Vědci přišli na to, co Aboridžinci vědí desítky tisíc let: Požáry v Austrálii zakládají ptáci. Záměrně
Aktuální objev australských výzkumníků možná šokuje, ale dá se jen stěží považovat za novinku: domorodí Aboridžinci jsou o této informaci zpraveni dobře 40 000 let. A vysvětluje to, proč tři druhy místních dravců (luňáka hnědého a hvízdavého a raroha proměnlivého) nazývají tito původní obyvatelé ve své zoologické mytologii ohnivými ptáky. Na téma cíleného šíření požárů opeřenci upozornil už v šedesátých letech minulého století doktor Phillip Waipuldanya Roberts, ale prakticky nikdo mu nepřikládal váhu. Celý ten nápad zněl totiž naprosto šíleně a neuvěřitelně.
Požáry jsou přirozené, ale někdo jim pomáhá
Každý rok shoří 75 % světové rozlohy tropických savan na popel. Je to přirozený proces. Požáry oživující substrát živinami a likvidující starou biomasu sem prostě patří. Ani Austrálie není výjimkou: každý rok tu shoří okolo 18 % rozlohy savan, tedy něco kolem 1,89 milionů kilometrů čtverečních. Tamní hasiči z toho pochopitelně moc radost nemají, a vyvíjí nemalé úsilí, aby se ničivé plameny nedotkly lidských sídel. Moc se jim to ale nedaří. Nová ohniska požárů se jako z udělání objevují míle před hlavní ohnivou stěnou, se kterou bojují, případně začnou hořet místa za existujícími bariérami, preventivně vypálenými plochami, řekami nebo širokými silnicemi.
Přečtěte si také |
Stál jsem v úplně mrtvé řece, vzpomíná Přemysl Soldán na kyanidovou havárii v Baia MareTyhle ohnivé přeskoky, které jim značně komplikují práci a vystavují jejich životy smrtelnému nebezpečí, navíc působí dost nenáhodným dojmem. A nedají se moc vysvětlit tím, že by jiskru odnesl k místu nového požáru vítr. Že by tedy v místě působil nějaký zlomyslný žhář? Etnobiolog Mark Bonta rozhodně souhlasí. „Jen pachatele není třeba hledat mezi lidmi. Na vině jsou dravci.“ Cože? Ano, Bonta spolu s kolegy zaznamenal podrobně celý proces umělého zakládání požárů ptáky. Dravci se nejprve přiblíží těsně za plamennou stěnu hlavního požáru, který postupuje krajinou. A tady si do zobáků či pařátů nasbírají doutnající větvičky.
Dravci nepotřebují zápalky
S nimi pak zamíří před hlavní požár (o 300-1200 metrů dopředu), kde na příhodném suchém místě svůj zápalný náklad upustí. Šance, že tím rozdělají další požár, jsou velké. Už proto, že podobný podpalovací cyklus mohou několikrát opakovat. A proč by něco takového dělali? Plameny totiž vypudí z úkrytů bezpočet živočichů: hadů, ještěrek, hlodavců a drobných vačnatců. Žhářské dílo jim je naservíruje jako na stříbrném podnose. Zvířata hnaná plameny a do plamenů se prakticky nekryjí a jsou velmi snadnou kořistí dravců. A po každém požáru zůstane na spáleništi bezpočet ohořelých mršin, které mohou draví ptáci dále konzumovat.
Oheň, kterému trochu pomohou, jim nachystá skutečné hody. Tato pozorování později potvrdil ornitolog Bob Gosford. „Je v tom jasný záměr. Na šíření ohně se současně podílí stovky dravců, protože každý z nich má díky tomu zajištěn dostatek potravy,“ říká Gosford.
„Rozdělávání ohně jsme brali jako ryze lidskou záležitost, ale evidentně v tom nejsme sami. Dravci sice nepoužívají sirky, ale výsledek je stejný. Pokud jde o náš objev: není to vlastně žádný zázrak. Neobjevili jsme nic, protože o tomhle už desítky tisíc let věděli Aboridžinci. A navzdory silnému skepticismu jsme jen potvrdili to, co jim už dávno bylo zřejmé,“ dodává Bonta.
Přečtěte si také |
Češi mají ve svých panelákových ložnicích velký problém, říká ekoporadcereklama