Skleníkové peklo Španělsku prospívá. A nám by možná mohlo pomoci taky

Ať už se to zdá jakkoliv nepřirozené, nepřírodní, ne-ekologické a neudržitelné, podle současných kritérií "Skleníkové peklo" Španělsku prospívá.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Proměna pobřežní krajiny mezi městy Almeria a Motril započala v 60. letech minulého století, kdy se tu poprvé ve velkém začaly budovat skleníkové farmy. Přímořské klima tu často dosahovalo tropických průměrů, a pěstění v kontrolovaném prostředí tak výrazně stabilizovalo zemědělskou produkci. Obraty z celoročního prodeje ovoce a zeleniny se brzy přiblížily jedné a pak rychle dvěma miliardám eur. To dodalo další stimul k růstu, a dnes se od pobřeží až k úpatí Sierra Nevada táhne téměř souvisle plocha 30 000 hektarů překrytých skleníky.

Skleníkové peklo

Toto Plastové moře dosud bylo předmětem bezpočtu kontroverzí. Ročně tu vzniká okolo 30 000 tun plastového odpadu; na ochranu pěstovaných monokultur jsou využívány masivní porce pesticidů; užitá praxe zemědělské produkce je do extrému intenzivní a k udržitelnosti má daleko; region má jen minimum přirozené vláhy a skleníky jej doslova vysávají; v krajně nedůstojných a zdraví ohrožujících podmínkách tu pracují nelegální imigranti z Afriky; rozrůstání skleníků vymazalo z mapy lokality se vzácnými a ohroženými druhy.

Přečtěte si také |

Skleníky na rajčata jako veřejný zájem

Všechny tyto výtky se navíc pojí s jistou mírou pokrytectví: z Almérie totiž po milionech tun odebírá ovoce a zeleninu většina evropských zemí, včetně těch, které se rády zaštiťují férovostí a hlubokým zájmem o životní prostředí.

I proto zpráva o tom, že by snad Mar de Plástico vyprodukovalo něco přínosného a široce prospěšného, působí v lavině zdrcující kritiky jako zjevení. Jenže právě takový efekt skleníky u Almérie mají. Skleníkové moře totiž svou převážně bílou barvou a leskem plastových střech zvyšuje albedo, odrazivost zemského povrchu vůči dopadajícímu slunečnímu záření. A tím region fakticky ochlazuje.

Od kuriozit k faktům

Poprvé na to, spíše jako kuriozitu a zajímavost, upozornili geofyzikové v roce 2008. Analyzovali totiž změny v odrazivosti světla, albedo efekt, na základě dat poskytnutých družicí Modis Terra a NASA. A zjistili, že od roku 1983 – kdy začalo skleníků v regionu výrazně přibývat – se zpět do atmosféry odrazilo o 9 % více energie. Nezdálo se to mnoho, rozdíl v porovnání s okolím činil pokles o 0,3 °C za dekádu.

V roce 2016 byla podobná analýza zopakována a konstatovala pokles teploty – vzhledem k okolí – o 0,8 °C. Takový výsledek byl vzhledem ke kritice skleníkových farem přijímán s rozpaky až nelibostí, ale potvrdily jej i respektované instituce, jako například Národní laboratoř Lawrence Berkeleyho ve Spojených státech.

V roce 2018 už byl tento „fakt“ akceptován a doložen další studií, kdy už se hovořilo o ochlazení v regionálním měřítku o 1 °C. A tehdy se také začalo šířeji diskutovat o pozitivech skleníkové krajiny Plastového moře.

Pozitiva plastové krajiny

Španělsko tu možná naprosto odepsalo 320 kilometrů čtverečních neúrodné krajiny (3 % rozlohy jedné jediné provincie), ale realizuje tu 38 % ze své celkové národní zemědělské produkce. S efektivitou třicetinásobku průměru běžného evropského pole. V úhrnu odtud vyzískává 3,5 miliardy tun ovoce a zeleniny, s hodnotou vývozu okolo 2,5 miliard eur ročně. A tím, že ochlazuje odrazem své okolí, vlastně do značné míry dorovnává svou uhlíkovou bilanci.

Až 45 % celkové uhlíkové stopy zdejšího skleníkového zemědělství lze považovat za kompenzované zvýšeným albedem, které neutralizuje globální oteplování v oblasti, a také v planetárním měřítku, kde částečně kompenzuje celkovou uhlíkovou stopu.

Přečtěte si také |

Stín Václava Klause končí a environmentalismus se stává mnohem víc přijímaný, říká filozof a psychoterapeut Bohuslav Binka

Ať už se to zdá jakkoliv nepřirozené, nepřírodní, ne-ekologické a neudržitelné, podle současných kritérií "Skleníkové peklo" Španělsku prospívá. A nabízí fungující recept pro ostatní země. Recept, který se nám líbit nemusí, ale který zjevně funguje. Vědomě odepsat část povrchu souše pro super-intenzivní skleníkovou produkci by znamenalo ušetřit statisíce hektarů zemědělské půdy pro návrat přírody a přitom ještě regionálně snížit efekt oteplení.