Vysadit tři biliony stromů? Nesmysl. Mnohem lepší je pořádně pohnojit moře

Pohnojení oceánů by mohutně stimulovalo růst řas, které by v přímé reakci absorbovaly oxid uhličitý z atmosféry. Stejně jako stromy, jen v čase násobně kratším. Někteří vědci ale říkají, že hnojení oceánu by mohlo zničit jemné ekosystémy. / Na snímku je kvetoucí řasa v jezeře Erie.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | NASA Earth Observatory

Bývalý poradce britské vlády pro vědu sir David King a jeho četní kolegové z univerzity v Cambridge v odpovědi švýcarským badatelům nabízí alternativu ozelenění planety. A ne, nebylo by zapotřebí pokrýt korunami stromů 1,6 miliardy hektarů planetární výměry souše, tedy území srovnatelné svou rozlohou s celými Spojenými státy. Podle nich by stačilo jen „ozelenit“ oceány, respektive stimulovat růst řas. Což by se mělo podařit relativně snadno, s nesrovnatelně menším vynaložením energie a zdrojů.

Jak? Pohnojením vodní hladiny aerosolem, obohaceným o prvek železa. Tento geoinženýrský přístup tu přitom není poprvé. V devadesátých letech jej v menším měřítku King s úspěchem ozkoušel. A dnes soudí, že v době hledání nejrůznějších řešení klimatické krize by se tento návrh měl zařadit mezi šířeji zvažované varianty.

Výsledku se dočkáte za týdny

Ať už by mohl být aerosol železa využit jako hlavní nebo záložní plán, nelze mu upřít předpokládaný výsledek. Ano, pohnojení oceánů by skutečně mohutně stimulovalo růst řas, které by v přímé reakci absorbovaly oxid uhličitý z atmosféry. Stejně jako stromy, jen v čase násobně kratším. V horizontu týdnů.

„Když se blíže podíváte na mělké oceány v pobřežních regionech, zjistíte, že většina z nich dříve bývala velmi bohatými kelpovými lesy a řasovými podmořskými loukami,“ vysvětluje svou ideu King. „Oživit je a znovu ozelenit by mohlo být relativně nenáročnou a technicky proveditelnou cestou, jak levně dosáhnout velkokapacitního vázání atmosférického uhlíku v biomase.“

Podobně King předpokládá, už však bez podkladů experimentů, že by poprašek železa dokázal stimulovat i fytoplankton v hlubokomořských zónách. Což by byla další cesta, jak převést dopadající sluneční záření na chemickou energii a vyvázání uhlíku do vody. Že by na tom něco mohlo být, potvrzují i experti z Národního oceánografického střediska v Southamptonu.

Mořské regiony bohaté na geologické zdroje železa jsou dnes schopny vázat z prostředí 2x až 3x více uhlíku ve svých sedimentech. Dílem proto, že se uhlíkem nasycené řasy stávají součástí sedimentů, čímž efektivně uzamykají uhlík na mořském dně na tisíce let.

Hrát si s oceánem může být ošidné

Kingův nápad by mohl mít ještě jeden příznivý efekt: nárůst řas a planktonu by vedl k navýšení počtů ryb, tím, že by nastartoval trofickou kaskádu o nejméně náročný zdroj potravy. „Bavíme se tu o miliardách ryb, které by mohly oživit současné skomírající populace a znovu osídlit oceány,“ říká.

Pochopitelně, ne každý sdílí jeho nadšení. Ozval se například profesor Andrew Watson z univerzity v Exeteru, který s Kingem v devadesátých letech na sérii experimentů „železného hnojení oceánů“ spolupracoval. Tvrdí, že to, co se jeví v malém měřítku dobře probádané a fungující, může mít v celoplanetárním měřítku dost nezamýšlené účinky.

„Ano, hnojení železem skutečně může významně přispět k tomu, abychom se zbavili oxidu uhličitého v atmosféře. Ale aby to opravdu fungovalo, bylo by zapotřebí tak učinit v rámci celých regionů. Například celého Jižního oceánu. Jenže to by současně proměnilo a výrazně ovlivnilo ekologii celého území,“ varuje Watson.

Watson se navíc obává, že snížení koncentrace kyslíku pod hladinou by naopak mohlo vést k nárůstu rozkládající se biomasy, a tím fakticky ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Oba, King i Watson se ale shodují, že žádné, byť geoinženýrské řešení, nemůže plně zastat onu první linii boje proti klimatickým změnám. A tou je snížení emisí.