Lidé ovlivňovali planetární atmosféru zásadním způsobem dávno před průmyslovou revolucí

„Představa, že lidé v dávných časech tak intenzivně navýšili atmosférické koncentrace černého uhlíku, až to vedlo k významným dopadům, je skutečně překvapující,“ komentuje zjištění McConnell. „Byli jsme uvyklí smýšlet o neposkvrněné a netknuté atmosféře, o čistém ovzduší v časech před průmyslovou revolucí. Jenže lidé výrazně ovlivňovali atmosféru v oblasti Jižního oceánu a okolí antarktického výběžku už před 700 lety.“

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | robdownunder / Flickr

Zjištění, za nímž stojí tým Joea McConella z BAS (British Antarctic Survey) a norských výzkumníků, je navázáno na odběr sond vrtaných od roku 2008 v ledu na východě Antarktidy. Analyzované vzorky ledu totiž vykazovaly nápadně zvýšenou koncentraci černého uhlíku, popílku/sazí, jež svou datací odpovídaly přibližně 13. století. Tedy době, kdy byly lidské aktivity považovány na jižní polokouli za minimální. Černý uhlík si přitom spojujeme s nedokonalým spalováním fosilních paliv a biomasy a jeho koncentrace ve vzorcích z polárního regionu Rossovy země rozhodně nebyla malá. Dosahovala měřítek, které vypovídaly o rozsáhlém ovlivnění atmosféry velké části jižní polokoule, jež silně překonávaly dosavadní předindustriální emise za předchozí 2000 let. Co mohlo být jejich zdrojem?

Když si domorodci hrají s ohněm

Zdroj a poněkud nečekanou příčinu se podařilo identifikovat v praxi, kterou po připlutí do „nové země“ začali ve velkém realizovat Maoři. Plošné vypalování ostrovních porostů. „Představa, že lidé v dávných časech tak intenzivně navýšili atmosférické koncentrace černého uhlíku, až to vedlo k významným dopadům, je skutečně překvapující,“ komentuje zjištění McConnell. „Byli jsme uvyklí smýšlet o neposkvrněné a netknuté atmosféře, o čistém ovzduší v časech před průmyslovou revolucí. Jenže lidé výrazně ovlivňovali atmosféru v oblasti Jižního oceánu a okolí antarktického výběžku už před 700 lety.“

Pochopitelně, že na Novém Zélandu nebo v Tasmánii přirozeně docházelo k požárům, ještě před příchodem člověka. Nicméně uhlíkový záznam lze zjednodušeně interpretovat tak, že po příchodu Maorů ve 13. století začalo hořet 3x více, aby se i tento nemalý úhrn kolem 16. století znovu navýšil o trojnásobek. Koncentrace černého uhlíku v záznamu přitom byla konzistentní, nedocházelo k významným odchylkám. Příčinou tedy nebyl jeden nebo několik masivních požárů, které se vymknuly kontrole, ale konstantní a setrvalá praxe vypalování.

Maorské kolonisty přitom „neusvědčila“ jen nápadná shoda mezi jejich připlutím na Zéland korespondující se záznamy v ledu. Tým vědců podstoupil sérii dost rigorózních laboratorních testů vzorků a řadu počítačových simulací, které podezření utvrdily. Přeci jen zprvu panovaly pochyby o tom, jak by se vypalování na relativně malé rozloze Nového Zélandu mohlo tak masivně propsat do vzorků ledu v končinách vzdálených 7200 kilometrů daleko. Přitěžujících důkazů se ale sešlo povícero, přisadili si i novozélandští geobotanici a dendrologové. Zéland byl zalesněným ostrovem, než přišli první lidé.

Jaké závěry tedy ze studie plynou?

Předně, jsou zásadní pro porozumění toho, jak lidé ovlivňovali atmosféru a klima. Současné klimatické modely předpovídající vývoj do budoucna spoléhají na přesné informace o minulém klimatu. Emise a koncentrace černého uhlíku, absorbujícího světelné záření, jsou proto dávány do přímé souvislosti s radiační rovnováhou Země. Předpokládalo se, že vliv člověka v předindustriálních dobách byl zanedbatelný ve srovnání s přirozeným emisním pozadím, lokálními požáry.

Jenže tomu tak nebylo a lidé na Novém Zélandu rozsáhle ovlivňovali klima a atmosféru zásadním způsobem už mnohem dříve. „A přitom v měřítcích, jaká jsme dosud nezvažovali,“ dodává McConnell. Druhým podstatným zjištěním je, že spalování biomasy uvolňovalo do ovzduší významné koncentrace živin. Například železa. A to je důležitým mikro-nutrientem pro růst fytoplanktonu. Zvlášť v Jižním oceánu, kde je jeho dostupnost limitovaná. Vypalování na souši „hnojilo“ oceán a vytvářelo zásobu živin. Na fytoplanktonu si pochutnával zooplankton, a ten byl potravou například velryb.

„Ani ty nejvzdálenější a nejizolovanější oblasti Země nelze považovat v předindustriálních dobách za člověkem nedotknuté a neovlivněné,“ uzavírá McConnell. „Lidé ovlivňovali klima a atmosféru už dlouho předtím.“