Definice průměrného kanadského farmáře už neplatí, alternativa zatím chybí

Kanadské zemědělství zaznamenává v posledních 50 letech dynamické změny, jejichž dopady nerezonují vládní politikou. Kanadští výzkumníci upozorňují, že dosud zaužívaný model „průměrného“ kanadského farmáře už dávno neplatí, a tak se legislativní opatření, podpůrné aktivity a dotace míjí svým účinkem.

Ještě v 70. letech minulého století byl standardem kanadského měřítka zemědělský provoz střední velikosti. Obvykle se jednalo o farmu obdělávající půdu o rozloze 95-180 hektarů. V jejím čele stál muž-farmář, který tu spolu se svou rodinou nacházel zaměstnání na plný úvazek. Svou produkci vedl s akcentem na 2-3 výnosné plodiny pro regionální odběratele a na vlastní samozásobitelský režim.

Takových farem bylo kolem roku 1976 v Kanadě přes 50 000, byla to ta nejtypičtější forma zemědělského hospodaření. Model, při němž jedna rodinná farma obdělávala od cca 25-250 hektarů, postihoval 90 % reality kanadského zemědělství.

Dnes už je to minulost. Profesor Alfons Weersink spolu s kolegy – badateli z univerzity v Guelphu – popisuje trendy současnosti ve výrazně odlišných dimenzích. Předně, snížil se celkový počet farem o 44 %, z 338 552 v roce 1976 na 189 874 v roce 2021. Za druhé došlo k poklesu počtu zemědělských podniků střední velikosti, o 59 %. A za třetí je dnes v Kanadě mnohem více farem malých a opravdu velkých farem. I když to není úplně přesná formulace: zatímco podíl malých farem zůstal za posledních 50 let víceméně konstantní a drží se stále kolem počtu 12 000, výrazně přibylo farem velkých.

Střední? Už jsou jen malé a velké

Ze 7868 v roce 1976 jich je 16 966. Lze to vyjádřit i jejich výnosy a ekonomickým obratem: přibližně 10 % kanadských farem dnes generuje dvě třetiny veškerých tržeb. A 70 % farem s obratem nižším než 250 000 dolarů představuje méně než 10 % celkových příjmů ze zemědělského sektoru.

V krátkosti: „Zaužívaná představa průměru už neplatí,“ říká Weersink. Normální statistické rozložení vymizelo, podle zhodnocení velikosti obdělávané plochy nebo obratu se farmy posunuly do mezí extrémů. Několik opravdu velkých farem obdělává víc jak 1000 hektarů, většina malých méně než 5 hektarů.

Plyne z toho, že zemědělské podniky nyní musí působit na vysoce konkurenčním trhu s předpokladem nízkých marží. Pokud chtěly ziskovost, musely zvětšit svou velikost. Jiné farmy se přizpůsobily tím, že prodávají výrobky za vyšší cenu, aby vůbec mohly existovat. Je to vývoj, evoluce, a nepředstavovalo by to až takový problém, kdyby byla kanadská vláda a ministerstvo zemědělství schopné reagovat na novou situaci.

„Dnes je ale velmi obtížné definovat, co to vlastně taková průměrná farma je,“ vysvětluje důsledky Weersink. „Má to vliv na určení potřeby žádoucích politických zásahů a to, jak budou takové zásahy vypadat.“

Jedna univerzální politika stačit nebude

Pokud by se mělo jednat o podporu rozvoje venkova, nedá se už cílit na „průměrné farmy střední velikosti“, ale je třeba zohlednit ty menší. A když jde o udržitelnost a konkurenceschopnost odvětví, je třeba se zaměřit na větší zemědělské podniky, které obhospodařují nejvíce půdy a mají větší produkci.

Podpora jedněch ale nesmí vést k diskriminaci druhých. Velké farmy hrají v kanadském potravinářském průmyslu rozhodující roli, malé nabízí pestrost. Zapotřebí jsou obě.

„Je ale zřejmé, že univerzální přístup k tvorbě zemědělské politiky, založený na ideálu průměrného farmáře, již nefunguje,“ uzavírá Weersink.

---

reklama

---