Jedna mrtvá želva vědu o znečištění oceánů plasty nedělá

Když někde vlny vyplaví na pláž mrtvou mořskou želvu, má obvykle posmrtně zajištěnou nebývalou mediální pozornost. Zvlášť, když její tělo leží uprostřed hromady plastových odpadků. Lidé pak mají tendenci vnímat v tomto případě plasty jako jasnou příčinu úmrtí, a o želvách smýšlí jako o „kanárcích v dole“, kteří mají schopnost vypovídat o zdraví celého ekosystému. Výzkumníci Národního institutu standardů a technologie (NIST) ale před takovým zjednodušením ve své aktuální studii varují.

Jennifer Lynchová nepochybuje o tom, že nám mořské želvy mohou o oceánech prozradit mnohé. Přeci jen žijí a stravují se v nejrůznějších mořských regionech, potravu hledají v různých hloubkách vodního sloupce. A ano, jejich schopnost rozlišit mezi medúzou a plovoucím plastových sáčkem je nízká, takže už polovina želv dnes chová ve svých útrobách kousky mikroplastů. Znamená to tedy, že mají schopnost efektivně zrcadlit míru znečištění oceánů? S tím už Lynchová úplně nesouhlasí.

Neznáme trend, nedělejme závěry

„V posledních padesáti letech se drtivá většina studií o mořských želvách omezila jen na informaci, zda ve svém zažívacím traktu plasty měly či nikoliv,“ vysvětluje. „A také nám tu chybí základní data: jak velké želvy byly, případně jaká byla gramáž zaznamenaných odpadků. Vlastně nám chybí i podobná srovnání od jiných druhů mořských živočichů.“ To ale v konečném důsledku činí pro tento směr výzkumu předchozí studie bezcenné.

Laicky řečeno, pokud měly před padesáti lety želvy z australského pobřeží v žaludku pětigramový náklad plastů a nyní půl kilový, mohli bychom hovořit o nějakém postupném trendu. Mohli bychom také tvrdit, které oblasti oceán patří mezi nejvíce kontaminované. To ale zatím nemůžeme. Lynchová vycházela z rešerše 131 „želvích“ studií, ve kterých byla zmínka o plastech v jejich zažívacím traktu. 39 z nich uvádělo jen faktickou přítomnost/nepřítomnost plastů, 41 zase nespecifikovalo druh či váhu zkoumaných želv. Dospělá kareta obrovská může vážit 160 kilogramů, kareta pravá kolem sedmdesáti. Sto gramů plastových odpadků v žaludku může mít pro každou z nich dočista jiné následky, od nenáročné zátěže až po zátěž smrtící.

Berme plasty jako toxické látky

„Ideální by bylo, kdyby se s odpady uvnitř želv jednalo stejně, jako s každým jinou toxickou látkou,“ říká Lynchová. „U ní nás přeci vždycky zajímá, kolik jí v sobě pacient má, v poměru k váze a velikosti, věku. Takhle neznáme fyziologické, anatomické a toxikologické limity a jejich dopady.“ Další problém Lynchová vidí v tom, že aktuálně dostupná data se váží jen k mrtvým želvám. „Nemáme žádné neinvazivní metody, které by nám nyní mohly prozradit, kolik plastů v sobě nese dosud živá želva. Nevíme tedy nic o kritické, chcete-li smrtící koncentraci.“

Mrtvá želva nám neřekne, na co zemřela

Komplikace působí i nerovnoměrné geografické rozložení monitoringu želv. Z něj by se mohlo zdát, že mořské želvy konzumují plasty častěji v oblasti Středozemního moře. Což ale pravda není, jen tuto skutečnost o zaznamenaných plastech v uhynulých kusech uvádí více zde prováděných studií. „Mnohem vyšší čísla přichází u jihozápadního Atlantiku a severozápadního Tichomoří, ale tam je zase studií obecně méně,“ dodává Lynchová. „A hlavně nám tu chybí podrobný rozbor plastů ze žaludků želv.“ Želvy totiž mohou hynout na dlouhou řadu onemocnění spojených jak s nepřirozenou zátěží v zažívacím traktu, ale také na otravu chemikáliemi, uvolňovanými z pozřených plastů.

Sečteno a podtrženo, dosavadní nedostatky metodologie při zpracování uhynulých želv nám neponechávají prostor pro solidní vědecké závěry. „Odpadky, zvláště pak ty plastové, do oceánů rozhodně nepatří a stejně tak nemají být ani v želvách,“ říká Lynchová. „Zobecňovat ale jejich vliv na populace želv a využívat želv jako živoucího ukazatele zdraví oceánů je zatím přinejmenším předčasné.“

---

reklama

---