https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/amazonie-jako-fenomen-a-amazonie-jako-osud
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

mapa uvnitřAmazonie jako fenomén a Amazonie jako osud

11.10.2010 14:00 | PRAHA / PUCALLPA (Peru) (Ekolist.cz)
Řeka Ucayali a Pucallpa ze satelitu; Pucallpa je ta velká světlá skvrna v levém středu snímku.
Řeka Ucayali a Pucallpa ze satelitu; Pucallpa je ta velká světlá skvrna v levém středu snímku.
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | NASA / Wikimedia Commons
"Amazonská příroda je vůči člověku neobyčejně penetrantní, muší larvy pronikají do jeho kůže, tisícerými sosáky sají mračna moskytů, muchniček a dalších hmyzů krev," píše ve své rozsáhlé reportáži o Amazonii Stanislav Komárek. Věnuje se v ní nejen pralesu či požívání halucinogenní ayahuasky, ale i amazonské společnosti: "Mezi lidmi je zde obrovská touha po všem nepřírodním – girlandách žárovek, hrajících mobilech, televizích, též umělých květinách. Zdá se, že na místě animálního, dusného a hlučného pralesa bude po jeho zničení obrovité animální, dusné a hlučné město."
 

Věnováno mé studentce Ludmile Škrabákové, bez níž bych Amazonii nikdy nepoznal

Prales

Blížíme-li se na letiště v Pucallpě, jako bychom se zanořili do obrovského bazénu plného dusného vedra, par a bující vegetace. Tisíc a jedna bizarerie amazonského pralesa se dá ze vzduchu jenom tušit: nechci tu psát o deštných pralesích obecně, ale o specifikách toho amazonského. Ve vodách amazonského systému se skrývají skoro dva tisíce druhů ryb. Vedle obrovských arapaim, různých sumců, známých piraň a jiných teter, vypadajících jako přerostlí chovanci akvárií, jsou tu i prapodivní specialisté: ryby louskající ořechy spadané do vody, ryby „opásající“ ploutve jiným rybám (pokud jim neožerou všechny, zase dorostou, kráva se živí v zásadě obdobně) i ryby parazitické – známá drobná Vandellia normálně saje krev sumcům ze žáber, vzácně si ale troufá i na člověka a jako zlý sen se zaklíní svými zpětnými háčky v močové trubici či vagíně koupajících se. Pro symbiózu ráje a pekla v těchto končinách není příznačnějšího příběhu než o české dívce, která se v panenském pralese rozhodla nahá vykoupat v říčce za východu slunce. Výkřik hrůzy, vytékající krev a bezbřehé zděšení následovaly hned za slastnou harmonií s kosmem. Amazonská příroda je vůči člověku neobyčejně penetrantní, muší larvy pronikají do jeho kůže, tisícerými sosáky sají mračna moskytů, muchniček a dalších hmyzů krev. Krev sají i upíři rodu Desmodus, jinak příkladně kooperativní živočichové, kteří v temnotě dutin bez závisti a egoismu krmí své hladové kamarády. V Amazonii jsou ostatně i netopýři rybožraví, plodožraví a sající nektar z květů.

Všechny atributy tropů se tu vidí jako na přehlídce: pestrobarevní motýli, draví ptáci a papoušci různých druhů, velcí ledňáčci a rybáci, lenochodi visící na cekropiích podél řek. Velkých zvířat se vidí pochopitelně málo, ještě tak nejspíš některé ze zdejších opic. Jakási „opicovitost“ je patrná i na zvířatech zcela jiných skupin: medvídek Potos flavus či kuna Eira barbara jsou toho krásným příkladem (jihoameričtí savci, patřící ke skupinám žijícím ve Starém světě, působí vůbec jaksi divně a nepatřičně). Jedním z mých největších amazonských zážitků bylo setkání s krotkým tapírem Osvaldem, volně pobíhajícím mezi chatkami: hladit jej a nechávat se osahávat jeho nezbedně oslizlým chobůtkem bylo zcela strhující – po žádném zvířeti už netoužím, jen po tapírovi ano. Savci žijí i v řekách: dva druhy velkých vyder, „mořská kráva“ čili kapustňák, už velmi zdecimovaná, a dva druhy delfínů – ty naštěstí nikdo neohrožuje, neboť jejich maso prý působí impotenci – blažený živočich, jehož dostihla podobná pověra. Další jihoamerickou specialitou jsou „zahrádkářští“ mravenci rodu Atta, snášející neustále listové úkrojky a pěstující v hloubi podzemí na „kompostu“ ambroziové houby pro svou obživu. Jsou přízrakem všech plantáží a zahrad, které dovedou vkrátku oholit. To, jak dnem nocí pochodují v úzkém pruhu, nesouce listí, působí na pohled jako had, při delším sledování jako prokletí či přízrak.

Krotký tapír Osvaldo. "Hladit jej a nechávat se osahávat jeho nezbedně oslizlým chobůtkem bylo zcela strhující – po žádném zvířeti už netoužím, jen po tapírovi ano."
Krotký tapír Osvaldo. "Hladit jej a nechávat se osahávat jeho nezbedně oslizlým chobůtkem bylo zcela strhující – po žádném zvířeti už netoužím, jen po tapírovi ano."
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Stanislav Komárek / Ekolist.cz

Sám prales se velmi liší podle stanoviště – pravidelně zaplavované úseky podél řek jsou zcela jiné než porosty na kopcích – oproti běžné představě je Amazonie dosti kopcovitá, místy i s řetězy nízkých hor. Skoro všechny tamní stromy mají velmi světlou kůru a oproti pralesům horským je na nich jen málo epifytů, v Amazonii roste také veliké množství druhů palem. Zvlášť krásná jsou v pralese a nad řekami rána a večery s romantickými západy slunce a neobyčejně nasvětlenými mraky – ty jsou vůbec na vysokém amazonském nebi obrovské a fascinující. Prales žije horečně, bez odpočinku, hekticky a přes obžernou bujnost forem jaksi stále blízek vyčerpání a kolapsu – jeho živiny nejsou v zemi, ale ve vegetaci, vše odumřelé se bleskově rozkládá a mizí (v extrémních případech prý může teplota klesnout až na patnáct stupňů, ale obvykle se drží kolem třiceti). I sám prales dnes mizí závratnou rychlostí, ba zdá se, že mimo rezervace mu bude záhy odzvoněno. O tomto tématu už bylo popsáno mnoho papíru, ale vidět celý proces zblízka je obzvlášť skličující. Pokud si těžařské společnosti vybírají jen kvalitní druhy dříví (rody Cedrela, Swietenia aj.), je škoda ještě celkem malá, ba i tehdy, když vytěží všechno použitelné dřevo – sekundární prales vybují velmi rychle. To ovšem už přijdou osadníci a začínají vypalovat paseky, chacras, a stavět na nich u políček s kukuřicí a maniokem typické amazonské prkenné domky kryté palmovými listy. Za pár let se půda vyčerpá a je nutno vypálit sousední parcelu. Pokud by se ponechalo půdě aspoň dvacet let k regeneraci, stále by to nebyla úplná tragédie a proces by se mohl opakovat, ale to se většinou nestává – celá poničená plocha je pak vypálena a přeměněna v pastvinu pro chov krav typu zebu (méně i koz a ovcí). Za 3–4 roky se pak pastvina změní v polopoušť na utuhlém červenavém lateritu, porostlou jediným nepoživatelným druhem trávy a cyklus je u konce. Regenerace bude trvat řadu století. Smysluplné zalesňování, zvláště pak monokulturami cenných dřev, se pro svou komplikovanost vůbec neprovádí, jde se rabovat o pár kilometrů dál. Jediná reforestační možnost je nechat plochu po prvním vykácení spontánně zarůst. Situace je prý na brazilské straně ještě mnohem horší, byť je Brazílie prý spořádanější než Peru. Rezavá barva zestepnělých mýtin se rozlézá po mapě jako mor. Před ohněm v panické hrůze utíkají zvířata i mýty. Obrovské deforestace vyvolávají i klimatické nepravidelnosti, v době mé návštěvy prakticky nepřišlo období dešťů, ač na návětrné straně And pršelo hodně a řeky velmi stoupaly. Jádro problému možná není až tak v tom, že původní prales vymizí – to se v Evropě stalo dávno a kromě Bialowieže z něj nezbylo doslova nic – ale na jeho místě nevznikne v Amazonii nic smyslupného, ani pro lidi, ani pro zvířata, jen pustina. Cestou zpátky z mnichovského letiště přes zasněžená pole a spící lesy s několika málo druhy stromů jsem si uvědomil, jak důležitá je zima mírného pásma jako „odpočinek“ země, kterou lze orat už šest tisíc let, aniž by došlo ke katastrofě.

Společnost

Pucallpa se jeví ze vzduchu jako zmatená urbanistická obludnost s počtem obyvatel srovnatelným řekněme s Plzní – celková plocha je ovšem daleko větší a ve zmatku slumovišť je obtížno říci, kde město vlastně začíná. Z pucallpského nábřeží se otvírá výhled na Rio Ucayalí, obrovskou neregulovanou řeku širokou asi jako Dunaj u ústí. Je až hrůzné vidět, jak divoký a majestátný tok unáší kusy břehů, vyvrácené stromy a plovoucí ostrůvky, remorkéry tlačí proti proudu pramice naplněné obrovskými kmeny a v bahně u břehu se tísní chatrče těch nejbědnějších jako ze špatného filmu třicátých let. Samo centrum města působí jako ze zlého snu: jednopatrové beztvaré budovy v síti ortogonálních ulic, nebezpečí přejetí i nebezpečí ohluchnutí je srovnatelné a vysoké. Město nemá veřejnou dopravu v našem slova smyslu: supluje ji systém tzv. motokár, trojkolek se zabudovanou motorkou, řízených nějakým mladíkem, který vás za nevelkou sumu odveze kamkoli, kam ještě vede jakás-takás cesta. To je lícová strana celého problému: ta rubová spočívá v mračnu výfukových plynů a výfucích speciální konstrukce, umožňujících vydávat neuvěřitelný rachot – tak se vlastně pravý macho projevuje, detonace jsou jeho sebeprezentací podobně, jako tou literátovou články.

"Z pucallpského nábřeží se otvírá výhled na Rio Ucayalí, obrovskou neregulovanou řeku širokou asi jako Dunaj u ústí."
"Z pucallpského nábřeží se otvírá výhled na Rio Ucayalí, obrovskou neregulovanou řeku širokou asi jako Dunaj u ústí."
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Stanislav Komárek / Ekolist.cz

Sebeprezentovat se ovšem chce v Amazonii každý: motory loděk zbavené krytu řvou na kilometry daleko, celé město a ta část okolí, kam ještě vede elektřina, jsou zamořeny obrovskými reproduktory, z nichž se ozývá s neuvěřitelnou dunivou silou peruánský pop nejnižší sorty. Slyším-li podnes slovo corazón, otvírá se mi v kapse nůž. Ač rozumím španělsky jen špatně, přesto se mi ze slovního průjmu lokálního komerčního rádia udělalo fyzicky zle. Ticho ostatně nebývalo v Amazonii nikdy: dnem nocí v pralese cvrčí kobylky, hřmotí cikády, kvákají a různě pozpěvují žabky, zpívají a skřehotají rozmanití ptáci, houkají sovy. Mezi lidmi je zde obrovská touha po všem nepřírodním – girlandách žárovek, hrajících mobilech, televizích, též umělých květinách. Cílem je vymanit se ze světa pralesních duchů a přízraků, vybojovat si ostrůvek „cilizovanosti“, symbolem boje s vegetací a blátem je zde beton – civilizace sahá přesně tam, kam dosahuje on. Jen probůh nebujet! Po vyklučení pralesa je možno na dobře obetonovaném prostranství založit parčík se stříhanými fíkusy a skomírajícími afrikány či kosmosy – není park vlastně výrazem triumfu nad přemoženou přírodou? Zdá se, že na místě animálního, dusného a hlučného pralesa bude po jeho zničení obrovité animální, dusné a hlučné město, zásobované pšenicí odkudsi z Argentiny, místo, kam budou Číňané outsourcovat výroby, které nebudou chtít mít doma (Číňané jsou zde úspěšnými majiteli restaurací už dnes).

Amazonská společnost je velice svérázná. Etnicky se jedná téměř výlučně o indiány, ovšem část z nich se chápe jako „míšenci“, mestizos. To je spíš výrazem toho, že už dávno opustili kmenovou strukturu i jazyk, než že by byli smíšeni s bělochy. Ti v Amazonii kromě nečetných usedlých cizinců vůbec nejsou a drží se v Limě a dalších pobřežních městech („tropičtí“ běloši, často už po stovky let pasážovaní daleko od původního domova, působí poněkud divně, v případě peruánských criollos dosti jinak než rodilí Španělé, byť těžko říci, čím vlastně: řada z nich je značně pihovatá, snad vlivem „přikřížení“ Němců). I pro peruánské míšence a vůbec lidi z městských center je Amazonie strašidlem a noční můrou, kam se překládá za trest. V Limě všichni žasli nad cílem mé cesty: „Do Pucallpy, panáčku?! Ale tam je prales, nekulturno, nebezpečno, hadi, zvěř, divoši, tam my bychom nikdy nejeli … Pojeď radši na Machu Picchu, tam je hezky…“ Podobně by asi moji krajané reagovali na cizince, který by trval na Chánově a odmítl Karlštejn. Na indiány se hledí s despektem jako na nekulturní barbary, kteří se poflakují a kradou – pralesní původnost se zde necení. Ve skutečnosti je rozdíl oproti „mestickému“ světu jen nevelký, neboť „civilizace“ už svými nejvzálenějšími výběžky v nějaké bědně blátivé formě došla do všech koutů Amazonie. Žádné místo v Amazonii není tak vzdálené, aby se tam nebylo možno řekněme do tří neděl dostat, žádné, ani v těsném okolí Pucallpy, není tak blízké, aby se tam bylo možno dostat bez problémů. Různé indiánské kmeny reagují na kontakty s „civilizací“ různě, řada z nich ztrácí vlastní jazyky: nejstarší generace mluví jenom původním idiomem, střední je bilingvní a nejmladší hovoří chudou španělštinou. Na vzdálených přítocích prý místy dodnes vládnou polootrokářské poměry, ale řada indiánů uměla vzít civilizační příležitosti důkladně „za pačesy“. Ve vesnici indiánů kmene Šipibo jménem San Francisco, asi čtyřicet kilometrů od města, je každý druhý muž šamanem a každá žena výrobkyní keramiky či různých náhrdelníků – Šipibové jsou etnikum drobného podsaditého růstu, ale velkých ambic a obchodní zdatnosti: prodali by naprosto cokoli. Mají bilingvní školství a jejich vsi vypadají na lokální poměry velmi spořádaně, řada z nich bydlí i v městě. Indiáni jsou vystaveni ještě dalšímu nebezpečí, které majoritnímu obyvatelstvu nehrozí – jsou cílovým objektem různých bizarních „rozvojových projektů“, vymýšlených kdesi daleko u zeleného stolu a na místě samém vyhánějících nejobludnější květy – většina z nich se vůbec nedokončí. Být objektem dobročinnosti je jen o chloupek lepší než být objektem zločinnosti a podobné aktivity indiány nanejvýš vykořeňují a učí žít parazitárně z rozmanitých subvencí. Tropickému bujení odpovídá i bujení institucí – je jich tu tolik, že v jejich akronymických zkratkách, nejspolehlivější indikaci, že se jedná o něco neblahého, se vyzná jen zaškolený odborník, podoben tropickému botanikovi. Je to rejdiště polovzdělanců, produkovaných lokálními univerzitami – jak známo, žádný úřad není tak bědný, že by šibenice nezasloužil. V Pucallpě, Iquitos a dalších amazonských městech většina obyvatel nikdy v pralese nebyla – je to pro ně místo hrůzy, jemuž je třeba se vyhnout za každou cenu. Prales ostatně není civilizacetvorný – peruánské kultury vznikaly buď v říčních oázách, nebo na altiplanu. I z hor ovšem odjíždějí do Amazonie indiánští bezzemci, kteří tam zdarma či za pakatel dostanou půdu – vláda drancování jen podporuje. Splynou pak s masou novodobých Amazoňanů, typově i kulturně dosti podobnou.

"Šipibové jsou etnikum drobného podsaditého růstu, ale velkých ambic a obchodní zdatnosti: prodali by naprosto cokoli." Na snímku indiánka z kmene Šipibo.
"Šipibové jsou etnikum drobného podsaditého růstu, ale velkých ambic a obchodní zdatnosti: prodali by naprosto cokoli." Na snímku indiánka z kmene Šipibo.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Stanislav Komárek / Ekolist.cz

V jistém slova smyslu představuje Amazonie jakousi laboratoř budoucí konzumní společnosti a líhniště budoucího úspěchu, neboť některé její rysy vykazuje v neobyčejně vyhraněné podobě: konzumní lačnost a chtivost peněz a různých cetek, které se záhy odhodí. Masová kultura nejprimitivnějšího druhu, u nás vázaná na nejnižší vrstvy společnosti, je všude v Amazonii žádána a „sjížděna“, lidé se zde v těchto nárocích jen velmi málo liší. Oproti Evropě to má tu výhodu, že není zapotřebí hubit žádnou kulturu „vysokou“, která by v regionu byla. V Amazonii se „točí“ obrovské peníze a řada produktů i služeb je dosti drahá, ač většina obyvatel je velmi chudá. Všude je vidět krátkodechost a nespolehlivost a zčásti podvodnost a podrazivost všech počinů a projektů, propojenou se schopností velkoryse žít jen dneškem. Je to krajina drsná, mladá, dynamická a zběsilá, zabíjející a masožravá – zabij, nebo budeš zabit (altiplano je jaksi „unavenější“). Evropské ochranářství spojené s vegetarianismem tam nemá místo. Amazonie je bytostně nekulturní, bez kapky soucitu, není tu všeobjímající láska, jen chtíč a ochraňování vlastních mláďat, ale ve všem je veliká síla. Je to vlastně svým způsobem opak Asie a jejích myšlenkových tradic a věkovitosti – pokud bych v Amazonii zůstal, nezbylo by než se proměnit v drsně mačistického tatíka s povislým břichem, visícího líně v hamace, žvýkajícího kuřecí stehno a oplodňujícího, cokoli běží okolo. Vztah k turistům připomíná v Amazonii predaci, nikoli pomalou a decentní parazitaci, jako třeba v jihovýchodní Asii: cizinců je málo a musejí být po úspěšném chycení odráni až na kost. Celá Amazonie je jedním gigantickým plýtváním, připomínajícím Pizarrovo naložení s říší Inků – krátkodobě využít i za cenu úplného zničení bez všeho ohledu. Prales zničit a o jeho obnovu se nestarat, značnou část dřeva i potravin nechat shnít. Vše využít tím nejsnazším a nejprostším způsobem, jako si v zimní Paříži přitopit obrazy z Louvru (proschlé dubové rámy by dobře hořely). Zároveň se chce věřit, že kníže Potěmkin byl původem Peruánec. Všude bují hesla, která „se nosí“, dnes zejména environmentalistická. Vrcholem všeho byly nádoby na tříděný odpad v indiánských vesnicích.

Jakkoli je většina obyvatelstva ráda, že umí poněkud číst a psát a třeba zeměpis se na školách skoro neučí, je každý z Peruánců velmi dobře vyškolen v rétorice a umí pronést působivou řeč na libovolné téma: „demokratičnost“ přechází plynule v demagogii, zasnoubenou se starošpanělskou tradicí formálních hierarchií a tuhého úřadování, produkujícího rozmanité žádosti a potvrzení. Zákony jsou velice přísné, takže téměř každé počínání je ilegální a téměř každého lze skřípnout, je-li toho potřeba. Přes rámcově „demokratické“ fungování společnosti je stále její páteří lokální oligarchie a v případě nouze se neradí obrátit se na policii či úřady, ale na nějakého zámožného občana – údajně se lze přes síť konexí domoci i např.zabití zločinců, kteří nás okradli či znásilnili (obé se dosud občas stává). V Amazonii, stejně jako jinde v latinské Americe, lze potkat nejbizarnější křestní jména, která úředníci trpělivě zapisují do matrik – příkladem může být třeba Stalin (Estalin) nebo Hitler – to poslední zdůvodňoval jeho nositel tím, že jeho otec slyšel vypravovat „o jednom statečném muži v Německu“, který se tak jmenoval. Ach. Stále je nutno reprezentovat – i chudák musí mít perfektní vzhled, oděv a kosmetiku, po vylezení ze slumové chatrče musí být jako ze škatulky. Vrcholem toho jsou tzv. promociones, slavnosti na zakončení každého ročníku školy (i školky!) nekompromisně žádající i od nejchudších dětí nákladné oblečky, mnohokrát převyšující cenu školného – je rovněž pozoruhodné, jak jsou amazonské učitelky bytostně podobné našim navzdory rasové i geografické vzdálenosti. Z lokálních oslav jsem zažil Štědrý den, v třicetistupňovém vedru odpoledne se koná tzv. chocolatada pro chudé děti, které dostávají tento nápoj a panetón, jakousi obdobu našeho mazance, v noci následuje večeře s krocanem a vepřovým, přípitky, dělbuchy a posléze pro mladší návštěva některé z přehlučných diskoték až do rána. Oslava Silvestra se zcela podobá středoevropské. Amazonská kuchyně není právě špatná, ale věčná nedovařená rýže jako příloha a naprostý nedostatek pečiva ji pro mě činil ubíjející.

Úsilná přičinlivost se v amazonském klimatu nedá udržet dlouho a většina obyvatelstva nemá ani nějaké pravidelné zaměstnání: živí se ve stylu „devatero řemesel, desátá bída“, tu se povalují doma, tu něco „zprostředkovávají“, tu provázejí cizince, tu kácejí stromy či jedou za příbuznými na venkov přivézt nějaké potraviny. Hladem v této krajině nikdo trpět nemusí, ale mnoho lidí nemá nic nad každodenní nasycení a bydlí v nějaké bídné boudě. Pořádek a estetika je podle lokálního úsudku „tak nejvýš pro buzeranty“ a podle toho celek vypadá – v rámci všeobecného mačismu neuklízejí ani ona čtyři procenta lidu. Šílený nepořádek asi kulminuje na pucallpských tržištích, z nichž zejména největší, Bellavista, představuje dojem zcela ohromující: v šíleném vedru se mezi prkennými boudami v hlubokém blátě či prachu rvou prašiví psi a kondoři krocanovití o zkrvavenou hlínu a vnitřnosti, slepice, krůty a pižmové kachny jsou podřezávány a vyvrhovány, ryby všemožných velikostí a tvarů se pomalu rozkládají, děti vlečou vozíky se zeleninou, v drastické bídě bezvýznamní chudáci a zoufalci nabízejí své produkty v naději na kupce. Zde se otvírá „břicho Amazonie“, houšť zápachů a vůní – Amazonie skýtá nejvybranější pochoutky i nevypověditelný hnus, léky i jedy, v parném vedru se vše rozkládá a mizí. Desítky druhů tropického ovoce, místního i aklimatizované, vydávají opojně rozkladnou vůni s přídechem hniloby. Na starých novinách leží kusy želv, hadů a krokodýlů, poblíž zvěřina z jelínků rodu Mazama, pekari, agutiho, někdy i pečení pásovci či larvy velkých listorohých brouků. U medicínských stánků lze koupit rozmanité byliny a větve stromů čerstvé i sušené, kůry a kořeny, magické rostliny dobré i zlé, různé odvary, výluhy a oleje, sádlo z anakond a dalších pralesních plazů, ptáků a savců, tisíc a jeden prostředek, jimiž lze mazat opruzeniny, svrab, úžeh, šílenství i nešťastnou lásku.

Kus kajmana na pucallpském tržišti. "Zde se otvírá „břicho Amazonie“, houšť zápachů a vůní – Amazonie skýtá nejvybranější pochoutky i nevypověditelný hnus, léky i jedy, v parném vedru se vše rozkládá a mizí."
Kus kajmana na pucallpském tržišti. "Zde se otvírá „břicho Amazonie“, houšť zápachů a vůní – Amazonie skýtá nejvybranější pochoutky i nevypověditelný hnus, léky i jedy, v parném vedru se vše rozkládá a mizí."
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Stanislav Komárek / Ekolist.cz

V dusném vedru bují pudy a vášně, jimiž amazonská populace žije. Především je to neuvěřitelný erotický propletenec, který se všude tvoří podle zásady „prožij si svou telenovelu“ – příběhy jihoamerických televizí, pro nás tak bizarní, se tu zhmotňují před očima. Nevěry proliferují, kam se podíváme, a žárlivost je asi nejsilnější emocí, pomineme-li fotbal a všeobecnou neselektivní chtivost všeho. S láskou úzce souvisí magie. Sta a sta čarodějníků sídlí na okrajích města a v okolních vesnicích a samotách a v nepřetržité návaznosti na staré tradice plní přání objednatelů – zamilování, odmilování, úspěch, neúspěch, peníze, nemoc, smrt. Krom čarodějných pletich nebývá zvykem hledat příčinu neúspěchu nikde jinde ani v univerzitních kruzích. Snad kromě Afriky nejtemnější se nikde na světě s takovou intenzitou nekouzlí. Ač nevynikám jako pravověrný scientista a osvícenec, v Amazonii jsem často nahlížel, že správná dávka obého věru neuškodí a trochu jsem chápal někdejší inkvizitory, pokud to u nás kdysi vypadalo podobně – upálení je pochopitelně cosi obludného, ale pět ran lískovkou na holou by možná místy nezaškodilo. Ve vztahu k obecnému čarování není osvícenství intelektuální rozmar, ale účinná zbraň. V amazonském dusnu bují nejen pověry, ale i fámy a legendy. Jižní Amerika už je taková a pověst o El Doradovi je takovéto duchovní atmosféry typickou ukázkou – mnohem bizarnější historky se ovšem jindy a jinde ukázaly pravdivými. Oblíbené jsou zejména příběhy o pelacaras, zločincích, kteří sloupávají občanům tváře a prodávají je gangsterům k transplantacím za jejich „profláknuté“ a kriminálně vyhlížející ksichty. Další kastou jsou pishtacos (slovo je nešpanělské, z nějakého indiánského jazyka): ti prodávají ze zabitých lidí orgány k transplantacím a zejména z nich škvaří sádlo na jakýchsi trojnožkách, aby je pak prodali do Švýcar na výrobu elitní kosmetiky – už před sedmi lety tam jeden z mých přátel tuto fámu zachytil, tenkrát však tuk sloužil Američanům k pohonu raket. Historky o nich uveřejňují i lokální noviny, včetně fotografií oněch trojnožek, i Češi v Amazonii několik let usedlí nepochybují o jejich pravdivosti. Já ano – už jsem toho příliš mnoho slyšel o urbánních legendách a rituálním významu sádla (ovšem prvním vyprávěním o Osvětimi také nikdo nevěřil). V jedné indiánské vesnici na mne volaly děti : „Pištak, pištak!“, neboť běloši, prý Italové, tenhle moderní tukový vampyrismus údajně provozují. Jinou obvyklou látkou legend jsou hadi – vyprávěnky o hadech lidi pronásledujících, skákajících atd. jsou na denním pořádku a nevidělo se mi s nimi polemizovat, byť biologie o ničem podobném neučí.

Amazonie je máločemu tak vzdálena jako systematicky provozované učenosti: chvíli nehlídanou knihu rozežerou termiti, pudy neustále obléhají šedou kůru mozkovou a exaktní myšlenka se v dusnu vleče jako chorý plž. V Pucallpě je univerzit hned několik, ale bližší pohled je neobyčejně tristní. Personál tráví většinu času pletichami o tom, kdo bude nad čím šéfovat, a šířením lokálních drbů, vzájemně se neutralizuje a překáží si v jakékoli smysluplné činnosti. Atmosféra nekompetence a jalových provinčních pletich neobyčejně připomíná odlehlé školy sovětského Kazachstánu, jak je popisuje Solženicyn ze svého vyhnanství. Vše žije výkaznictvím a megalomanickými projekty a jedinou kultivovanou dovedností je umění, jak sát ze státních či zahraničních zdrojů peníze. Sát, na jakékoli úrovni, to je v Amazonii to správné slovo – i gringo přiženěný do rodiny se stává okamžitě předmětem parazitace. Nauky jako takové nebaví téměř nikoho a mohou snad tak sloužit jako prostředek přechodu do „civilizace“, nejlépe přímo do Limy. Universidad Nacional Intecultural Amazónica, na jejímž kampusu jsem měl možnost bydlet, je určena pro indiány a má úroveň lepší základní školy, vyučující pedagogiku, zemědělství a lesnictví. Sestává se však z krásných a řemeslně skvěle řemeslně provedených dřevěných domečků z tvrdého a termitům nepodléhajícího dřeva „amazonského cedru“, teď široko daleko vyhubeného – každé prkýnko by se dnes dalo dobře prodat. Navíc celý areál stíní krásné mangovníky, z nichž padají plody jako z konzumního exotického snu. Kampus vznikl ze základny amerických evangelikálů, známých jako Summer Institute of Linguistics, zvláštní organizace, působící na hermeticky uzavřených základnách v nejodlehlejších částech světa, mapující s obrovskou péčí místní jazyky, překládající do nich Písmo svaté a školící v rychlokurzech domorodé kazatele. Podchycení jednoho jazyka i s překladem trvá v průměru deset let, jedná se o zmodernizovaný způsob toho, co kdysi prováděli Cyril s Metodějem – většina domorodých jazyků byla před touto procedurou známa málo nebo vůbec. Výsledná verze Bible je většinou první a jedinou knihou, která v daném jazyce vyjde, a často zůstane po jeho vymizení jedinou památkou – jak špatně se asi do jazyků adjustovaných na prales a bažiny překládají podobenství o pouštích, ovečkách a pastýřích! Hodnocení této sofistikované a zároveň drsně evangelizační činnosti kolísá kdesi mezi cyrilometodějsou gloriolou a duchovním neokolonialismem. Evangelíků různých denominací je dnes v Amazonii většina, katolíci, kdysi zcela převládající, jsou v menšině. Místní obyvatele si nepochybně získávají frenetické popové koncerty v kostelích s obrovskými aparaturami: kde se „paří pro Pána“, je poznat i ze vzdálenosti několika kilometrů. Ač animisté v čisté formě už téměř nikde nejsou, křesťané bez animismu pochopitelně také ne: nadšená zbožnost a propastná pověrčivost si podávají ruku (pověra je ostatně víra, kterou nemáme rádi, podobně jako plevel je rostlina, na niž máme spadeno). Šamanismus se kontinuálně drží od nejstarších dob do současnosti a stěhuje se i do městských aglomerací – nejvíc šamanů je na městské periferii a v indiánských vesnicích v okolí, směrem hloub do pralesa jich ubývá. Není divu, protože hlavní zákazníci jsou jednak obyvatelé města, jednak gringos, bílí turisté z Ameriky i Evropy. Šamani na sebe navzájem, podobně jako intelektuálové, nevraží a žárlí a magickými prostředky spolu nelítostně bojují. Touha po šamanismu je zejména ve Spojených státech obrovská a těžko si nevzpomenout na Jungovu tezi o tom, jak bílým Američanům masivně proniklo do duší dědictví po jejich indiánských a černošských spoluobyvatelích a projevilo se v jejich uměleckých i intelektuálních zájmech.

"I množství Čechů, kteří ayahuasková sezení absolvují, je nemalé: v relativně odlehlé „svatyňce“ v pralese u „horké říčky“, napájené termálními zřídly a ústící do řeky Pachitea, jsem našel mezi zapomenutými knihami čtyři české …" Na snímku tato "horká říčka".
"I množství Čechů, kteří ayahuasková sezení absolvují, je nemalé: v relativně odlehlé „svatyňce“ v pralese u „horké říčky“, napájené termálními zřídly a ústící do řeky Pachitea, jsem našel mezi zapomenutými knihami čtyři české …" Na snímku tato "horká říčka".
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Stanislav Komárek / Ekolist.cz

Ayahuaska

Hlavním šamanským léčebným i věštebním prostředkem je ayahuasca, v jazyce kečua „liána mrtvého muže“, odvar z rostlin Banisteriopsis caapi a Psychotria viridis, někdy s přídavkem trochy durmanu – chutná zcela úděsným způsobem. Ayahuaskové sedánky se staly ve Spojených státech i v Evropě velkou módou (jako první ji propagoval William Burroughs ve svých The Yagé Letters, 1963) – dnes jezdí do různých bědných i luxusních chatrčí Amazonie tisíce turistů a „dietují“(příslušné španělské sloveso je dietar) tuto substanci i jiné rostlinné drogy. Co je pro šamany pracovním prostředkem a pro jejich pacienty lékem, stává se tady prostředkem sebepoznání, v horším případě i zábavy. I množství Čechů, kteří tyto kůry absolvují, je nemalé: v relativně odlehlé „svatyňce“ v pralese u „horké říčky“, napájené termálními zřídly a ústící do řeky Pachitea, jsem našel mezi zapomenutými knihami čtyři české … Sám jsem zažil čtyři ayahuasková sezení, z toho tři v Peru a jedno, s importovaným šamanem rovněž z Pucallpy, v malé vesničce na Domažlicku (Den předtím jsem byl v muzeu Jindřicha Šimona Baara v Klenčí a uvědomoval jsem si bizarnost situace: tušil by kdy nebohý velebníček a literát, že za osmdesát let po jeho smrti budou v těsné blízkosti probíhat démonické divošské obřady s jedovatými šťávami?). Celkový účinek ayahuasky je nejspíše srovnatelný s houbami rodu Psilocybe: působí neobyčejné zbystření smyslového vnímání, zrakového, sluchového i kožního a pestré halucinace viditelné při zavřených či při větší dávce i při otevřených očích (seance se konají zásadně po setmění a tudíž zrakový aspekt příliš nepadá na váhu – v okolí musí být pokud možno úplná tma). Šaman, který také požil svou dávku, seanci předsedá a zpívá šamanské zpěvy, většinou vlastní kompozice a textově neobyčejně chudé, které působí jako vhodné „kondenzátory“ halucinačních představ. Zpěvy některých šamanů jsou nepříjemně disonantní, jiných velmi pěkné. Jeden z nich zpíval v duetu s manželkou, budící vzhledem i chováním přes den dojem vysloužilé veřejné pracovnice: po setmění se však změnila v nádherně zpívající královnu noci, celebrující v temnotě se svým mužem podivná oficia. Panuje obecná obava, že by někdo z evropských účastníků mohl během seance zešílet, ale nemá-li dotyčný výraznou predispozici, je obava zřejmě planá – občas bylo nutno obzvlášť intenzivní chod představ brzdit obrácením pozornosti na medicínské příznaky „zajímavé intoxikace“ či se přesvědčovat, že sova houká proto, že se jí zrovna zachtělo, nikoli že ji tak nainstruovali moji nepřátelé. Ayahuaska je v zásadě nepřátelská intelektualitě a rovněž zcela blokuje matematické schopnosti – matematika do pralesa jaksi bytostně nepatří – zatímco malá násobilka, naučená v dětství jako básnička, zůstává zachována, vypočítat řekněme 7 krát 18 se už stává problémem na hranicích možností. Naopak schopnost mluvit a běžným způsobem myslet ayahuaska výrazně netlumí. Vize jsou velmi pestré, zčásti typu Mandelbrotových množin a jiných fraktálů, zčásti typicky „pralesní“: na kvasící vodě pokryté žabincem se dělají bubliny a praskají, z tohoto substrátu se vynořuje studené oko krokodýla, častým tématem jsou hadi typu anakond a plazi vůbec. Psychoanalytik by viděl v hadech možná spíše poukaz k proudu, který si razí cestu vpřed, možná k řece, možná k ejakulaci. Obžerná a v podstatě zbytečná pestrost pralesa má pendant v obžerné a v podstatě zbytečné pestrosti vizí, celkový pocit je kosmický a člověk je tu s kosmem sjednocen.

Vznik a zánik je typické ayahuaskové téma: nic není trvalé, vše se, tak jako v Amazonii i v reálu, rychle mění. Bujení přechází v odumírání, vše je pomíjivost a proměna. Ayahuasca se zcela míjí s křesťanstvím, ač se ve zpěvech slova jako Jesús či Maria hodně vyskytují – chybí jí jakýkoli poukaz k transcendenci, věčnému životu, individuálnímu trvání: Amazonie je obrovské pařeniště, zcela lhostejné k utrpení i zániku jednotlivců, lidí i zvířat – jak dlouho je třeba, aby tu mrtvý zmizel beze stopy? Kdo zapláče nad sežranými mláďaty, nad pralesem jako celkem? Univerzum je zcela lhostejné – jedna šamanská píseň byla, zdá se, o tom, že se vlastně vůbec nic neděje – svět je laciná komedie, trochu neohrabaná, že svět je ve své podstatě prázdný: pevný strom je vlastně už trouchnivý pařez plný červů, nejkrásnější papoušek hnijící mršinou. I lidský svět je prázdný: stojí na penězích, ale ty jsou pomysl, chuchvalec důvěry, která je vykotlaná – stojí na ničem. Vše je stejně dobré – rozkvetlé orchideje i umírající mrzáci a tlející zbytky. Motýl je chvíli zářivý a poletuje, pak chvíli poskakuje s ošoupanými pahýlky křídel a zaniká. Amazonská orgie vznikání a zanikání vždy znovu vyvolá v život zářivé ptáky, hmyzy a květy, byť bychom je zničili do posledního – trvat to bude ovšem celé věky. Proč je vlastně tolik hmoty, která „spí“, ač by se mohla proměnit v kolibříka či motýla rodu Morpho? Nedivím se, že křesťanské církve ayahuasku nerady vidí: šamanské písně jsou jakýmsi způsobem „čertovské“. Zbožní myslitelé si ovšem často kladou otázku, proč vlastně Bůh čerta nezničí, ač by mohl: nezničí, protože čert jakýmsi způsobem také k rozvrhu světa patří a má v něm své místo. Zajímavým zážitkem byla percepce pádu manga ze stromu: je to pořádná rána i bez ayahuasky a v ten moment mi napadlo, že toto je vlastně nejklíčovější událost v životě každého stromu: oddělení se od matky a vydání se na svou vlastní cestu – kolika semenům se ale povede dotáhnout to až k vzrostlému velikánovi? Každé sezení mělo jiné „téma“ – nikoli vybrané šamanem, ale spontánně se vynořivší: jedno bylo o smrti a zániku, druhé o rozmnožování a vzniku a třetí o lásce. Bylo zvláštní se podivovat tomu, že svou hlavu nahmatávám stařeckou, lysou a se strništěm vousů – taktilní vzpomínka byla na bezvousého teenagera s dlouhými vlasy. Smrt se náhle jeví jako svatba či nevěsta v tradičních dobách, jako poznání něčeho dosud nepoznaného, slavnost, vyvrcholení života. „Rady“, které ayahuaska dává, chápou šamani jako moudrost pralesa či rostliny samé – jungián by je viděl spíš jako vycházející z jiného typu houštiny, z vlastního nevědomí. Na každý pád se jedná o obohacující zážitek: ayahuaskovými vizemi se inspiroval i naivní malíř Pablo Amaringo, nedávno zemřelý. Jeho obrazy jsou invenční a krásné, což se o celé řadě jeho žáků říci nedá: jeden z nich mi prezentoval neohrabané obrazy „vizí svého otce“, ne úplně nepodobné malbám australských aboriginů, s bizarními výklady typu „prvním dělníkem na světě po jeho stvoření byl kůň, bylo to v Belgii“. Svým výkladům doslova věřil a bydlel se svou tlustou manželkou a mnoha dětmi v bědné chatrči. Vzpomněl jsem si, že umělec se rusky jmenuje „chudóžnik“.

Lima napodruhé

Jednou z radostí pokročilejšího věku je možnost vidět tutéž zemi s odstupem mnoha let. Lima po třiadvaceti letech vypadala neobyčejně zvelebeně – už se tam za bílého dne nevraždilo, ba i jen málo kradlo, Lima velmi zbohatla i zvýstavněla, pokud se u tohoto v podstatě nehezkého velkoměsta dá o něčem podobném mluvit. Nostalgicky jsem se procházel starým městem a usrkával v kreolských restauracích místní alkoholickou pochoutku pisco sour – směs destilátu z vína, limetkové šťávy a celého vejce i se skořápkou, ale bez žloutku: vše se důkladně rozmixuje a vznikne kalný nazelenalý roztok s pěnou. Chutná mnohem lépe, než by se podle popisu čekalo. Na druhou z limských specialit, pochoutku ze syrových ryb, cevice, je lépe si zajet do přístavu Callao. Tam je v podzemní cele staré pevnosti zavřen na doživotí Abimael Guzmán, profesor filosofie na univerzitě v Ayacuchu (disertace: Kantova koncepce prostoru) a dlouholetý velitel maoistických zbojníků organizace Sendero luminoso, „Světlá stezka“. Vždy jsem si představoval, že jednoho dne zmizel se svými diplomanty a doktorandy v houštinách a tam byl v roce 1992 i chycen, ale ve skutečnosti se zřejmě celou dobu skrýval v bytě primabaleríny limské opery v jedné z luxusních čtvrtí a nikdo neměl dost odvahy jej odtud „vydrápnout“, až president Fujimori. A protože každý prospěšný čin je po zásluze potrestán, sedí teď v kriminále i Fujimori, ovšem v nějakém luxusnějším – za souseda ve vedlejší cele má ovšem Guzmán Vladimira Montesina, šéfa Fujimoriho tajné služby. O čempak si oba pánové asi ťukají? Škoda, že jsem kolegu Guzmána nemohl navštívit. Čisté prádlo, čerstvé noviny a pár pomerančů by ho určitě potěšilo a jistě už je znechucen neintelektuálním žvaněním strážných. Protože určitě umí anglicky a snad i německy, mohli bychom si popovídat třeba o roli násilí při osvobozování dělnické třídy. Mám z toho z dávných dob zkoušku. Snad by mi i poradil, jak etablovat z mých žáků guerillu v brdských lesích. Snad příště.


reklama

Další informace |
Chcete uštěřit? Můžete zkusit kalkulačku cen elektřiny serveru SFinance.cz
foto - Komárek Stanislav
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (2)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

ms

matěj steinhauser

17.2.2017 21:00
amazonie nemá jenom agresivní indiany a hmyzi, ma i vlkodlaky a temnotu
Odpovědět
ms

matěj steinhauser

17.2.2017 21:02
v uterý se mě zdalo ze amazonie zničila zemi mračnem které zavalilo celou zemi a nastala nekonečna tma. nastal konec světa
Odpovědět
reklama


Blíž přírodě

 


Pražská EVVOluce
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist