Dobrá, zlá i ošklivá: Jak si stojí města, coby naše životní prostředí?

Je environmentálně šetrnější život v malém městečku či na vesnici, nebo v metropoli? Pohled na to, zda města představují z hlediska klimatických změn spíše problém nebo jeho řešení, se různí. Záleží na interpretaci. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | stu mayhew / Flickr.com

Do startu tu máme výsledky studie Centra pro města (CfC), která se zaměřila na produkci skleníkových plynů 63 britských měst. Vybrána byla ta, které mají v jádrové zastavěné oblasti alespoň 135 000 stálých obyvatel. A hned prvním zjištěním je, že tato města jsou odpovědná za produkci celé poloviny britských emisí oxidu uhličitého. Například Londýn se podílí na 11 % celonárodní emisní bilance. Takže se nám tu rýsuje jasný padouch. Nebo ne?

Záleží na tom, co přesně budeme počítat. Když se totiž podíváme na přepočet emisí na jednoho obyvatele, rázem zjistíme, že průměrný Londýňan nese na svých bedrech okolo 3,6 tun CO2. To je sice pořádná váha, ale je výrazně nižší, něž kolik činí celonárodní britský průměr (5,7 tun CO2).

Ve městě se žije blaze

Důvodů je několik. Třeba to, že obyvatelé Londýna žijí více nahuštěni na jednotku plochy. Jejich byty se dotýkají stěnami a je snazší je vytápět a teplo v nich udržet. Snižuje se tak spotřeba energií. Londýňané také zhusta využívají k přepravě hromadnou městskou dopravu, protože jen pětina z nich pracuje dále než 10 kilometrů od svého bydliště. Své dělá i to, že doménou hlavního město je práce spíše administrativní. Průmysl, který rapidně bilanci skleníkových plynů zvyšuje, se nachází mimo něj. A podstatné je i to, že nejrůznější dekarbonizační opatření mají ve velkém městě rychlejší a výraznější efekt, než třeba na venkově. Elektrifikace městská hromadná doprava, kterou se každý den přepravují miliony lidí, má prostě větší dopad. I proto dokázal Londýn snížit v mezidobí 2005-2017 své emise o 36 %.

Je tedy prostředí londýnské metropole „dobré“? Pokud se přidržíme údaje o emisích v přepočtu na jednoho obyvatele a budeme je porovnávat třeba s waleským regionem Swansea (kde je přístav, ocelárny a chemičky), tak určitě ano. Ve Swansea totiž emise na jednoho obyvatele činí 22,4 tun, úplně nejvíc z celé Británie.

On vůbec venkov v emisní bilanci za velkými městy pokulhává. Lidé tu více cestují osobními automobily, protože vzdálenosti, které musí urazit do zaměstnání, jsou větší. A také pracují v profesích, které jsou z hlediska emisí náročnější. Třeba zemědělství anebo průmysl.

Průmysl velkých měst v Británii v hrubém průměru produkuje 1,6 tun CO2 na osobu (zatímco venkov 2,6), energetická bilance domácností ve městech přispívá 1,5 tunami (zhruba 1,7 platí pro venkov) a mezi 1,5-1,6 tun CO2 připadá na dopravu obyvatel měst (ve srovnání s venkovem a jeho 2,5 tunami). Z takového srovnání se tedy velká města v Británii jeví spíše jako řešení, než problém. Ostatně, mezi 63 sledovanými městy se nachází i 10 těch „nejzelenějších“. Včetně Ipswich, kde připadají tři tuny CO2 na obyvatele. O tom si průměrný obyvatel ČR, s bilanci okolo deseti tun, může nechat jen zdát. Vypadá to jako pozitivní zpráva? Pozor.

Čistota na cizí úvěr

Je tu totiž ještě studie od C40 Cities, která, aniž by předchozí zpochybňovala, nabízí trochu jinou interpretaci. Obyvatelé velkých měst podle ní totiž vedou v emisích skleníkových plynů, jako spotřebitelé. Jak to? Pro vysvětlení můžeme škodolibě poznamenat: „To se to měšťákům šetří životní prostředí, když si potraviny a energii nevyrábí a nechají si je dovážet z environmentálně zaostalého venkova.“ Protože tak to je. Spotřebou generované emise jsou totiž ve městech o 60 % vyšší, než ty spojené s výrobou.

Obyvatelé měst mají zásadní dopad na emise, vznikající mimo své zastavěné oblasti. Vlastně, 85 % emisí spojených se zbožím a službami, spotřebovávanými ve městech, je generováno mimo města. 60 % emisí takové spotřeby měst připadá na zbytek státu, 25 % dokonce na zahraniční dovoz. Dobrá, zlá nebo ošklivá? Těžko říct. Ale i ta nejmodernější a nejzelenější města světa zatím jedou na dluh a uspořené emise, kterými se pyšní, po celou dobu nenápadně přehrávají na venkov, kterému chtějí jít příkladem.