Poptávka po výrobcích z volně žijícíh zvířat pochází i z vyspělých států. Byť je trochu jiná

Trendem západu je spíše dovoz obchodovatelného wildlife ze vzdálených zemí, takže to vypadá, že k plundrování přírodních zdrojů vlastně nedochází. A také se na západě produkty z wildlife spíše nosí, zatímco v Asii spíše konzumují. I to je ale dost zjednodušující.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Guy Sie / Flickr.com

I když se svět globalizuje, myšlení lidí zůstává velmi regionální. Evropská kritika konzumace psího masa v Asii nebo tradiční lidové medicíny odráží spíš hlubší nepochopení odlišných kulturních souvislostí, než zájem o zvířecí životy a stav přírody. Svůj díl viny na neradostném stavu světové biodiverzity neseme všichni a uměle vytvářené zjednodušující stereotypy lepšímu pochopení věci nenahrávají. Alespoň tak to popisuje Maria Ivanova a Candace Famigliettiová z Massachusettské univerzity v Bostonu.

Když zjednodušení věc komplikují

Podivné chutě a libůstky Asiatů toužících po exotických zvířatech z celého světa (anebo alespoň nejrůznějších preparátech z nich) se totiž nedají vysvětlit uměle vytvořeným archetypem univerzálního čínského super-spotřebitele. Ve skutečnosti tento popis sedí spíš jen na nově vzniklou střední podnikatelskou třídu, která se nyní obklopuje pro ně dříve nedostupným luxusem slonoviny, nosorožčích rohů nebo šupin luskounů. Ale zcela míjí realitu dalších početných skupin asijských spotřebitelů. Podobně pak selhává vykreslení afrických pytláků jako krutých a nenasytných kriminálníků. Ve skutečnosti je pytláctví a lov masa z pralesa pro většinu z nich jen dostupnou odpovědí na symptomy chudoby.

Jenže výsledkem takových stereotypních zobrazení se pak stává nepochopení skutečné motivace, která vede nabídku a poptávku. A snadno se přitom zapomene na to, že si spotřebitelé na západní polokouli (hlasitě kritizující pytláky a nevybíravý apetit Asiatů) počínají podobně. I jejich chutě a libůstky jsou totiž příčinou devastace života na jiných kontinentech. Obchod s wildlife totiž není jen čtvrtým nejproduktivnějším sektorem nelegálního byznysu (po obchodu s narkotiky, paděláním, obchodu s lidmi a se zbraněmi), ale také velmi výnosná forma podnikání legálního. Do Spojených států amerických za údobí 2000-2015 dorazilo 5 milionů zásilek, které si nálepku divočiny zaslouží: exotičtí mazlíčci, produkty z kůží a kožešin, vzácné dřeviny a výrobky z nich. A každý rok se počet zásilek zdvojnásobil.

Oni je spíš jí, my je spíš nosíme

Nejde jen o USA. S vestou z kůží krajty zazáříte v Milánu, s kabelkou z žirafí kůže v Německu. Naprosto legálně. Významový rozdíl mezi botami ze sloní kůže nošenými v Texasu a vínem obohaceným o výluh z tygřího penisu popíjeným v Asii je minimální. Všude jde o kulturní symbol víry ve vlastní úspěch, známku sebepropagace. Ne vždy je to o maskulinitě a mužství. Kosmetika obsahující olej ze žraločích jater frčí u odkvétajících žen na západě, v Asii by jim předepsali spíše ony luskouní šupiny anebo sušené rybí měchýře. Rozdíly tu pochopitelně jsou. Trendem západu je spíše dovoz obchodovatelného wildlife ze vzdálených zemí, takže to vypadá, že k plundrování přírodních zdrojů vlastně nedochází. A také se na západě produkty z wildlife spíše nosí, zatímco v Asii spíše konzumují. I to je ale dost zjednodušující.

Řešení spotřeby wildlife produktů na západě je přitom v mnoha ohledech podobné jako v Asii. Silný statut produktu jako symbolu výjimečného postavení nositele nezastíní, když jej vizuálně propojíte s následky dovozu. Účelnější je nejprve nabídnout přiměřenou alternativu. Propagovat ale takovou změnu je během na dlouhou trať. „Zatímco mnoho lidí na západě si klade otázku, kdy konečně přestanou v Asii jíst divoká zvířata, otázku, kdy se sami vzdají spotřeby wildlife produktů si nekladou,“ píše Ivanova.