Kampaně na výsadbu nových lesů sice slaví úspěchy, v ochraně existujících pralesů ale selháváme

Vysazování nových lesů nám jde dobře, znovu ozelenit statisíce hektarů zvládáme. Podle geografů a environmentalistů z univerzity v Marylandu ale touto činností nenaplňujeme původní záměr. Nové lesy ochraně biodiverzity nebo proti změnám klimatu nepomáhají a jejich výsadba nekompenzuje ztráty starých tropických pralesů. Píše o tom Conversation.

V posledních dekádách ztrácíme tropické lesy a pralesy rychlým tempem, dlouhodobý globální průměr hovoří o ztrátě 160 000 kilometrů čtverečních ročně. Průměru se ovšem vymykají maxima, třeba v roce 2016 zaznamenaný rekordní úbytek o 295 000 kilometrů čtverečních. Jenže tu existuje také opačný trend: plošné zalesňování. Například tzv. Bonnská výzva usiluje od roku 2011 o zalesnění odlesněné a degradované půdy o rozloze 1,5 milionu kilometrů čtverečních (do roku 2020), případně od roku 2014 fungující Newyorská deklarace o lesích, která by do roku 2030 ráda osadila 3,5 milionů kilometrů čtverečních stromy. Ano, zhruba dvakrát tolik, než činí rozloha Aljašky.

Argumentace u vysazovacích výzev se moc nemění: je to pomoc přírodě, akce ke snížení klimatických změn, obnova habitatů, cesta k ochraně půdy a vodních zdrojů. Dává lidem smysluplnou práci a zlepšuje jejich životní prostředí. Jenže jak se s odstupem času ukazuje, plnění těchto výzev má na životní prostředí jen velmi omezené pozitivní dopady. Své o tom ví v USA, kde svůj závazek k Bonnské výzvě už naplnili. V minulých letech úspěšně vysadili 173 500 kilometrů čtverečních lesů. Kde tyto nové lesy vznikly? V zásadě tam, kde to nevadilo zemědělcům. Na neúrodné půdě, blízko močálů a bažinatých mokřadů, na příkrých svazích.

Místa, kde by lesy nechyběly

Tedy na územích, kde je význam zalesňování spíše sporný, ne-li rovnou škodlivý. Tam, kde si přirozeného bezlesí vážíme. Případně na narušených plochách po zemědělské produkci nebo degradovaných stanovištích po těžbě, kde bychom uvítali spíše přirozenou sukcesi, než technicky kultivovaný porost. Takhle to třeba vyřešil i Pákistán, když v rámci kampaně vysadil jednu miliardu stromů „kam se jen dalo“, nebo Rwanda, která zvládla v rekordním čase zalesnit 700 000 hektarů. Ambiciózní závazky se tedy plní, a stromy v krajině přibývají rychlejším tempem, než mizí. Což by se mohlo na první pohled zdát jako pozitivní, ale není tomu tak.

Problematické je samotné plnění Bonnské výzvy, která ponechává až příliš volný prostor formulaci „výsadby lesa“. Z definice sem spadají plantáže ovocných stromů, hospodářské lesy, aleje a větrolamy a také různé formy kombinované agrolesnické výsadby. Potíž je s tím, že vysazená plantáž není les a její schopnost nahradit skutečný tropický prales je minimální. Pro řadu živočichů i rostlin představují takové uměle zachráněné porosty z hlediska potravní nabídky či úkrytů obyčejnou nehostinnou poušť. Sice, zelenou, ale o nic vlídnější. Přežít v ní nedokáží. K tomu, aby se vysazený les stal zamýšleným centrem biodiverzity, je zapotřebí „zdroj“, ze kterého mohou na místo doputovat, a hlavně čas.

Nejsou to pralesy, ale plantáže

Všímají si toho biologové v Peru, Brazílii a Kostarice, kde nově vysazené lesy sice početně nahrazují rozlohu vykácených pralesů, ale nestávají se domovem původních druhů. Komplikace vychází i z režimu správy takových vysazených lesů. Většinou se počítá s tím, že za dvacet let budou vykáceny a zužitkovány, jde vesměs o monokultury. Což je opravdu málo času na to, aby mohly efektivně přispět k vázání uhlíku a ovlivnit globální klima. Je to zase jen mechanismus plantáže, který s dlouhodobou obnovou lesů nemá mnoho společného.

Organizace Spojených národů přesto na adresu Bonnské výzvy nešetří chválou. Vypočítává gigatuny skleníkových plynů odstraněných vysazenými lesy z atmosféry a také biliardy uspořených dolarů v hodnotě ekosystémových služeb. A propaguje další, ještě masivnější zalesňování. Jenže právě takový přístup selhává v tom nejpodstatnějším: zachování a ochraně původních tropických pralesů.

Otázka zní: Proč místo 10 000 kilometrů čtverečních nového lesa do roku 2020 neslíbí Indonésie raději zachování 5000 kilometrů čtverečních už stojícího stoletého pralesa? Proč třeba Rwanda slibuje až nerealistický projekt, který 77 % rozlohy jejich země překryje novým lesem, když se nechce přihlásit k ochraně již existujícího lesa na těch 23 %? Rozumná výzva k obnově a zakládání lesních porostů má jistě své klady, ale jak upozorňují odborníci, ochranu již existujících, ohrožených porostů, neřeší.

---

reklama

---