Spisovatel Peter Matthiessen, neúnavný bojovník za ochranu přírody a práva domorodých obyvatel, navštívil na začátku června Festival spisovatelů Praha. Kromě představení svého díla, z něhož patří mezi nejznámější především himálájská reportáž Sněžný levhart, v Praze zvládnul ještě diskutovat o rebelii a převzít cenu za svobodu projevu.

Už řadu desítek let, ba možná celé století, neovlivňuje naše vnímání krajiny ani tak krajinomalba (spolu s literaturou), ale fotografie. A to jak umělecká, tak publicistická i „spotřební“ v podobě různých kalendářů, plakátů atp. Proto je vždy navýsost zajímavá výstava fotografií krajiny, která nás změnami našeho postoje k přírodě provází, stejně jako fenoménem tohoto novodobého uměleckého druhu vůbec. Takovou je i výstava fotografií krajiny Double Fantasy kurátora Petra Nedomy v pražském Rudolfinu. Výstava se snaží klást otázky po vzájemném vztahu ideálu krajiny v evropské kultuře a jejího zobrazení v tvorbě starých krajinářů, a pokusech vyrovnat se s těmito předchůdci, a to vše za použití digitálních fotoaparátů současnosti.

Kniha Václava Matouška „Čechy krásné, Čechy mé“ nese podtitul Proměny krajiny Čech v době industriální. Kniha si klade nemalý úkol – popsat všechny vlivy, kterými člověk působil na krajinu české kotliny v době končícího devatenáctého a počátku dvacátého století. Text čtenáři ukazuje vývoj rodné hroudy skutečně ze široka, přes vývoj zemědělství a průmyslu, přes jízdu železnicí i po silnici až po spočinutí v lůně přírody po boku paďourů a trampů.

Na konci loňského roku, v době, kdy probíhal ostře sledovaný klimatický summit v Kodani, vydalo Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy v Praze, knihu Atmosféra a klima. Aktuální otázky ochrany ovzduší. Nejde o dílo pro širokou veřejnost, ale o publikaci zaměřenou odborněji, čímž se vymyká typu knih, o nichž v Ekolistu.cz píšeme. Přesto na ni upozorňujeme – jde totiž o první odbornou publikaci v českém jazyce, která pokrývá celou oblast problematiky meteorologie, klimatologie a ochrany ovzduší.

Geologovi a mimořádně zdatnému popularizátorovi vědy Václavu Cílkovi loni na podzim vyšla kniha Krajina z druhé strany. Jde o soubor textů, které plánoval vydat později, ovšem nakonec je dal dohromady u příležitosti předání Ceny Vize 97, což je ocenění, které každý rok uděluje Nadace Dagmar a Václava Havlových. Půdorys knihy je podobný několika minulým Cílkovým knihám – jde o shrnutí kratších esejů rozdělené do tří částí, z nichž ta první je spojená především s fyzickým světem venku, druhá se zaměřuje spíše na současnou společnost a ve třetí jsou texty, které se zabývají spiritualitou. Kam tedy Václav Cílek vede své čtenáře tentokrát?

Jakkoli někdy budí Národní galerie diskuse svým přístupem k umělcům 20. století, nelze ji upřít, že starší české či v Čechách tvořící umělce se snaží veřejnosti prezentovat na poměrně důstojných výstavách. A to nejen obecně známé tvůrce, jako byli Václav Hollar či Mikoláš Aleš, ale i ty širší veřejnosti poněkud skrytější, jako byli například Wilhelm Riedl, Otakar Lebeda či August Bedřich Piepenhagen. Právě Piepenhagenovi a jeho dcerám je věnována výstava, která na Pražském hradě potrvá až do konce dubna. Pomineme-li výstavu v Hlinsku v roce 2004, je dílo Piepenhagenových na větší výstavě prezentováno po velmi dlouhé době padesáti let a rozhodně stojí za vidění. August Bedřich a jeho dvě dcery mohou totiž nabídnout divákovi celkem reprezentativní ukázky romantického krajinářství.