Plastové nejsou jen obaly. Velká část výrobků z plastu se zatím kupí v domácnostech

Debata o narůstajícím problému s plastovými odpady se až příliš soustředí na snížení objemu jednorázových obalových plastů: nápojových obalů, tašek, sáčků, lahví a tub. Ty totiž tvoří nejviditelnější část na skládkách ukládaného materiálu. Nepostižen změnami tak i nadále zůstává přibližně dvoutřetinový „neviditelný“ podíl jiných výrobků z plastu. Píše o tom Phys.org.

Že jsou plasty kolem nás momentálně všudypřítomné a s jejich recyklací to moc horké není, se dá vcelku dobře odhadnout. Studie z univerzity v Michiganu se nyní pokouší zasadit problémy amerického odpadového hospodaření s plasty do širších souvislostí. Upozorňuje například na to, že dvě třetiny objemu v USA vyrobených plastů nemají pranic společného s obaly. Jsou součástí nábytku, elektroniky, spotřebního zboží, konstrukčních materiálů, automobilů. A zatímco každý už tak nějak tuší, proč je třeba odkládat PET láhve do kontejnerů na tříděný odpad (anebo jak předcházet vzniku takového odpadu), dvoutřetinový objem domácí produkce plastů zůstává touto environmentální agendou zcela netknutý. Bez legislativy, návrhů na inovace nebo materiálové změny. Což je problém a zdaleka ne jediný.

Většina dostupných statistik odpadového hospodářství se také týká poměrů aktuálně vyrobených plastů a těch, které již dosloužily svému účelu a byly odloženy, třeba na skládku. Kolize ovšem nastává v tom, že zdaleka ne všechny letos vyrobené plasty skončí do konce roku na skládce. Tam se schází plasty různé životnosti, původu i materiálu, sesbírané postupně za dlouhé generace. Tedy s výjimkou jednorázových obalových plastů, jejichž komerční životní cyklus je skutečně krátký. I proto pak dominují nejrůznějším vyhodnocením. Statistiky odpadového hospodářství tak povětšinou ignorují fakt odlišného stáří plastů, pomíjí různé materiálové proudy a především postupnou akumulaci plastů na straně spotřebitelů.

A právě na to se soustředí Gregory Keoleian z Michiganské univerzity, když vytvořil detailní mapu produkce nejrůznějších typů plastů a zmapoval jejich životní cestu. „Nekontrolovaná produkce plastových výrobků, která vyústila v neakceptovatelnou akumulaci odpadů na skládkách a v životním prostředí, představuje zásadní ohrožení vodních zdrojů, narušení přírody a ekosystémových funkcí,“ říká. K řešenému tématu jej přivedl právě nepoměr mezi množstvím vyráběných a na skládkách ukládaných plastů. Zjistil, že Američané sice v průměru vyprodukují ročně 139 kilogramů plastových odpadů na hlavu, ale jsou také obklopeni 1200 kilogramy dalších naakumulovaných plastů, které postupně funkčně dožívají.

Tento rezervoár budoucích problémů dosud studie o americkém odpadovém hospodářství nezaznamenávaly. Přitom jsou součástí balíku 400 milionů tun (osminásobku celoroční světové produkce), které se ve Státech mezitím naakumulovaly. Keoleian spolu s kolegy upozornil na to, že jen 8,4 % obalových plastů se v USA na konci svého životního cyklu dočká recyklace. Dohromady je to nejspíš ještě méně, když vezmeme v potaz i plasty neobalové, které legislativa tak přísně nesleduje. Stále ale platí, že 76 % vyrobených plastů si ve Státech po skončení životnosti najde svou cestu na skládku, kde zůstávají materiálově nevyužity. Mezi výrobou a skládkou Keoleian odhalil také dvouprocentní „únik“ nejrůznějších plastů do životního prostředí.

„Doufám, že nám tyto informace pomohou nastavit priority řešení tak, aby měly co největší efekt,“ říká Koeleian. „Ona řešení budou rozmanitá a nabývat řady forem, ale je jisté, že bude zapotřebí zlepšit koordinaci mezi produktovým designem a strategií životního cyklu výrobků.“ Zjednodušit problematiku plastových odpadů jen na obaly a přehlížet postupnou akumulaci plastů by totiž nejen Američany (odpovědné za 19 % globální výroby plastů a 21 % globální spotřeby) mohlo přijít draho.

---

reklama

---