Veganství jako etická volba? Ne v Austrálii

Snaha minimalizovat utrpení zvířat a zlepšit vlastní nemasitou stravou zdraví své i planety. To jsou jedny ze základních motivů, které vegetariány a vegany vedou ke konzumaci rostlin, raději než masa zatíženého proklamovanou lidskou krutostí. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Indigo Skies Photography / Flickr

Obecná zjednodušující tvrzení často pobývají svou platnost, když je aplikujeme na konkrétním příkladu z praxe. A tím je v tomto případě celá Austrálie. Země s 25 miliony obyvateli, která se rozlohou blíží Evropě. Pokud tu chcete minimalizovat utrpení zvířat a propagovat udržitelné zemědělství, je prý asi tím nejhorším krokem přechod k vegetariánství. V krátkosti: živit zdejší obyvatele nemasitou stravou by si vyžádalo velký zábor nedostatkové zemědělské půdy a vedlo by k výrazným škodám na životním prostředím. A na každý kilogram využitelných (rostlinných) proteinů by bylo potřeba zabít pětadvacetkrát více zvířat, než kolik procesně vyžaduje zpracování masa. Zdejší rostlinná produkce je tedy zatraceně krvavá. Jak je to možné?

Austrálie nemá kulturní krajinu jako Evropa

Australané mají vlastně jen velmi málo využitelné zemědělsky obdělávatelné půdy. Více strávníků preferujících nemasitou stravu by znamenalo tuto plochu násilně zvětšovat. Za cenu intenzifikace, hnojení, aplikace pesticidů a herbicidů. Území rozlohou srovnatelné s celou Viktorií a Tasmánií současně by se muselo změnit na pole, aby stačilo k uživení národa vegetariánů. Něco takového není udržitelné v ekonomickém, ani environmentálním měřítku. Proč je tedy maso lepší? Ano, i u protinožců pořád platí ta známá úměra, že na vznik kilogramu masa potřebujete 2-10 kilogramů vegetace, kterou zdejší skot spase. Jenže na rozdíl třeba od Brazílie se australský skot nepase na loukách po vyklučených pralesích.

V Austrálii se hovězí dobytek chová volně, v rangelands, pustinách pokrývajících na 70 % rozlohy státu, kde vypásá planě rostoucí a přirozeně se obnovující rostliny. Sympatických 98 % krav se tu drží v ohradách a na volno, nikdo je nemusí ničím přikrmovat. Nic to nestojí. Jistě, že jejich rozvolněná stáda mají vliv na okolní faunu a flóru. Ten je ale nesrovnatelný s ničivým vlivem konvenčního zemědělství. Pole, existující nebo nově zakládaná, by si brala území rangelands a dělala z nich kulturní poušť bez života. Pro regionální biodiverzitu je to špatná zpráva. Není to jako v Evropě, kde už dávno existuje kulturní krajina, zbavená původní fauny a flóry. Tady by se rozvojem zemědělství na ploše divočiny musela přítomná zvířata a rostliny nejprve vyhubit a odstranit.

Krvavé obilí, nebo maso?

Krávy, které se neškodně pasou v divočině, nepotřebují půdu pohnojenou. Není kvůli nim zapotřebí hubit hlodavce jedem, klást pasti a nástrahy na škůdce. Na to, abyste získali 100 kilogramů čistého živočišného proteinu, musíte zabít 2,2 krávy. To jsou v zásadě jediná „úmrtí“. Na metrák rostlinných proteinů (z rýže, ovsa nebo obilí) připadá nejméně 55 otrávených a zabitých zvířat každý rok. Asi by nemělo cenu diskutovat o tom, jestli má větší cenu život 2,2 krav, nebo 55 hlodavců, klokanů, vombatů a ptáků. Vedlejším výstupem rostlinné produkce jsou prostě v Austrálii mrtví, kterých je nesrovnatelně více, než kolik vychází z produkce živočišné.

Výzvou etického strávníka je vybrat si takovou dietu, která povede k menším (ideálně samozřejmě žádným) úmrtím jiných živočichů a k minimálním škodám na životním prostředí. Z tohoto hlediska je v Austrálii mnohem etičtější přístup „všežravých“ jedlíků, kteří do svých jídelníčků rovnoměrně začleňují i červené maso skotu chovaného na rangelands, potažmo doplňují bílkoviny z udržitelně loveného klokaního masa z přírody.