. Sběr, separace, drcení, tepelná úprava, lisování, to by snad ještě šlo. Ale v ten moment, kdy si budeme hrát s nejrůznějšími designovými formičkami a vytvářet předimenzovanou stavebnici LEGO, jak učinily například KITE BRICKS, míjíme se už původním cílem a recyklace se začíná silně prodražovat.

Jsou tu i cesty zapracování plastů do stavby v jejich „panenské“ podobě. Tedy ve formě plastových PET lahví naplněných pískem, bavlnou nebo dalšími plastovými odpady, jež pak slouží jako stavební materiál. Proslavily se tím například Ecobricks, ale přiznejme si, že je to spíš takový nenáročný a líbivý úlet než smysluplný projekt s reálným velkým dopadem. Dopadnout by to mohlo jako s nigerijským projektem ECOTEC, který nakonec musel svážet a vykupovat „odpadní“ PET láhve z velkých vzdáleností a kromě zajímavého designu byl nakonec spíše zdrojem problémů v regionu, než ukázkou řešení.

Návrhy pro venkov i velkoměsta

Dalším takovým extrémem je „zahrabávání odpadů pod zem“. Konkrétně starých pneumatik. Jak ukázal Juan Bernal-Sáncheze z Edinburské univerzity, s ekologií to mnoho společného nemá, ale v Nepálu nebo Indonésii to může pomoci s řešením přebytku odpadů na skládkách a současně s ničivým účinkem zemětřesení. Pokud totiž vystavíte dům na 1-5 metrové vrstvě zakopaných pneumatik, snížíte horizontální akceleraci zemětřesení o 50 až 70 %. Což je podobný výsledek, jaký mají japonské super-odpružené mrakodrapy. Jenže ty vyjdou na miliony a tohle je zadarmo.

Podobnými úlety, ale s trochu větším potenciálem, jsou projekty nejrůznějších plastových hexagonů a samo-zasakovacích dlaždic, nebo dynamicky proměnlivých dlaždic od Carla Rattiho, využitelných v městském prostředí. V poslední době je takových projektů tolik, že je můžeme přehrabovat vidlemi. A na špici opět stojí Holanďané, kterým to evidentně pálí. Plastový recyklát také nachází uplatnění jako přídavek do střešní krytiny, nebo rovnou komplexní střešní krytina (americký Polychem nebo skotský Eco Slate).

Tento hrubý a jistě nedokonalý výčet variant recyklace plastů coby stavebního materiálu ale dokládá, že nápady lidem rozhodně nechybí. Teď to jen nějak smysluplně převést do praxe.