Jaderná energetika? Radioaktivita je všude kolem. A není to důvod k panice

Lidé se evolucí adaptovali pro život v nízkých dávkách radioaktivního záření, a jen relativně vysoké dávky jsou pro ně opravdu škodlivé.

Foto | Nathan Dumlao / Unsplash

„Mnoho lidí se bojí radiace, což pochopitelně vytváří silnou opozici proti jaderné energetice,“ konstatuje profesor velšské Bangor University, Bill Lee. „Považují ji za neviditelného zabijáka, člověkem vytvořenou smrtící sílu. Ve skutečnosti je ale drtivá většina radiace naprosto přirozená a život na Zemi by bez ní nemohl existovat.“ Radiace bezpochyby silou je, ale záleží na tom, jak a jestli ji použijete a usměrníte. Lidé se přitom evolucí adaptovali pro život v nízkých dávkách radioaktivního záření, a jen relativně vysoké dávky jsou pro ně opravdu škodlivé. Radioaktivita je přitom všudypřítomná: měřitelná je v horninách, minerálech, půdách. Jak to? Prvotní radionuklidy jsou „s námi“ už od Velkého třesku, tedy nějakých 14 miliard let. A život se vždy vyvíjel v přímém a neustálém kontaktu s nimi.

Radioaktivitě vděčíme za mnohé. Třeba za život

Rozpad radionuklidů je zdrojem tepla v nitru planety Země, kde mění roztavené železné jádro na konvekční dynamo, jež udržuje magnetické pole natolik silné, aby nás ochránilo před kosmickým zářením. Bez této navýsost užitečné radioaktivity by Země postupně vychladla a stala by se mrtvou. Radioaktivní záření z vesmíru přitom interaguje s prvky v horní části planetární atmosféry (a s některými povrchovými minerály), přičemž vytváří nové „kosmogenní“ radionuklidy. Včetně různých forem vodíku, uhlíku, hliníku, které dobře známe. Většina se rozpadá relativně rychle, s výjimkou radioaktivní formy uhlíku, jehož poločas rozpadu umožňuje archeologům radiokarbonové datování.

Prvotní a kosmogenní radionuklidy jsou zdrojem většiny záření, které nás v každý moment života obklopuje. Záření je přijímáno z půdy rostlinami a vyskytuje se běžně v potravinách jako jsou třeba banány, fazole, mrkev, brambory nebo arašídy. Pivo například obsahuje radioaktivní formu draslíku, ale vlastně jen asi desetinu toho, co se nachází v mrkvové šťávě. A třeba para ořechy, plody juvie ztepilé, jsou asi tou nejradioaktivnější běžně dostupnou potravinou. Je to důvod pro paniku? Ne. Radionuklidy z potravy z velké části volně procházejí našimi těly, jen některé se zdrží do doby, kdy je naše tělo biologicky odstraní. Všichni jsme tedy mírně radioaktivní.

„Proto se naše těla přirozeně adaptovala tak, aby s běžným radioaktivním pozadím mohla žít,“ říká Gerry Thomasová, molekulární patoložka z londýnské Imperial College. „Naše buňky si vyvinuly ochranné mechanismy, které stimulují opravu DNA v reakci na poškození radiací.“ Ovlivněni radioaktivitou jsme od počátku věků. S tím, že jsme to „zjistili“ kolem roku 1896, poté co poprvé přirozenou radioaktivitu začal měřit Henri Becquerel. A trvalo to dalších 30 let, než jsme byli schopni cíleně produkovat první uměle radioaktivní materiály. Užitečné pro vědu, průmysl, zemědělství a medicínu. Nebyl to krok zpět, ale kupředu.

Jaderná energetika s sebou nese velmi hořkou pachuť vzniku radioaktivního odpadu a drastických katastrof. Černobylu a Fukušimy, a osmadvaceti dalších, ne až tak mediálně proslavených havárií.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Pro energetiku i moderní medicínu

Například v nukleární medicíně dnes ozařování zachraňuje 30 milionů lidských životů ročně. A ještě častěji se „radioaktivita“ využívá při diagnostických metodách. Asi nejběžněji používaný radioisotop, Technecium-99 (99Tc) přitom pochází ze štěpení uranu v nukleárních reaktorech. Pro lidské zdraví rozhodně není zhoubou, ale požehnáním. Tedy, záleží pochopitelně na užité koncentraci.

Nabízí se příměr třeba s rostlinnými toxiny, jež jsou ve vegetaci všude kolem nás. I ty mají schopnost pomáhat a léčit, ale také škodit a zabíjet. Záleží, v jaké dávce a jak zodpovědně je budete pacientům aplikovat. Například kardioaktivní glykosidy, extrahované z náprstníku, vedou jen ve Státech ke 2500 případům otrav a 40 úmrtím ročně. Přitom zachraňují životy dalším 12 milionům lidí se srdečními obtížemi. A desítkám milionům dalších lidí po celém světě. Není tedy důvod zbavovat se náprstníků proto, že jsou jedovaté. Jsou totiž současně léčivé, užitečné. A s radioaktivitou, potažmo jadernými reaktory elektráren, je to prý velmi podobné.

Nehody a havárie? Ano. Ale porovnejte je s OZE a fosilními zdroji

Jaderná energetika s sebou nese velmi hořkou pachuť vzniku radioaktivního odpadu a drastických katastrof. Černobylu a Fukušimy, a osmadvaceti dalších, ne až tak mediálně proslavených havárií. Od roku 1957 si všechny vyžádaly kolem 226 lidských životů (plus nejspíš dalších cca 8000, protože údaje pro Černobylskou a Kyštymskou katastrofu jsou silně spekulativní). Což ale na čistý zdroj nízkouhlíkové energie, který globálně produkuje 10 % elektřiny, není zase tak zlé. „Už proto, že navzdory významným a pod drobnohledem sledovaným nehodám je jaderná energie zodpovědná jen za nepatrný zlomek úmrtí, zvlášť ve srovnání s úmrtími způsobenými fosilními palivy,“ říkají Lee a Thomasová.

Za každou produkovanou terawatthodinu (TWh) energie si hnědé uhlí bere 32,72 lidských životů. Znečištěným ovzduším, nehodami, haváriemi. Ropa a olejné produkty pak 18,43, biomasa 4,63. A jádro? To si žádá 0,07 lidských životů za každou TWh. Jen pro srovnání se zdroji obnovitelnými, větrné elektrárny si zrovna tak žádají 0,04 lidských životů na TWh, bilance solární a vodní energetiky je vypočítána na 0,02. Není to tedy tak, že by „čisté“ zdroje energie nezabíjely. Dělají to, a jen nepatrně méně než jaderná energetika. A právě tahle bilance ji staví na roveň udržitelnosti. Rozdíl mezi fosilní energetikou a „těmi ostatními“ je přitom propastný.

Přečtěte si také |

Prométheus v plamenech. Drama o chybách lidských i technických

Jaderná energetika přitom neprodukuje oxid uhličitý, nepřispívá ke globálnímu oteplování planety. A odpad? Jako by jej jiné zdroje energie neprodukovaly. V případě jaderných elektráren je ho navíc jen zlomek, a může být bezpečně imobilizován v podzemí. Lee a Thomasová neskrývají obavu z toho, že strach hnaný nevědomostí bude i nadále blokovat nástup jaderné energetiky. „A čím déle se budeme jaderné energetiky bát, tím více budeme setrvávat v nucené závislosti na fosilních zdrojích energie,“ říkají. „Ten strach, nikoliv všudypřítomná radioaktivita je to, co ohrožuje celou naši planetu.“