https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/egypt-tisice-let-upadku-ii
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Egypt – tisíce let úpadku II.

8.2.2011 16:00 | PRAHA / KÁHIRA (Ekolist.cz)
"Masa lidu hnaná průvodci pochodovým krokem pamětihodnostmi mi připadala jako telata přiháněná na jatky. Rozdíl je jen ve způsobu zužitkování. Zaměstnanci turistického průmyslu jsou privilegovaní a cyničtí – čemu se může ubránit jedinec, zaručeně se neubrání kolektiv." Na snímku turisté v chrámu v Luxoru.
"Masa lidu hnaná průvodci pochodovým krokem pamětihodnostmi mi připadala jako telata přiháněná na jatky. Rozdíl je jen ve způsobu zužitkování. Zaměstnanci turistického průmyslu jsou privilegovaní a cyničtí – čemu se může ubránit jedinec, zaručeně se neubrání kolektiv." Na snímku turisté v chrámu v Luxoru.
Foto | plusgood / Flickr
Biolog a esejista Stanislav Komárek navštívil Egypt ještě před současnými nepokoji, při nichž se demonstranti dožadují odchodu prezidenta Mubaraka. Ve své reportáži, jejíž první část najdete tady, se věnuje nejen egyptské přírodě, ale i společnosti a tisícům let jejího kulturního vývoje. Není od věci se na zemi, jejíž osud dnes plní média, podívat z jistého nadhledu.
 

Sám, nebo s cestovkou?

Cizinec má v zásadě dilema, zda si Egypt prohlížet po vlastní ose, což je díky zištnému zájmu okolí, prachu, čmoudu z pálených odpadků a obecnému nepohodlí veřejné dopravy sice obtížné, ale dobře možné (v zemi je bezpečno, řada lidí umí pár slov anglicky, všude se dá nějak dojet) – těžko je zapomenout zejména na cestu vlakem první třídy nilským údolím: byl sice klimatizovaný, ale také obydlený myšmi a sociální zařízení nelze vylíčit ani výmluvností vypravěčů Tisíce a jedné noci.

Je ovšem možno se svěřit do rukou cestovních kanceláří a ze sterilního pohodlí cizineckých ghet vyjíždět v doprovodu policejního kordonu na kapitální památky. Těžko si lze představit rozsah turistického provozu: u chrámu v Karnaku stálo neméně než tisíc autobusů, jeho obrovská náměstí byla zcela plná lidí, z jejichž masy čněly obrovské sloupy a pylony jako z moře. Je zvláštní vidět jazykově obdařené Egypťany, jak provádějí výklady nejen v západních jazycích, ale i čínsky či rusky: „…i aná stála carícej vsěvo Jegípeta…“. Připadal jsem si jako ve snu, v zásadě zlém.

První část článku Egypt - tisíce let úpadku najdete tady.

Počínaje klasickou antikou se do Egypta trousili turisté, ale to, co bylo řekněme roku 1820 doménou bohatých a výstředních aristokratů a i později zámožných vzdělanců (v chrámu v Luxoru jsem našel např. Rimbaudův podpis), se dnes v rámci demokratizace stává všeobecným statkem, „Egyptem pro chudé“ – není sama podstata konzumní společnosti v tom, že všeobecně zpřístupňuje to, co bylo kdysi elitní? Aristokrata vystřídal normoobčan, ne-li lůza. „Hele mámo, faraón!“ Jako všechno na světě je to dílem dobře a dílem zle. Kolik procent z nich si asi odnese poznání hlubší, než že u pyramid bylo horko a že v Hurdádě schly rychle ručníky? Masa lidu hnaná průvodci pochodovým krokem pamětihodnostmi mi připadala jako telata přiháněná na jatky. Rozdíl je jen ve způsobu zužitkování. Zaměstnanci turistického průmyslu jsou privilegovaní a cyničtí – čemu se může ubránit jedinec, zaručeně se neubrání kolektiv.

"Otazníkem je, zda památky, které vydržely čtyři tisíce let, přežijí dalších dvacet, nebo se doslova se „stopí“ v zájmu krátkodobého prospěchu." Na snímku turisté v Údolí králů.
"Otazníkem je, zda památky, které vydržely čtyři tisíce let, přežijí dalších dvacet, nebo se doslova se „stopí“ v zájmu krátkodobého prospěchu." Na snímku turisté v Údolí králů.
Foto | Joonas Plaan / Flickr

Horší je ale to, zda památky, které vydržely čtyři tisíce let, přežijí dalších dvacet. Doslova se „stopí“ v zájmu krátkodobého prospěchu. Jeden příklad za mnohé: zděšen množstvím lidu v Údolí králů jsem se radši vydal do takzvaných „hrobek šlechticů“ nedaleko luxorského Ramessea, do nichž lze koupit jednotlivé lístky za dosti tučné vstupné u centrální pokladny. Na místě samém se ukázalo, že se nacházejí neznačeny v jamách na smetištích na okraji vesnice, kam zájemce za bakšíš dovedou místní kluci.

Hlavní pohroma se děje uvnitř. „Strážci“, negramotní vesničané, kteří chápou unikátní památky s nádhernými, jako včera namalovanými freskami jako vlastní léna, vrhají do chodeb světlo pomocí zrcadel, hmatají po malbách rukama a nabízejí za bakšíš fotografování s bleskem. K tomu podávají odborný výklad: „Lúk, hýr Ramsís!!“ „Hýr Ramsís madam!“ „Hýr Ramsís bejby!“ „Hýr thýf bum!bum!“ Za sto egyptských liber by nepochybně kus štuku pro hosta urazili. Málo odkud jsem utíkal tak rychle, nechav zbylé lístky propadnout. Je to trochu, jako by se na Karlštejn prodávaly nákladné vstupenky v Praze a na místě samém lokální sedláci cizince „provedli“ a za euro dvě vyloupli polodrahokam.

Zbytky Starého Egypta

Přesto stojí Egypt za to, protože zbytky podobné civilizace se vskutku hledají s obtížemi – je otázka, zda proud poutníků směřující do dávných chrámů není jen legitimním pokračováním toho, jak kultoviště fungovala odevždy a není v zásadě náboženským jevem. Nejsem egyptolog a následující poznámky jsou tím, co cizinci chtě nechtě táhne hlavou při prohlížení jejích pozůstatků, ať už v místech původních staveb a kultovišť či v Egyptském museu v Káhiře. To je v podstatě museem musejnictví, kde řada popisek pochází z dvacátých let minulého století, ale kde je přesto největší nakupení staroegyptských předmětů hmotné kultury, od úplných unikátů po tisíce a tisíce variant na známá témata: v přecpaných depozitech je údajně velký zmatek, i pohled na papyry vystavené na slunci je skličující.

V suchém podnebí Egypta se všechny artefakty včetně papyrů, látek, dřevěných předmětů a košíkářských či podobných výrobků zachovaly s takovou perfekcí, jako sotva jinde na světě (zvlášť mne kdysi v Britském muzeu dojala pestře pruhovaná dětská vlněná fuseklička z Fajjúmu, vlastně už římská). Je neobyčejně zvláštní si panoramaticky prohlížet hromady všemožných artefaktů z kultury dávno zaniklé, navíc z rozmezí dobrých tří tisíc let, byť taková jednota ve stylu umění, která se táhla třemi tisíci let starého Egypta od prvních dynastií až do přijetí křesťanství, hledá sobě rovné – Evropa od gotiky do baroka udělala salto neskonale větší.

Velmi zvláštní jsou i produkty její amalgamace s kulturou řeckou a římskou (ptolemaiovské památky, třeba Kóm Ombo, mají na sobě cosi líbivého a jakoby „barokního“, v něčem připomínají i mayské a staroindické reliéfy bez tradiční staroegyptské důstojnosti). Sochy, sarkofágy a mumie, kanopy na jejich vnitřnosti, šperky, reliéfy, fresky, nápisy a papyry se zásvětní tématikou zná jistě každý, ale zde se otvírá tak říkajíc starý Egypt zadními vrátky: hřebeny, kartáče, paruky s afrocopánky i s modely hlavy na jejich odkládání, opěrky hlavy, břitvy, pinzety, zrcadla, klíče a zámky, chirurgické a kosmetické nástroje, lžíce, košťata, vějíře z palmových listů, sandály s excesivními špičkami, kružidla a vyměřovací provazy, pravé úhly, váhy a závaží, ostraka s kresbami, soustružené nádoby ze žuly a alabatru, flétny, harfy, sistra a další hudební nástroje, bumerangy k lovu ptáků, luky a šípy, krásné truhlářské výrobky typu skříněk, truhlic, židlí, postelí atd., látky a oděvy, amulety, magické objekty, panenky a další hračky a tisíce dalších věcí – obvykle se podivujeme, co všechno měli už Římané, ale tohle je o 2–3 tisíce let starší: staroegyptská kultura spojovala ostatně velmi pokročilé prvky s archaickými – třeba železo nebo peníze poznala neobyčejně pozdě.

"Egyptské museum v Káhiře je v podstatě museem musejnictví, kde řada popisků pochází z 20. let minulého století, ale kde je přesto největší nakupení staroegyptských předmětů hmotné kultury, od úplných unikátů po tisíce a tisíce variant na známá témata: v přecpaných depozitech je údajně velký zmatek, i pohled na papyry vystavené na slunci je skličující."
"Egyptské museum v Káhiře je v podstatě museem musejnictví, kde řada popisků pochází z 20. let minulého století, ale kde je přesto největší nakupení staroegyptských předmětů hmotné kultury, od úplných unikátů po tisíce a tisíce variant na známá témata: v přecpaných depozitech je údajně velký zmatek, i pohled na papyry vystavené na slunci je skličující."
Foto | vipeldo / Flickr

Skoro žádný sex

Je zvláštní stát před pozdními mumiemi z Fajjúmské oázy z římské éry s vymalovanými portréty, které si prohlížejí místní návštěvníci typově zcela stejní, včetně nabrilantinovaných kadeřavých černých vlasů. Egyptské umění bylo sice na oficiálních památnících koženě ceremoniální, ale mimo ně často velmi žertovné a rozverné – třeba ceremoniální hole s párem očí – , v něčem konkrétní, tělesné a hmotné v kombinaci se zásvětností a odlehlostí, asi tak ve stylu hluboké zbožnosti i nezbednosti středověkých katedrál. Je pozoruhodné, jak málo a pozdě se v kanonizovaných staroegyptských zobrazeních lidí vyskytují starci, většina postav je zobrazena v rozpuku mládí – děti jsou znázorněny jako zmenšení dospělí. I realismus v portrétech se vyskytoval jen zřídka, byť v některých případech se to tak už od nejstarších dob jeví.

Poměrně častá jsou zobrazení různých deformit, v době Staré říše hráli evidentně důležitou roli achondroplasičtí trpaslíci, často i ve funkci vysokých úředníků – udrží-li si naše kultura své dosavadní trendy, bude brzy i u nás postižení poukazem na úspěch. Mužské postavy mají tmavší odstín pleti než ženské, jak ostatně odpovídá zobrazovací konvenci podnes. Egyptské umění bylo pozoruhodně chudé na sexuální tématiku, v kontrastu třeba s peruánskou oázovou kulturou Moche, která nekreslila prakticky nic jiného – největší zobrazovanou staroegyptskou intimitou bývá držení se manželů nebo přátel okolo krku. Na mnoho tisíc nalezených papyrů s tématikou zásvětí připadá jediný výrazně pornografický, uložený dnes v Turíně. Zatímco třeba scéna obřezávání je na vyobrazeních dosti častá, jediné zobrazování erekce bývá obvyklé u boha Usíra (zdá se, že i židovský odpor k homosexuálním praktikám byl importem z Egypta).

Naopak neobyčejně oblíbenou tématikou maleb, reliéfů i zmenšených modelů zásvětních služebníků kladených do hrobek, byla příprava potravin či obětin, vaření, jídlo (a také zemědělské, v menší míře i řemeslné práce). Jakkoli se značná část staroegytských činností točila kolem pohřbů a onoho světa, hned za nimi se řadí zobrazení hostin, pečených hus a kachen, hovězích kýt, chlebů v nejrůznějších ozdobných tvarech, ovoce a zeleniny a dalších pochoutek, které v nabalzamované podobě ve zvláštních dřevěných lakovaných schránkách, kopírujících jejich tvar, byly i standardní součástí hrobové výbavy. Při hostinách mocných údajně obcházel služebník se zmenšeným modelem mumie a vyzýval účastníky, aby jedli a pili, dokud mohou a nepřekročili práh zásvětí.

Je pozoruhodné, jak málo je oproti obřadům pohřebním dokladů o obřadech svatebních – ty jako by ani nebyly (průměrný věk starých Egypťanů nebyl dlouhý – země je sice úrodná a bohatá, ale bohatá i na infekce a parazitární onemocnění, nicméně třeba faraón Pepi II. panoval, není-li nějaká chyba v datacích, 96 let). Na balzamovaných kýtách je cosi dětsky naivního, patrná je snaha se v zásvětí pojistit všemi prostředky. Bizarní jsou i takzvané Osiridovy zahrádky, do hrobek vkládané symboly vzkříšení: vydlabaná plochá dřevěná podoba božstva se naplnila hlínou, do níž se zaselo obilí, když vzešlo, celá věc se zabalila do plátna a uložila.

Tutanchamonova hrobová výbava

Největším pokladem Egyptského musea je nepochybně Tutanchamonova hrobová výbava – fascinující nejsou zdaleka jen známé a kapitální nálezy, jako dvojitý sarkofág s množstvím masivního zlata a drahokamů či čtyři obrovské schránky ze zlaceného dřeva, veliké jako malé pokoje a uzavřené v sobě jako ruské panenky, v nichž sarkofág spočíval. Mnohem zajímavější je množství další výbavy – pět válečných vozů a pět postelí, tři podivná ceremoniální lehátka ve tvaru zvířat, veliké množství šípů a luků, bumerangů, ceremoniálních holí různých tvarů a dnes nejasného určení a dalších předmětů budících rozpaky – více než 3500 let, které nás od Tutanchamonovy éry dělí, nám už znemožňuje správně pochopit řadu z nich.

"Největším pokladem Egyptského musea je nepochybně Tutanchamonova hrobová výbava – fascinující nejsou zdaleka jen známé a kapitální nálezy jako dvojitý sarkofág s množstvím masivního zlata a drahokamů. Mnohem zajímavější je množství další výbavy – pět válečných vozů a pět postelí, tři podivná ceremoniální lehátka ve tvaru zvířat, veliké množství šípů a luků, bumerangů, ceremoniálních holí různých tvarů atd. Na snímku Tutanchamonova maska.
"Největším pokladem Egyptského musea je nepochybně Tutanchamonova hrobová výbava – fascinující nejsou zdaleka jen známé a kapitální nálezy jako dvojitý sarkofág s množstvím masivního zlata a drahokamů. Mnohem zajímavější je množství další výbavy – pět válečných vozů a pět postelí, tři podivná ceremoniální lehátka ve tvaru zvířat, veliké množství šípů a luků, bumerangů, ceremoniálních holí různých tvarů atd. Na snímku Tutanchamonova maska.
Foto | Jungle Boy / Flickr

Vrcholem všeho je zlacená dřevěná skulptura velikosti asi dospělého člověka, již popisek chápe, nepochybně mylně, jako „zvířecí kůži“: na sloupu, zakončeném lotosovým poupětem a zasazeném do alabastrového podstavce, visí zvíře, přichycené ovíjivým ocasem, který končí lotosovým plodem. Tvor vůbec nemá zadní nohy, jen přední, hlava je buďto odříznuta, nebo je místo ní schematizovaný glans penis. Nevím, co o tomto spodobnění učená egyptologie soudí, ale hleděl jsem na ně jako uhranutý – nikdy jsem neviděl přízračnější plastiku (egyptologové, znající, co jiní nevědí, tvoří zvláštní cech a kulturu v kultuře, řídící se silnou tradicí a administrující obrovské množství nálezů i textů, často za vzájemného rivalizování).

I zobrazení loveckých scén na nábytku a válečných tažení proti Asiatům a černochům na podnožkách, po nichž mladičký vládce šlapal, jsou fascinující, stejně jako několik sad jeho jemných rukavic (Tutanchamon byl zřejmě levobočkem zcela atypického egyptského vládce Achnatona, který se svou manželkou Nefertiti založil krátkodeché nové hlavní město Achetaton, dnešní el-Amarna, a pokusil se o dalekosáhlý rozchod s dosavadní náboženskou a výtvarnou tradicí – manýristický kánon zobrazení lidských postav v el-amarnském stylu, zvláště Achnatona samotného, zadaly důvod k domněnce, že faraón byl vážně tělesně deformovaný – zřejmě se ale jednalo jen o výtvarnou manýru, neboť jeho dcery, zobrazované podobně, nevykazují na svých mumiích žádné neobvyklosti – ač se později tradice vrátila do původních kolejí, od dob Achnatonových se jeví Egypt kontinuálně, pomalu, ale jistě upadat).

Individuální nesmrtelnost

Egyptský „vynález“ individuální nesmrtelnosti, posledního soudu a zásvětí, zprvu přístupné jen faraónovi, později i nejvyšším úředníkům a nakonec všem, v podstatě založil svým rozšířením mimo Egypt i křesťanskou víru v onen svět (staří Židé, Egyptem ostatně dosti ovlivnění, původně neviděli jinou nesmrtelnost nežli v dětech, potom ale tento pohled na svět přejali – v Egyptě byla otázka smrti, bytí po ní a vzkříšení zcela klíčová). Vidíme-li hodovní scény či obrazy starých Egypťanů, jak se radují z hudby, tance, krásných květin či ovoce, jeví se nám tak jako my: uvědomíme-li si jejich představy o duších ka a ba, z nichž s tou druhou často rozmlouvali jako s partnerem, dojde nám, jak prudce jiné představy o svém „jáství“ máme dnes (změna je možná docela čerstvá – diskuse se sebou samými vedla ještě generace našich venkovských prarodičů: „…a řekla jsem si, Mařko, přece to tak nenecháš…“).

Ve stavitelských činech faraónů je hluboká zbožnost i nabubřelá sebeadorace, jen tím prvním se poněkud lišily třeba od počinů stalinských. Do nekonečna se, třeba v Medínit Habu, podobně jako v buddhistických svatyních, táhnou replikace téhož – reliéfů, soch, hvězd na chrámových stropech. Vidíme-li dnes olbřímí zbytky staroegyptských chrámů s mistrně řezanými sochami bohů a vládců z růžové a šedé žuly, je těžko nepodlehnout melancholii a pocitu marnosti – služba tehdejším bohům se jeví s odstupem několika tisíciletí jako absurdní, nákladná a zbytečná, byť řemeslně virtuózně zvládnutá. To, čím lidé tehdy žili, dnes budí tak nanejvýš zdvořilý zájem.

Není vůbec pochyb, že s podobným odstupem se budou modloslužby našich dnů a jejich nákladné stavby i vyčerpávající činnosti za počítači jevit jako stejně darmé, cizí a bizarní a pokolení, která neuvidíme, se budou s údivem ptát, co jsme to vlastně byli za lidi. Snad jen ten řemeslný fortel a poctivá práce přežívající věky se vytratily či přestěhovaly do počítačových programů a jiných efemérních jevů, po nichž sotva zůstane stopy. Jsme snad zásadně moudřejší tím, že sloužíce konzumu, na zásvětí kašleme a zároveň se chvějeme strachy, že už našich radostí je namále? Každodenní zkušenost ostatně ani zásvětí, ani „vědecký světový názor“, nepotvrzuje, tak jako nepotvrzuje metafyzické systémy vůbec.

"Na staroegyptské posedlosti mumifikací bylo cosi prapodivného, ať nedím eklhaftního, jakási v celé kultuře systemizovaná posedlost. Výsledný produkt měl velmi daleko k obrazu dotyčného člověka zaživa, a něco podivného je i na ukládání vnitřností do separátních nádob." Na snímku mumie v Údolí králů.
"Na staroegyptské posedlosti mumifikací bylo cosi prapodivného, ať nedím eklhaftního, jakási v celé kultuře systemizovaná posedlost. Výsledný produkt měl velmi daleko k obrazu dotyčného člověka zaživa, a něco podivného je i na ukládání vnitřností do separátních nádob." Na snímku mumie v Údolí králů.
Foto | Nasser Nouri / Flickr

Mumifikace zvířat

Na staroegyptské posedlosti mumifikací bylo cosi prapodivného, ať nedím eklhaftního, jakási v celé kultuře systemizovaná posedlost. Výsledky byly jistě pozoruhodné a je s podivem, kolik faraónů se v mumifikovaném stavu dochovalo podnes, všem lupičům hrobů navzdory – šperky si odnesli, ale poškodit mrtvolu si dovolil málokdo. Přesto však měl výsledný produkt velmi daleko k obrazu dotyčného člověka za živa, a něco podivného je i na ukládání vnitřností do separátních nádob. Masové obírání se mrtvolami, vybírání a procesování útrob, louhování v různých roztocích, sušení, napouštění oleji a další úkony hledají v dějinách sobě rovného, Hérodotos poznamenává, že mladé ženy byly balzamovány až v určitém stádiu rozkladu, aby mumifikátoři nepodlehli pokušení.

K lidským mumiím se druží v masovém měřítku mumie zvířat: ve staré Memfidě lze podnes vidět obří kamenné stoly k balzamování posvátných býků Apisů a jejich matek, bohy omilostněných krav, do kterých uhodil blesk. Krom posvátných zvířat typu beranů, krokodýlů či skarabeů v miniaturních sarkofážcích (bylo by zajímavo zvědět, zda jméno vrubouního boha, Cheprer, jen „náhodně“ souvisí s anglickým chafer, chroust, zlatohlávek, či německým Käfer, brouk) se balzamace dočkali i domácí miláčkové typu psů, gazel, paviánů s vytrhanými špičáky či oblíbené klisny, doprovázející své pány do zásvětí. Samostatnou kapitolou jsou tisíce a miliony votivních mumií koček, sokolů, ibisů, mladých krokodýlů či ryb tilápií, prodávaných poutníkům jako u nás v kostelích svíčky a masově ukládaných jako dary božstvům do katakomb. Musel to být obří kšeft, neboť část mumijek je padělaná, zvířata v těch zbylých, posvátná neposvátná, byla usmrcena zlomením vazu či lebky a naveliko balzamovaná – možná proto ibisové časem vymizeli…

Vztah starých Egypťanů ke zvířatům byl neobyčejně blízký – nikde na světě nebylo tolik theromorfních božstev, či alespoň bohů se zvířecími hlavami, jako právě zde, v žádném písmu nebylo tolik znaků znázorňujících zvířata jako v hieroglyfech. Náboženské obrazy se hemží zvířecí symbolikou, černí šakali táhnou sluneční bárku, zvěrohlaví bohové provádějí svá posvátná konání, bájná zvířata smontovaná z několika reálných vzorů jim asistují. I profánní umění se hemží zemědělskými a loveckými scénami i přírodními a zahradními zátišími, ptáky či ryby určí znalec hravě do druhu.

Egypt je kolébkou celé řady domestikantů: oslů, koček, holubů, paralelně k Evropě tu byly zdomácněny i husy. Jinak byl významným staroegyptským domácím zvířetem skot, ovce, méně kozy, vepře chovala a jedla jen společenská spodina a jejich neobliba u Židů i muslimů se rýsovala už tehdy. Koně dorazili z Asie později, ještě později slepice, velbloudi až kolem přelomu letopočtu a buvoli až po něm. Egypťané prováděli i četné další domestikační pokusy, které vyzněly do ztracena – na uměleckých památkách vidíme stáda ochočených gazel, antilop oryxů a adaxů, krom našich hus se chovaly i husy nilské, chycené ptáky, třeba jeřáby či kachny, bývalo zvykem „cpát“ šiškami jako kdysi husy na našem venkově a jíst je až po ztučnění. Velmi zvláštní jsou vyobrazení takto násilně krmených hyen z dob Staré říše – co s nimi asi v posledku podnikali? Jedli je náležitě prorostlé, či ochočovali? A k čemu? Etický princip maat, jímž se starý Egypt po věky řídil a který garantoval všechnu subordinaci a chod komplikované společnosti a zajišťoval minimum násilných třecích ploch, přikazoval i laskavost ke zvířatům, při souzení skutků zemřelého a vážení jeho srdce bylo relevantní i to, zda na něj „nežalovala žádná kráva ani husa“. Dnešní Egypt zachází se zvířaty dosti drsně, ale je možné, že podobné manýry byly kdysi vybranou humanitou – ne nadarmo byly jedním ze symbolů faraónské moci důtky, druhým stylizovaná pastevecká zahnutá hůl podobná biskupské berle.

Trvalá pouta

Egypt, podobně jako Čína, zažil, přežil a absorboval řadu cizích invazí a panství, aniž by ztratil svou „egyptskost“: Hyksósů, Peršanů, Řeků, Římanů, Arabů, Turků, Francouzů i Britů. Je také těžko najít zemi, která by Evropu upoutala tak hluboce a trvale, a to už od dob starého Řecka, později pak hlavně přes biblické texty. Je pozoruhodné, že prakticky nikdo z řeckých vzdělanců, snad kromě Pýthagory, neznal egyptské hieroglyfické písmo, ač v zemi samé tisíce Řeků žily – pozdější tradice v něm viděla vysoce symbolický systém vyjadřující esoterické pravdy, jejichž kolébka byla tradičně právě v Egyptě, ve skutečnosti dosti zemitém, hledána.

"K lidským mumiím se druží v masovém měřítku mumie zvířat. Samostatnou kapitolou jsou tisíce a miliony votivních mumií koček, sokolů, ibisů, mladých krokodýlů či ryb tilápií, prodávaných poutníkům jako u nás v kostelích svíčky a masově ukládaných jako dary božstvům do katakomb." Na snímku z Egypta pocházející mumie sokola uložená v Královském muzeu v Leidenu.
"K lidským mumiím se druží v masovém měřítku mumie zvířat. Samostatnou kapitolou jsou tisíce a miliony votivních mumií koček, sokolů, ibisů, mladých krokodýlů či ryb tilápií, prodávaných poutníkům jako u nás v kostelích svíčky a masově ukládaných jako dary božstvům do katakomb." Na snímku z Egypta pocházející mumie sokola uložená v Královském muzeu v Leidenu.
Foto | Rob Koopman / Flickr

Je pozoruhodné si přečíst Hérodota, nenahraditelný historický pramen i snůšku projekčních nejapností, vzniklou pobytem pozorného a zvídavého cestovatele v zemi, jejímuž jazyku nerozuměl, lapal různé útržky od svých tlumočníků a ty sestavoval do bizarní mozaiky. Náběhy k novodobému historickému bádání se proplétají se sbíráním drbů a obrazem světa člověka, pro něhož jsou ještě řečtí bohové každodenní zkušeností – i od něj nás dělí ostatně dva a půl tisíciletí. Na mnoha místech poznamenává, že o různých kultech a mystériích ví více, ale nesmí to prozradit, je to tajemství, protože se jedná o věci božské. Bizarní jsou i Hérodotova vyprávění o egyptských vladařích: Cheops a Chefrén, stavitelé pyramid, věděli, že Egypt má zažít sto padesát let bídy, dřeli poddané a první z nich nutil i svou dceru k prostituci, při níž od zákazníků vybírala po jednom kamenném kvádru, z nichž si pak postavila pyramidku poblíž otcovy. Naopak Mykerinos, jejich nástupce, o proroctví nevěděl, byl na lid mírný a proto brzy zemřel, zanechav pyramidu jen malou – o ní Hérodotos rozhořčeně popírá, že by patřila kurtizáně Rodópis, která vydělala sice hodně, ale na pyramidu přece jen ne.

Takové a podobné poznatky převzal do svého cestopisu i Kryštof Harant, který s Heřmanem Černínem cestoval po Egyptě na přelomu let 1598/99. Jeho úchvatný a živý cestopis, vydaný nově spolu s kratším popisem cesty do Egypta vykonané litomyšlským měšťanem Martinem Kabátníkem 1491/92 pod názvem Mezi houfy lotrův se pustiti…(2005), stojí za důkladné přečtení a zde může být těžko podrobně komentován. Ukazuje, že plastické vylíčení cestovních zážitků neztrácí po staletích hodnotu a půvab, byť se dnes spíše podivujeme, že turecká vláda na svém území turisty ze země, s níž vedla válku, trpěla, nežli že se jim občas stal nějaký menší útisk. Též malé nadšení egyptských Židů, potomků vyhnanců ze Španělska, pro křesťanské návštěvníky bude sotva překvapivé. Celkově ale Harantovy imprese byly spíš pozitivní, celou cestu se dorozumíval italsky, což při tehdejším množství usedlých italských kupců a celkovém italském vlivu nebylo nemožné.

Nadšení pro Egypt bylo znovu oživeno Napoleonovou invazí a téměř celé 19. století trvala v Evropě doslova „egyptománie“, korunovaná asi zkomponováním Verdiho opery Aida a její premiérou v Káhiře roku 1871. Káhira byla tehdy a dlouho potom oblíbeným městem mnoha evropských podnikatelů a usedlíků, kteří se tu ve své činnosti pestře proplétali s místním obchodnictvem řeckým. I o této éře existuje pozoruhodná, byť málo známá kniha Viléma Němce Pětadvacet let v Africe (1930). Autor, veterinář, obchodník se zvěří a sebestředný chlubil, líčící svá dobrodružství v harémech, žvatlal a sběratel drbů, nicméně velmi zajímavě líčí prostředí evropských osadníků, zvláště německých, i místní arabský svět na přelomu století, jakož i vzkvétající raný turistický průmysl. Některé jeho vzpomínky jsou už reliktní, třeba na setkání a přátelství s eunuchy, tehdy ještě ve funkci strážců harémů a vzdělaných majordomů dosti četnými („jsou povahy spíše mírné, dětinně veselé…“). Egypt se od přelomu století dodnes změnil i nezměnil. Změnil i nezměnil se i od dob Staré říše.


reklama

 
Další informace |
První část článku Egypt - tisíce let úpadku najdete tady.
foto - Komárek Stanislav
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist