https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/egypt-tisice-let-upadku-i
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Egypt – tisíce let úpadku I.

8.2.2011 16:01 | PRAHA / KÁHIRA (Ekolist.cz)
"Navzdory „profláknutosti“ jsou pyramidy, vzniklé v raných stádiích egyptské civilizace před téměř pěti tisíci lety, památkou vskutku kapitální a připomínají spíše hory než výtvor člověka."
"Navzdory „profláknutosti“ jsou pyramidy, vzniklé v raných stádiích egyptské civilizace před téměř pěti tisíci lety, památkou vskutku kapitální a připomínají spíše hory než výtvor člověka."
Biolog a esejista Stanislav Komárek navštívil Egypt ještě před současnými nepokoji, při nichž se demonstranti dožadují odchodu prezidenta Mubaraka. Ve své reportáži se věnuje nejen egyptské přírodě, ale i společnosti a tisícům let jejího kulturního vývoje. Není od věci se na zemi, jejíž osud dnes plní média, podívat z jistého nadhledu.
 

Bizarní svéráz

Málokterá země má takový bizarní svéráz jako právě Egypt. Pomineme-li několik izolovaných oáz v Sahaře, jedná se vlastně o jednu gigantickou říční oázu, oblast, v jakých tradičně vznikaly archaické vysoké kultury – podobně jako v Mezopotámii, údolí Indu či říčních údolích peruánského pobřeží tu bylo dostatečně teplo a úrodno, aby vznikla zemědělská civilizace, a na druhé straně bylo třeba závlah a jiné organizované práce, aby vznikla a trvala státní struktura a neupadlo se do slastné letargie. Málokde na světě lze uvidět region, v němž vysoká kultura bují už nepřetržitě přes pět tisíc let. Přitom země nemá prakticky žádné dešťové srážky – i v Deltě a okolí Alexandrie, „nejdeštivějším“ regionu, spadne bídných 200 mm ročně. Zatímco léto je neobyčejně horké, činí lednové teploty v Káhiře 15–20°C, na jihu tak kolem 25°C: v noci a ráno je v této době dosti chladno, zejména studeně profukuje na Sahaře – je zvláštní si představit faraóna, jak přehlíží svá vojska v slušivém kožíšku.

Tento článek pokračuje druhou částí, kterou najdete tady.

Nikde na světě není tak výrazné rozhraní mezi zavlažovanou kulturou a pouští – svěže zelené pole končí malým závalem a dál už je jen zcela suchý, našedlý písek. Vše, na co jsme zvyklí v naší krajině, v Egyptě není: lesy zmizely už za dob faraonů, něco jako louky zde nikdy nebylo – pro domácí zvířata se pěstují pícniny, vojtěška a alexandrijský jetel, spořádaně na polích. Ani nomádi popásající stáda tu mnoho šancí nemají – Sahara je ze své velké většiny „celopoušť“ úplně bez vegetace, nikoli polopoušť řekněme syrského typu, kde se „upase“ spousta ovcí a koz. Pouštní krajiny jsou podivné, tak trochu jako povrch Marsu a řada lidí je miluje. Já ne – v zásadě mne na celé Sahaře nejvíc nadchly oázy, cosi jako organické ostrovy uprostřed oceánu. Poušť, v Egyptě přítomná ve všech možných barevných i strukturních variacích – písčitá, kamenitá, bílá, černá, s dunami či naopak bizarními skalinami i bez nich – se také obtížně fotografuje: teprve celé panorama dává onen monumentální, ale pustý dojem „Alláhovy zahrady“, jak ji také nazývají Arabové, kteří mají jinak pro jednotlivé typy pouštních krajin velmi propracovanou terminologii.

Poušť je v Egyptě přítomna všude – jemný písek a prach visí stále v ovzduší, chtě nechtě jej pojídáme se všemi potravinami. Sahara je ze své velké většiny „celopoušť“ úplně bez vegetace, nikoli polopoušť řekněme syrského typu, kde se „upase“ spousta ovcí a koz. Na snímku Egyptská západní poušť
Poušť je v Egyptě přítomna všude – jemný písek a prach visí stále v ovzduší, chtě nechtě jej pojídáme se všemi potravinami. Sahara je ze své velké většiny „celopoušť“ úplně bez vegetace, nikoli polopoušť řekněme syrského typu, kde se „upase“ spousta ovcí a koz. Na snímku Egyptská západní poušť
Foto | Jungle Boy / Flickr

Poušť je v Egyptě ostatně přítomna všude – jemný písek a prach visí stále v ovzduší, chtě nechtě jej pojídáme se všemi potravinami (staří Egypťané mívali křemenným prachem, ze vzduchu i mlýnských kamenů, velmi ubroušené zuby), všechna starší vegetace je uprášená a nevzhledná. Mnoho se psalo o postupu Sahary v posledních tisíciletích, kdy ze savanové krajiny typu Sahelu teprve vznikla pustina, pro pastevce i zemědělce nevhodná. Kdo dnes autobusem objíždí oázy, či lépe řečeno celé trsy oáz kolem jednotlivých uskupení horkých pramenů (Bahríja, Faráfra, Dachla, Charga), je maně trápen otázkou, jak tyto končiny udržovaly kontakty s nilským údolím, zvláště před zavedením velbloudů, což se stalo velmi pozdě (až kolem přelomu letopočtu). Jen okolnost, že v zásadě vznikly „smrsknutím“ dříve kontinuálně obydlené země asi způsobila, že osídlení a kontakty jsou kontinuální – najít „na blind“ s oslí karavanou pramen uprostřed pouště by bylo zcela nerealistické, asi tak jako řekněme kdysi nalezení a osídlení Velikonočního ostrova a dalších izolovaných výsep Polynésany.

Velké zvíře aby pohledal

Z původních lesů z akácií, tamaryšků, sykomor, zizifů a palem dúm (Hyphaene thebaica) zbyly v nejlepším případě jednotlivé izolované stromy, i papyrové houštiny v Deltě a porosty lotosů zmizely zcela definitivně. Původně měl Egypt stejnou faunu velkých zvířat jako východní Afrika, lovecké výjevy ze staroegyptské éry nenechávají nikoho na pochybách. Dnes aby velké zvíře vskutku pohledal, byť poslední gazely a gepardi byli vyhubeni zcela nedávno – hroši, sloni, žirafy i řada antilop byli ti tam už v antické době. Nejhojnějším větším savcem současného Egypta je liška – viděl jsem jich tam víc, než za celý předchozí život v Čechách: úplná absence myslivců a přízeň feláhů, kterým pomáhají hubit myši, z nich činí poměrně krotké stíny soumraku v nilském údolí i v oázách. Jinak se tak nejspíš vidí hejna volavek a vran na polích, velcí černobílí ledňáčci Ceryle rudis na Nilu a kanálech, dudci, vlhy, v noci kaloni, velcí plodožraví netopýři. Místní obyvatelé se podnes velmi bojí v noci opouštět domy s argumentem, že v noci jsou venku „nebezpečná zvířata“ – která, udat přesně nedovedou.

Nil je, díky svému dlouhému toku bezvodými oblastmi, na svém dolním toku sotva tak široký jako Dunaj u ústí a díky Asuánské přehradě se nerozvodňuje jako kdysi – naopak na místě vodních kol a měchů na vahadlech dnes ženou motorové pumpy hektolitry a hektolitry vody do zavlažovacích kanálů (to je jedno z dilemat závlahového zemědělství – přináší sice v teplém klimatu velký užitek, ale půda se v důsledku převisu odparu nad srážkami pozvolna zasoluje). Vidíme-li Nil poblíž ústí, je zajímavo pomyslet, že teče až z Viktoriina jezera a žije v něm přes sto druhů typicky afrotropických ryb, třeba známé slabě elektrické „nilské štičky“, čeleď Mormyridae. Tam, kde v nilském údolí nestojí vesnice a města, je každá píď obsedantně využita a obdělána, trochu jako v Číně. Plodiny už staroegyptské se pestře střídají s pozdějšími importy: pšenice, ječmen, rýže, boby, cukrová třtina, arašídy, kukuřice, čirok, pícniny, brambory, bataty, rozmanitá zelenina s převahou cibule, rajčat, ředkví, květáku a zelí, pro dřevo se místy sázejí eukalypty, kasuaríny či topoly. Veliké je spektrum ovocných stromů – od datlových palem přes granátové i naše jabloně, meruňky, broskve, kdoule, vinnou révu, svatojánský chléb, olivy, citrusy, guayavy, manga až po banány.

"Tam, kde v nilském údolí nestojí vesnice a města, je každá píď obsedantně využita a obdělána." Na snímku je hospodářství u Nilu v jižním Egyptě.
"Tam, kde v nilském údolí nestojí vesnice a města, je každá píď obsedantně využita a obdělána." Na snímku je hospodářství u Nilu v jižním Egyptě.
Foto | Beth M527 / Flickr

Zatímco některé z oáz představují kusy tradiční zemědělské krajiny obklopené pouští, jiné, třeba Bahríji, známou i konzervativními mravy, tvoří veliká palmérie simulující les s rozmanitými ovocnými stromy v podrostu – je těžko zapomenout na možná desetimetrové obří meruňky a vůbec celou tuto prazvláštní biocenózu, izolovanou stovkami kilometrů písku jako drobný ráječek pro tažné ptáky, jimž se každoročně velice hodí – palmové hrdličky a poštolky posedávají v korunách datlovníků, kolem kolísavým letem bloumají velcí afričtí motýli Danaus chrysippus. Když jsem jednoho z nich našel třepetat na zemi s utrženým koncem křídla, napadla mne myšlenka na bizarní „dobrý skutek“ – utrhl jsem mu stejný kus i ze druhého a hle – odletěl jakoby nic.

Země praskající ve švech

Kdo by chtěl páchat dobré skutky, má v Egyptě široké pole působnosti. Dnes tu žije asi osmdesát milionů lidí, z toho v samotné Káhiře dvacet. Je to asi desetkrát tolik, než měl Egypt za pozdní antiky, pro faraónské doby se odhady sice různí, ale pohybují tak kolem čtyř milionů, podobně, jako měl v době Napoleonova vpádu počátkem 19.století. Není divu, že země, jejíž zdroje doslova nejsou nafukovací, praská ve švech. Každoročně zhruba další milion přibývá, byť se populační křivka zvolna láme. Země nečiní právě dojem prosperity, navzdory tomu, že má například jisté množství nafty – to zajišťuje sice levný benzín a nějaké nákupy obilí ze zahraničí, ale sotva co nad to. Celkově se dá egyptská životní úroveň přirovnat k oné z počátku šedesátých let u nás – každý má co jíst a kde bydlet, ale ojeté auto je sotva dostižným snem a dál se myslet už vůbec nedá. Chleba je levný a lid je zaopatřen banálně žvanivou televizí a popovou hudbou, ale vše ostatní je pro mnohé nedostupné.

Režim, vzniklý z převratu zcela ve stylu mamlúckých palácových revolucí, do určité míry připomíná husákovskou éru – jedná se dnes o jakousi starobyle těžkopádnou, vyžilou a unavenou diktaturu (na Egyptě obecně je něco vyžilého a unaveného), která se všemi silami pokouší udržet „pořádek“ a podporovat ziskové větve podnikání, zejména turistický ruch. Celkově je režim sice obskurní, ale nezločinný, byť si to všichni občané nemyslí – opírá se o masu špatně placeného drobného úřednictva, které si pomáhá, kde může, asi polovina všeho obyvatelstva je prakticky negramotná. Opozice, byť tajná, je značná a členy pravověrných muslimských bratrstev lze přímo na ulici poznat podle zrohovatělého hrbolu na čele, otlačeném četným bitím o zem při modlitbách – zpočátku jsem celou věc mylně chápal jako nějako exotickou kožní afekci.

Humus za prahem

Zastaralá infrastruktura země nestačí novým požadavkům, doprava vázne,všude se hromadí odpadky – na česlech zavlažovacích kanálů lze vidět tuny plastu a petláhví, pojem pořádku je tu vpravdě východní – velká tělesná čistota a pořádek v domácnosti, za prahem začíná v pravém slova smyslu „humus“. Země zároveň bují i podléhá rozkladu. Káhira jakýmsi způsobem výstižně zobrazuje celoegyptské bubření na zdroji vláhy a podkladu úrodné země: v městě jsou nejen naddimenzovaně velké stromy a mnoho tlustých lidí, ale i naddimenzované bulváry, obrovské, dnes z části sešlé stavby, v někdejší evropské čtvrti zejména secesního stylu (mnoho secese je kupodivu i v Luxoru) a kilometry a kilometry čtverečné několikapatrových uprášených činžáků, kde se vedle sebe realizují podobně uprášená lidská štěstíčka, která nemohou sice myslet tak daleko jako u nás, ale při bližším ohledání jsou stejně bědná a nanicovatá. V skrytu domů probíhá na veliko rozmnožování, umírání, vaření, stolování, vyměšování, mytí a praní, uklízení, hádání, navštěvování, klepaření a všechny další důvěrně známé činnosti – jen nákupy a pochůzky a sezení u čajů a vodních dýmek se děje veřejně. Drtivá většina žen má nezahalený obličej, ale pod šátkem ukryté vlasy, žebráků je navzdory obecné mizérii málo – nejchudší spíše prodávají nějaké nicotnosti typu papírových kapesníků. Je skličující vidět školní děti v noci únavou klímat u jejich prodeje a zároveň nad otevřenou učebnicí.

"Káhira je obludně veliká a dávno do svého celku pohltila jak tradiční muslimské město, tak staré město koptské i evropské čtvrti vzniklé v 19.století, chudinskými domy jsou zcela zaplněny, hrob nehrob, i rozlehlé káhirské hřbitovy."
"Káhira je obludně veliká a dávno do svého celku pohltila jak tradiční muslimské město, tak staré město koptské i evropské čtvrti vzniklé v 19.století, chudinskými domy jsou zcela zaplněny, hrob nehrob, i rozlehlé káhirské hřbitovy."
Foto | Simona Scolari / Flickr

Město samo je obludně veliké a dávno do svého celku pohltilo jak tradiční muslimské město, tak staré město koptské i evropské čtvrti vzniklé v 19.století, chudinskými domy jsou zcela zaplněny, hrob nehrob, i rozlehlé káhirské hřbitovy (koptské a muslimské město byly původně od sebe velmi daleko, vůbec začínala Káhira jako skupina sídel spolu nesouvisejících). Muslimská Káhira, v jejíž jedné čtvrti žil kdysi i slavný židovský lékař a filosof Maimonides a dnes sídlí nejprestižnější tradiční muslimská univerzita Al-Azhar, skrývá asi nejvíc starých muslimských památek na světě, není ovšem položena v tak půvabné městské krajině jako třeba starý Istanbul. Ten Káhira rozhodně převyšuje stylovou rozmanitostí – jsou zde mešity, medresy a další budovy všech stylů od umájovských přes fátimovské, mamlúcké až po osmanské, téměř co kus, to perla. Mešity v „káhirském“ stylu mají mnohé později do gotiky přešlé prvky v oknech a klenbách, lomenou vstupní chodbu a na minaretech obrovské kovové „subtropické“ půlměsíce tvaru nepravidelného mezikruží s rohy nahoru, ty z mamlúcké éry i složité stalaktitové kamenořezy a charakteristickou kombinaci bílého a černého kamene.

Koptové – typická menšina

I staré koptské město se spoustou prastarých kostelů, řeckým klášterem a hřbitovem je neobyčejně koloritní, byť řecká enkláva, velmi bohatá a vlivná, zemi z největší části opustila po kampani proti cizincům v 50.letech 20. století, kdy se vylidnila i rozlehlá a bohatá evropská čtvrť a počet Židů se zmenšil na dnešní asi poslední stovku. Koptové, chápaní jako „místní“, zůstali a zdá se, že s muslimskou většinou žijí v celkem dobrých vztazích – je jich ostatně asi 15 procent, tj. zhruba deset milionů a bydlí v městských enklávách až po samý jih země – křesťanská kultura původně kontinuálně pokračovala do Núbie a Etiopie a podnes s nimi úzce souvisí, v celé té pestré naivní starobylosti, patrné už na náboženských malbách a dalších jednotlivostech.

Koptové ukazují typicky menšinový obraz: věnují se především různému podnikání a jsou relativně bohatí, zároveň se s tím druží jistá opatrnost a lpění na starých tradicích v rámci udržení identity, což pohlcuje veškerou energii a působí jen nekonečnou reprodukci stále téhož. Věru je na čem lpět – v koptské tradici jakoby byl zakonzervován pozdní Řím, bohoslužba je v podstatě obrazem té pozdně antické – někteří koptští kněží, zatloustlí a nechající si líbat ruku od svých oveček, působí jako živé antiklerikální karikatury. Koptové, stejně jako Etiopané, provádějí obřízku, požívají při proměňování šťávu z rozinek, jejich největším svátkem v roce je Květná neděle, kdy kněží kážou ze zvláštních kazatelen na kamenných sloupcích, v Káhiře sídlí i koptský „papež“ Šenuda III. (mezinárodně nejznámnějším Koptem posledních let byl generální tajemní OSN Butrus Butrus-Ghalí).

Koptové a Egypt vůbec mají prastarou monastickou tradici, v dobách raného křesťanství mívaly odchody do pouště masový charakter a slavní poustevníci, třeba sv.Antonín či sv.Pachomios, budili stejné nadšení a pozornost veřejnosti jako dnešní mediální hvězdy. Kdo někdy četl spisy pouštních otců, ví, že to bylo společenstvo prazvláštní a jejich činnost měla některé rysy sportovního zápolení, koho bude ďábel víc pokoušet a kdo všem jeho svodům a erotickým vidinám, která trýznily i sešlé starce, odolá – kdo se věnoval askezi „levou zadní“ a nestál čertu ani za trochu námahy, byl naprostý autsajdr.

"Staré koptské město v Káhiře je neobyčejně koloritní. V koptské tradici jako by byl zakonzervován pozdní Řím, bohoslužba je v podstatě obrazem té pozdně antické – někteří koptští kněží, zatloustlí a nechající si líbat ruku od svých oveček, působí jako živé antiklerikální karikatury." Na snímku je vnitřek tzv. Visícího kostela (El Muallaqa), zřejmě nejznámějšího koptského kostela v Káhiře.
"Staré koptské město v Káhiře je neobyčejně koloritní. V koptské tradici jako by byl zakonzervován pozdní Řím, bohoslužba je v podstatě obrazem té pozdně antické – někteří koptští kněží, zatloustlí a nechající si líbat ruku od svých oveček, působí jako živé antiklerikální karikatury." Na snímku je vnitřek tzv. Visícího kostela (El Muallaqa), zřejmě nejznámějšího koptského kostela v Káhiře.
Foto | Carsten Whimster / Wikimedia Commons

Doba rozpuku klášterů už leží daleko v minulosti, dnes jich pár přežívá na Wádí Natrún a na pobřeží Rudého moře, přijímání do ženských klášterů se děje až po klimakteriu. Původní jazyk Koptů, navazující na starou egyptštinu, zanikl jako mluvený už ve 12.století, ale jako liturgický se vedle arabštiny drží dál, psaný řeckou alfabetou se čtyřmi speciálními znaky odvozenými z hieroglyfů. Dnešní bohoslužebné knihy mají kožené desky i celkovou formu stejnou jako známé kodexy ze 4. století, nalezené roku 1945 poblíž Nag Hammádí venkovskými mladíky, vracejícími se z vykonané krevní msty. Asi v důsledku příbuzenských sňatků jsou v koptské minoritě vidět známky inbreedingu – v koptském hotýlku, kde jsem bydlel, sloužili na recepci tři mladíci na samé hranici debility a jedna dívka téměř geniální: při sňatcích s nepříbuznými se inteligence spíše průměruje.

Egyptskost faraónských časů

Káhirská doprava je zcela chaotická a přejít ulici je často nepřekonatelný problém – vše, co ještě alespoň z posledních sil jezdí a čoudí, tak i činí: i najmutí taxíku věc v zásadě nevyřeší a záhy se uvízne v „zácpě“. Nad městem se vznáší jako kupole zvon šedého smogu, vzniklého promísením výfukových plynů s jemným pouštním prachem – pyramidy, stojící na okraji města, řekněme jako v Praze na Černém mostě, mizí z odstupu několika set metrů v tomto přízračném oparu, který dusí vše živé a nechává jejich vrcholky zmizet v namodralé mlze. Navzdory „profláknutosti“ jsou pyramidy, vzniklé v raných stádiích egyptské civilizace před téměř pěti tisíci lety, památkou vskutku kapitální a připomínají spíše hory než výtvor člověka – zdá se, že organizační schopnosti posledních čtyři a půl tisíce let spíš pustnou. Jen si promítněme příslušné jazykové asociace: pyramidální nesmysl, zaspat v pyramidě, pyramidové hry, pyramidové dráhy a kdoví co dalšího.

Popis egyptské národní povahy není jednoduchý. Předně je nutno zdůraznit, že „egyptskost“si země udržela od faraonských časů v neztenčené míře, ač se od té doby dvakrát změnilo náboženství, jednou komunikační jazyk a dosti zgruntu i inovace technické, garnitura kulturních rostlin a domácích zvířat atd. Řada dnešních Egypťanů jakoby utekla ze starých reliéfů z dob, kdy jejich prapradědové stavěli pod dozorem úředníků-písařů gigantické státní stavby (z národnostních menšin s vlastními jazyky lze uvést třeba i Núbijce na jihu, Berbery sídlící v oáze Síwa a asi půlmilionový národ Doma, cikánské etnikum paralelní k našim Roma). Je dobře si připomenout, že arabských dobyvatelů přišlo do Egypta, arabsky Masr, jen několik tisíc a jejich genetický vliv se do značné míry rozplynul – snad jen poněkud „semitský“ profil nosu a dolního rtu, u Koptů, s Araby v podstatě nesmíšených (snad až na nějaké to znásilnění na samém začátku) se nevyskytující, by se dal chápat jako jejich fyzická stopa. Výraznější je arabský vliv v oázách, jak typově, tak povahově, ve směru větší činorodosti – povaha obyvatel nilského údolí je v zásadě mírná, trochu zasněná, se sklonem k tloustnutí – to je podnes chápáno jako atribut zámožných a vysoce postavených osob.

Je překvapující, že v Egyptě je téměř nulová násilná kriminalita a rovněž krádeže jsou jen výjimečné, zdá se, že tisíciletá faraónská výchova podnes nese své plody. V jednání mezi sebou jsou Egypťané ohleduplní, veselí a humorní, poskytující si vzájemně pomoc, neuspěchaní a zřejmě i poctiví. Věc se naprosto mění při jednání s cizinci, představujícími stále protékající „materiál“, vhodný k co nejrychlejší exploataci, odření a podvedení a který lze obelhávat, šidit i obtěžovat v míře, v jaké by si to nikdo k vlastním krajanům nedovolil. I tento modus chování má prastarou tradici vzhledem k tomu, že Egypt byl už od antiky významným turistickém cílem (tehdy se krom pyramid těšily největšímu zájmu takzvané Memnonovy kolosy v Luxoru) a náš Kryštof Harant z Polžic i autoři 19. století líčí situaci úplně stejně.

"Pojem pořádku je v Egyptě vpravdě východní – velká tělesná čistota a pořádek v domácnosti, za prahem začíná v pravém slova smyslu „humus“." Na snímku ulice v Káhiře.
"Pojem pořádku je v Egyptě vpravdě východní – velká tělesná čistota a pořádek v domácnosti, za prahem začíná v pravém slova smyslu „humus“." Na snímku ulice v Káhiře.
Foto | Jeff Werner / Flickr

Žebrající policisté

Krom nadsazení cen na zhruba desetinásobek patří k běžnému repertoáru dezinformace typu: hotel je zavřený, ale známe jiný, dobrý…, autobus nejezdí, ale bratr má taxíka atd. Běžným, ale velmi nepříjemným jevem je zvyk taxikářů odvést kořist jen tak asi za půlku cesty a ujišťovat, že kýžený cíl je už tady. Přistiženi při blafu se pobaveně usmívají a v zásadě se nesnaží bojovat – někdy zkusí ještě pár nářků a triků: obchod patří manželce, ta je zlá a chamtivá, ach, všechny peníze musím odvádět, snad máš, cizinče, doma taky takovou a chápeš…mám tě rád jako vlastního bratra, proto udělám mimořádnou slevu (řekněme jen na pětinásobek)…vlastní bratr ale je nemocný a čeká na srdeční operaci, ale, ach, nemáme na ni peníze…Nakonec s ujišťováním o zruinování prodá za trojnásobek, což už lze vydržet. Typicky egyptský humor a jeho pobaveně-povýšený pohled na svět jsem zažil v interakci s jedním mladíkem, který se mi snažil vnutit album fotografií. Zeptal jsem se, proč bych je měl kupovat. On se zamyslil, zasmál a řekl: „No jo, proč vlastně…“

Daleko od obvyklých center vládne obvyklá východní pohostinnost a kooperativnost, ale když u kapitálních památek přijde padesátý „prudič“ a jako obluda střežící poklady, či lépe jako predátor či parazit se na něj vrhne, přál by si poutník egypticid ve spreji, ač dobře chápe, že všeobecná bída na lid naléhá a každý si pomáhá, jak umí. Zvláště skličující je vidět v policejním státě policisty žebrat, řekněme popřát šťastný nový rok a chtít bakšíš, základní kouzlo Orientu (vždy jsem pokládal Mayovy romány líčící orientální vykutálenost i bezelstnost, přehánění i samochválu, za pusté přehánění, ale je to realismus v krystalické podobě: pouze nedostatek bičů z hroší kůže, nezbytné to rekvizity hádžího Halefa, působí dnes trochu potíže). Jindy mne policisté přátelsky zvali na oběd – pět mužů mělo kopičku rýže, trochu nakládané ředkve a hrst šťovíku natrhanou v příkopě. Začátečníci mezi nimi musejí dlouho sloužit s armádními nováčky na různých ztracených vartách. Představoval jsem si policejní stát věru jinak… Jinde nám naopak stařík ukazoval ruiny domu, z něhož zůstal jen sklep, ve kterém bydlel – policie mu prý, protože nezaplatil daň z nemovitosti, domek zbořila. Nesl to s udivujícím klidem, Mubaraka, starajícího se údajně jen o byznys, neměl rád, zato si chválil se Sovětským svazem a Titem kooperujícího Násira.

Egyptská kuchyně dosti zaostává za tureckou (bylo mi mnohokrát litovat, že osmanská říše Egypt neudržela – krom kulinárních radostí bych se tam bazálně domluvil a rozpuk tureckého hospodářství by se jistě přenesl i na tuto končinu). Obecná bída působí velkou propast mezi bědnými lidovými kuchyněmi a předraženými „nóbl“ restauranty: ještě nejlepší byl slušností a lácí slynoucí řetězec provozoven specializovaný na jedno jediné jídlo, oblíbený egyptský, možná nějak v italské tradici kořenící pokrm košarí, sestávající z těstovin, nudlí, čočky, kečupu a sušené cibule. Většina tradičních egyptských jídel je jaksi selská a vegetariánská, ne z přesvědčení, ale z nouze. Obvyklá egyptská snídaně od dob Staré říše, bobová kaše fúl, je jídlo velmi fádní, a falafelu, na místě samém zvanému taámíja, jsem nikdy nepřišel na chuť.


reklama

 
Další informace |
Tento článek pokračuje druhou částí, kterou najdete tady.
foto - Komárek Stanislav
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist