Tenhle prales by měl být savanou! Průzkumy v Tasmánii otevírají staré rány, i debatu o ohni v krajině

Palawové Surrey Hills vypalovali stovky let, protože se po každém ohni zazelenaly svěží trávou a za tou se vydávali pro ně tolik chutní klokani. Když přijeli osadníci z Evropy, stali se domorodci vyhnanci ve vlastní zemi. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | leetyplops / pixabay.com

Kde začít? V tasmánských Surrey Hills, na které se můžete dívat buď jako na překrásný temperátní prales, nebo jako na 60 000 hektarů dobře rostlého dřeva k vytěžení. Ten druhý pohled vyvolává ostrou kritiku těch, kteří by tento střípek prastaré divočiny chtěli chránit. Těžko říct, komu straní Michael-Shawn Fletcher, docent biogeografie na univerzitě v Melbourne. Protože dlouhodobě svou vědeckou prací upozorňuje na to, že tahle lokalita a také celá Tasmánie a velmi pravděpodobně i pořádný kus Austrálie, mají k nějaké nedotčené přírodní selance hodně daleko.

Prastarý prales na Surrey Hills, kterému by řada ochránců přiřkla klidně milionové stáří, má necelých 180 let. A před ním tu byla savana, kterou pravidelně vypalovali původní obyvatelé.

Nepotřebujete les, když lovíte klokany

Je to dost odvážné tvrzení, ale dokládají jej vykopané půdní sondy, odebrané vzorky semen travin z půdy, dendrochronologické rozbory dřevin (které dokáží přežít déle než 500 let, ale na této lokalitě skutečně nejsou starší 180 let). Potvrzují to deníky geografa a architekta Henryho Hellyera, který jako první bílý muž roku 1827 vystoupal na jejich holé vrcholky a jasně o tom hovoří legendy Aboridžinců z etnika Palawa.

V čem je tedy problém? V tom, že většina současných obyvatel Austrálie nevěří, že by prostí, ale přeci jen primitivní domorodci, žijící v souladu s přírodou, byli schopni tak dalekosáhle a ničivě ovlivnit australskou krajinu. Ano, jsou to z toho debaty, kde se to zmínkami o rasismu, vžitých stereotypech, nedotčené ladem ležící (a nikomu nepatřící) zemi a koloniálním útlaku jen hemží.

Palawové přitom Surrey Hills vypalovali stovky let, protože se po každém ohni zazelenaly svěží trávou a za tou se vydávali pro ně tolik chutní klokani. Když přijeli osadníci z Evropy, stali se domorodci vyhnanci ve vlastní zemi. Stačily dvě století, kdy byli odstaveni do půdy a tradičního způsobu hospodaření, a kopce se savanovitou vegetací (s hustotou dřevin kolem 10 kusů na akr) překryl prales. Který dnes chtějí lidé chránit jako nedotčenou divočinu. „Mýtus divočiny ale nemá prostor na kontinentu, kde byla většina země po milénia kulturně upravována a vypalována,“ říká Fletcher.

Oheň udělal Austrálii nehořlavou

Kriticky přitom pohlíží na nedaleko ležící rezervaci Tasmánské divočiny, spadající pod UNESCO a pokrývající pětinu rozlohy ostrova. I ona totiž vypadala před dvěma stoletími naprosto jinak. A poté, co získala svůj mezinárodní ochranářský statut, byli odtud zase a znovu původní obyvatelé a jejich zažité způsoby hospodaření vyloučeny. Na chráněném území přeci nemůžete zakládat požáry a lovit zvěř. Nebo ano?

Problém je v tom, že po tisíciletí vypalovaná krajina, dalece adaptovaná na pravidelný oheň, je po zákazu tradičního způsobů hospodaření paradoxně mnohem víc náchylná k ničivějším požárům. Protože v lesech se naakumuluje násobně více hořlavého paliva. A vlastně tu nechráníte nic prastarého a památného.

Připustit Aboridžincům zásluhy za vytvoření australské krajiny je ale zatraceně složité politické téma. Mohla by být třeba nadnesena otázka původního vlastnictví a navrácení uloupené půdy. Kterou je v zásadě celá Austrálie. Znamenalo by to přiznat nejedno ochranářské pochybení. Například připustit, že konzervační potenciál lokalit jako Surrey Hills, je ve skutečnosti minimální. A hlavně by to znamenalo akceptovat, že australská krajina musí být plošně obdělávána a zúrodňována řízeným vypalováním, aby se stala nehořlavou. Do těchto velkých debat se Michael-Shawn Fletcher raději nepouští, jen říká, že: „Domorodý management řízených požárů by mohl pomoci Austrálii od devastujících katastrof, jakou bylo loňské Černé léto.“

Přečtěte si také |

Oheň do české krajiny patří, jen se bojíme ho do ní pustit