Nepravosti filosofa Stanislava Komárka

Biolog, filosof, cestovatel a zdatný esejista Stanislav Komárek, jemuž byla právě za jeho esejistickou tvorbu v roce 2006 udělena Cena Toma Stopparda, vydal koncem února letošního roku v nakladatelství Academia výběr z esejů (nejen) o živých organismech, ochraně přírody a biologii. Kniha nese název Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech a uzavírá reedice starších Komárkových, povětšinou již knižně vydaných textů cestovatelských (Zápisky z Orientu, Zápisky z Okcidentu) a „dušezpytných“ (Eseje o lidských duších a společnosti I. a II.).

Stanislav Komárek je nepochybně výjimečnou osobností mezi českými intelektuály; na jeho přínos k současným společenským debatám jsem se pokusil upozornit v nedávné recenzi jeho poslední „řadové“ sbírky esejů. Jako jeden z nemnohých je totiž schopen a ochoten promýšlet ty nejzákladnější otázky, jež si již většinově neklademe, a dokáže problematizovat i některé zdánlivě neotřesitelné pravdy. Využívá k tomu právě především žánr esejů, který jeho argumentaci nesvazuje přísnými pravidly vědeckého jazyka, neboť umožňuje užívání forem ironie, nadsázky i odkazování ke sdílené lidské zkušenosti: zkrátka, kdo má oči k vidění a uši k slyšení, ví že... Ale zkuste tímto způsobem psát odborný článek! Na Komárkovi je navíc potěšitelné, že píše sice jazykem, jenž je srozumitelný všem typům čtenářů a čtenářek, ale zároveň nezachází ve zjednodušování problémů tak daleko, že by se z nich stávaly pouhé karikatury. Jeho snahou vždy bylo ukázat, že svět je jen jeden a že výpověď o něm může být také v zásadě jen jedna. Naplňuje tak vlastně výrok řeckého myslitele přelomu 6. a 5. století př. n. l., Hérakleita z Efesu: „Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ Kdyby tato metafora nebyla v novověku zcela převrstvena užíváním, ba zneužíváním v osvícenství, mohl bych zde snad zakončit konstatováním, že Stanislav Komárek chce druhé probouzet a s bdělými společně pobývat.

Recenzovaná kniha není vyčerpávajícím souhrnem všech autorových esejů s tematikou přírody, jsou v ní zařazeny přednostně ty, které dosud knižně nikdy nevyšly – tvoří méně než polovinu z celkového počtu –, přičemž ze zbylých, již publikovaných, jsou upřednostněny ty mladší. Výjimkou je „nostalgická“ Biologie a byrokracie (1987), neboť tento esej vyšel nejednou časopisecky a již ve dvou knižních výborech. Čtenář či čtenářka zde ovšem najde kompletní kolekci literárních esejů a textů o ochraně přírody. Výběrově jsou zastoupeny oblasti vědy, medicíny, jednotlivé fenomény živé přírody a zápisky z cest (hned tři z pěti zde uveřejněných cestovatelských esejů vyšly v posledních měsících na Ekolistu - o cestování Amazonií, na Azorách a v Egyptě zde a zde).

Vzhledem k tomu, že jsou zde shromážděny všechny Komárkovy eseje, které se týkají ochrany přírody, a protože se dá důvodně předpokládat, že čtenáře a čtenářky Ekolistu bude právě tento oddíl zajímat nejvíce, pokusím se o shrnutí hlavních myšlenek zde obsažených.

Stanislav Komárek předně vyčítá „ekologismu“ – takto označuje rozmanité proudy ekologických hnutí –, že není ochoten otevřeně si přiznat svůj v podstatě náboženský původ. Upozorňuje na vysoký status, který zde má pojem „čistoty“ a který je přívrženci ekologických hnutí chápán až metafyzicky (již na samém počátku 90. let také Komárek v této souvislosti připomínal, že zřejmě nikoli náhodou se velké podpoře těší různá zelená hnutí především v Německu). K „paranáboženskému“ charakteru těchto hnutí přispívá dle autora i napjaté očekávání „Velké Globální Katastrofy“ ze strany jejich přívrženců, kteří se jí sice oficiálně obávají, ale ve skutečnosti ji prý s nadšením očekávají (jako kdysi příchod království Božího). Nejen toto se pak podle Komárka promítá i do praktických postojů ochranářů, když mají odpovědět na otázku, co na „přírodě“ vlastně chránit. Podle Komárka je třeba si otevřeně přiznat, že určité krajinné celky chceme zachovat především proto, že se nám líbí, a nikoli se zaklínat objektivitou a příslušným přírodovědným slovníkem – např. o původnosti druhů a stabilitě ekosystémů. O původnosti nebo nepůvodnosti totiž rozhoduje pouze zvolené časové měřítko: po konci poslední doby ledové k nám musela drtivá většina druhů teprve „invadovat“. Autora k těmto úvahám zjevně přivedla návštěva ostrova Madeira, který díky letité lodní dopravě a příhodným klimatickým podmínkám čelí nebývalému množství invazních druhů; shodného jevu si následně všímá i v „cestovatelském“ eseji Azory. Co se týče stability společenstev, zpochybňuje Komárek tezi, že tato narůstá se stoupající druhovou diverzitou, a upozorňuje na křehkost ekosystémů tropických pralesů oproti například druhově významně chudší tundře.

Autor neupírá ani v nejmenším ekologii místo mezi biologickými disciplínami, ba právě naopak, považuje ji za jednu z nejobtížnějších a snaží se ji bránit proti nařčením z nevědeckosti. Spíše usiluje o její jasné oddělení od environmentalismu, tedy ideologie politické praxe, který prý „hlodá na jejím samém kořeni a vystavuje ji nebezpečí, že by si jednou mohli náhodní chodci odplivovat už při pouhém vyslovení jejího jména“ (esej Environmentální magie). Kriticky uvažující čtenář či čtenářka se však musí ptát, zda se v tomto případě autor nedopouští logické chyby ve své argumentaci, když zobecňuje zjevné a mnohdy extrémní příklady špatné praxe na environmentální hnutí jako celek. Ovšem odpověď ponechávám záměrně na nich.

Stanislav Komárek věnoval posledních několik let souborným vydáním svých esejů i novým vydáním starších, dnes již namnoze nedostupných knih, které pro tyto účely často přepracoval a doplnil; včetně vydání kompletního básnického díla. Výbor z jeho textů je nově k dispozici i v anglické mutaci. Toto bilancování dosavadní tvorby lze snad přičítat i významnému životnímu jubileu, které před třemi lety oslavil. Nejen já bych však ocenil nějakou novou, původní práci, jež by například rozšířila autorův již tak bohatý rejstřík témat, nad nimiž se zamýšlí. S potěšením je proto možno konstatovat, že nakladatelství Academia zařadilo do svého edičního plánu pro tento rok Komárkovu knihu Ochlupení bližní. Všichni příznivci a příznivkyně tohoto našeho nekonvenčního myslitele se tak mají opět nač těšit.

---

reklama

---