Patogeny se čím dál snadněji dostávají do moří. Nemocí koček trpí už i vydry mořské

Rozrůstající se lidské osídlení na pobřežích, úbytek přirozeného přírodního prostředí i snadnější splach dešťové vody do moří. Zhruba tak lze popsat tři hlavní a vzájemně propojené příčiny, které mohou za to, že se řada dosud ryze suchozemských patogenů dostává čím dál častěji do moří a oceánů. V těch pak mohou působit značné škody. Zprávu o tom podává studie vědců Kalifornské univerzity v městě Davis.

Mořské ekosystémy mohou nyní mnohem snadněji získávat nejrůznější patogeny ze souše, než tomu bylo dříve. Ne, že by o ně stály. Přítomnost nejrůznějších závadných organismů spláchnutých deštěm z pobřeží je ale nevyhnutelným důsledkem výraznějšího zasídlení pobřeží lidmi. V pobřežních vodách nekončí jen odpadky nebo znečištěná voda z kanalizací, ale třeba i parazitický prvok kokcidie kočičí, známější pod svým latinským názvem Toxoplasmosa gondii. Tento tradiční parazit domácích i zdivočelých koček o sobě dal v této souvislosti poprvé vědět v devadesátých letech.

Tehdy se stal poněkud neočekávanou příčinou série úmrtí mořských vyder u pobřeží Kalifornie. Pro vědce to představovalo nemalou záhadu, protože kokcidie „byla vždycky doma“ na souši, nikoliv v mořích. Elizabeth Van Wormer z Kalifornské univerzity v Davisu k rozluštění této hádanky přispěla.

Toxoplasma se neobejde bez svého jediného známého hostitele, koček domácích. Právě v jejich trusu se skrývají oocysty, miniaturním vajíčkům ne nepodobní struktury, ve kterých prvoci vyčkávají na svou příležitost. V této podobě mohou v půdě zůstávat i rok, než přeskočí na dalšího hostitele.

Šíření nebezpečných prvoků do mořských vod by dříve spolehlivě zastavila divočina na pobřeží. Té se ale teď povážlivě nedostává. Zatímco v roce 1910 bychom v celé Kalifornii napočítali „jen“ 2,4 milionu obyvatel, o sto let později to bylo už 37 milionů. Nemalá část z nich žije právě na prosluněném pobřeží. A pokud vše půjde ve stejném duchu, dosáhne počet obyvatel kalifornského pobřeží sumy 50 milionů. To bude i moment, kdy zbylé pobřežní lesy nahradí zástavba domů doplněná o asfaltové silnice a betonová parkoviště.

Přírodní prostředí by dokázalo pohyb kokcidií omezit, umělé povrchy to nedokáží. Naopak se přes ně prvoci velmi snadno při dešti spláchnou do vody. Jen mezi lety 1990 a 2010 narostl počet oocyst, úspěšně přenesených vodním splachem ze souše do moří o 44 %. Na umělých površích mohou také kokcidie skryté v trusu koček déle vyčkávat. Nakoncentrované oocysty v trusu pak mohou skokově během jediného pořádného deště zaplavit mořské prostředí.

Van Wormerová dodává: „Není to jen o toxoplasmě. Domácí miláčci, toulavá zvířata, chovaná hospodářská zvířata. Ti všichni mohou nést patogenní organismy, které se s pomocí lidí mohou dostat do zálivů moří a oceánů.“ Co by mohlo přispět ke zlepšení situace? Podle Van Wormerové na pobřeží citelně schází přírodní bariéry, oddělující vodní a suchozemské prostředí. Mokřady, příbřežní porosty, lesy. Bez nich je přenos patogenů velmi snadný.

---

reklama

---