https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/azory-samota-uprostred-oceanu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

fotogalerie uvnitřAzory – samota uprostřed oceánu

4.11.2010 11:46 | PRAHA / AZORY (Ekolist.cz)
"Vlny většinou zběsile narážejí na rozeklané pobřeží s lávovými balvany a možnost koupání mimo zcela chráněné zátoky či přirozené bazény se limitně blíží nule a hraničí se sebevraždou." Na snímku Azorské pobřeží.
"Vlny většinou zběsile narážejí na rozeklané pobřeží s lávovými balvany a možnost koupání mimo zcela chráněné zátoky či přirozené bazény se limitně blíží nule a hraničí se sebevraždou." Na snímku Azorské pobřeží.
Foto | Torpe / Flickr
"Vlny většinou zběsile narážejí na rozeklané pobřeží s lávovými balvany a možnost koupání mimo zcela chráněné zátoky či přirozené bazény se limitně blíží nule a hraničí se sebevraždou – i přistávání lodí za starších dob musela být věc víc než pohnutá." Biolog a esejista Stanislav Komárek líčí své zážitky z Azorských ostrovů, větrem bičované výspy uprostřed Atlantiku.
 

Věnováno Jiřímu Neustupovi, bez něhož bych toto souostroví nikdy nebyl poznal

Těžko si představit místo osamělejší nad Azory – snad jen Svatou Helenu, dobrou tak k tomu, mořit tam poraženého Napoleona. Azorské ostrovy leží téměř uprostřed Atlantiku, sice trochu blíže k Evropě, s níž administrativně souvisejí, ale i na New Foundland už není relativně daleko. Vždy si kladu otázku, jak se takovéto objekty v oceánu vlastně najdou a jaká chtivost a zoufalství musely portugalské mořeplavce vést, aby křižovali nekonečné moře „nablind“. I datum objevení Azor je nejasné: už na mapách ze 14. století jsou několikrát znázorněny, ale za oficiální rok platí až 1432 – i potom byly ostrovy, rozdělené do tří skupin vzdálených od sebe stovky kilometrů, nalézány a osídlovány jen postupně – těch větších je celkem devět. Správa odlehlého území ze strany portugalské koruny byla jen nepřímá, každý ostrov tvořil téměř samostatný celek a pohled do nedávno vydaných dějin souostroví svědčí nejen o tom, že se zde nikdy nic podstatného nepřihodilo, ale je i vysvědčením chudoby o úrovni historiografie na univerzitě v azorském hlavním městě Ponta Delgada na hlavním ostrově Sao Miguel.

Azory představovaly spolu s Madeirou, Mauriciem, Réunionem a několika dalšími drobnějšími ostrovy jedinou dobře obyvatelnou pevninu, kde nežili před evropskou expanzí žádní lidé. Vzhledem k tomu, že se jedná o souostroví sopečné a navíc poměrně mladé – stáří jednotlivých ostrovů kolísá mezi padesáti tisíci a třemi miliony let – nežili zde původně ani žádní nelétající savci, plazi, obojživelníci ani sladkovodní ryby. Proti subtropické a vegetací kypící Madeiře jsou Azory, ač velikostí často srovnatelné, mnohem skromnější a smutnější, jakási kombinace subtropů a západoirského pobřeží, nebo řekněme Hebrid. Ne že by klima bylo nepříznivé – teplota se pohybuje mezi patnácti a pětadvaceti stupni s minimálními výkyvy mezi dnem a nocí i mezi létem a zimou, srážky jsou velmi značné a vzduch oceanicky vlhký, ostrovy se však zmítají v téměř neustálých poryvech větru a počasí se mění z minuty na minutu. Vlny většinou zběsile narážejí na rozeklané pobřeží s lávovými balvany a možnost koupání mimo zcela chráněné zátoky či přirozené bazény se limitně blíží nule a hraničí se sebevraždou – i přistávání lodí za starších dob musela být věc víc než pohnutá. Při pohledu na řvoucí vody je těžko přesvědčovat sebe samého o tom, že oceán je neživý a bez emotivity – působí zcela zuřivě, se záludnou intencionalitou. Pochopíme etymologii českého slova živel. Vždy mne také fascinovala skutečnost, že oceán „pracuje“ se stejnou intenzitou i v noci a podivným způsobem sténá ze tmy – německé slovo Seegang pro pohyb moře je velmi výstižné. Azorská noc s neustálým svištěním větru a občasnou průtrží mračen je vůbec zážitek sám o sobě.

"Z původních stanovišť se nezachovalo mnoho: zakládání polí a pastvin vedlo k vysekání větší části porostů." Na snímku krajina na hlavním azorském ostrově Sao Miguel.
"Z původních stanovišť se nezachovalo mnoho: zakládání polí a pastvin vedlo k vysekání větší části porostů." Na snímku krajina na hlavním azorském ostrově Sao Miguel.

Tolkien i Dante

Azory jsou neobyčejně druhově chudé – většiny organismů je tu zhruba desetina toho počtu druhů, co by byl na ploše srovnatelné se souostrovím u nás, o subtropech ani nemluvě. Jen deset původních dřevin dorůstá více než do metru výšky, původní porost tvořily nízké lesy z vavřínů, jalovců, stromových vřesů a borůvek a několika dalších druhů, ve výšce už několika set metrů se měnící ve větrem bičované a bizarně deformované keře, promísené porosty četných druhů kapradin a drobnými rašeliništi, na větvích i na zemi bují spousty mechů a lišejníků. Ctitelé Tolkiena by tu našli krajinu přímo podle svých představ. Z původních stanovišť se nezachovalo mnoho: zakládání polí a pastvin vedlo k vysekání větší části porostů, navíc bylo v druhově chudých biotopech mnoho ekologických „děr“, kam hravě pronikla řada rostlin „uteklých“ ze zahrad či zdivočelých komerčních dřevin. Rozsáhlé plochy porůstají lesy z japonských kryptomérií, australských akácií či rovněž australských pittospor, mezi původními keři bují spousta hortensií a himálajských zázvorovitých hedychií, cesty vroubí květy amarylisů, agapanthů a kal. Sebebizarnější zahradní květina tu má reálnou šanci zažít obrovskou expanzi a konjunkturu a z domácích a dovezených rostlin se formují nová, nikdy nevídaná společenstva, budící dojem, že tu rostla od věků. Surrealisté by měli radost: princip setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole se tu vidí na každém kroku, zastánci „ochranářské rituální čistoty“, vrhající se s himmlerovským nadšením na ohavné invazní druhy, špinící původní idylu, si tu musejí zoufat. Nápadně kvetoucích původních rostlin je vlastně poskrovnu, nejvíce mne okouzlil i rodově endemický mohutný růžový azorský zvonek Azorina vidalii, rostoucí na pobřežních dunách, a obří borůvka Vaccinium cylindraceum s dlouhými, rovněž růžovými trubkovitými květy a plody chuti našich borůvek.

Vůbec je většina původních rostlin nejedovatá a netrnitá, neboť nebylo proti komu se bránit, značná část brouků je bezkřídlá, aby je vítr nezanesl nad širé moře: na obzvlášť větrných ostrovech, třeba Kerguelenách, lze potkat i můry s redukovanými křídly – kdo se vznesl, špatně pochodil. Jediný azorský netopýr Nyctalus azoreum létá z principu ve dne – snad proto, že je tu všechno převráceno, snad proto, že se nemá koho bát. Zdejší jediný dravý pták, lokální poddruh našeho káněte, jej v letu zřejmě nechytí, zato dal ostrovům jméno: první kolonisté jej považovali za jestřába a po jeho hojném výskytu archipel pojmenovali. Suchozemských ptáků je na Azorech málo a patří k druhům nám dobře známým – pěnkavy, hýlové, kosi, červenky, pěnice černohlavé, kanáři, holubi hřivnáči a pár dalších, jen působí na pohled někdy jaksi „divně“ – hřivnáči jsou narůžovělí, pěnkavy a vyhubením ohrožení hýlové naopak v obou pohlavích vybledlí a nevýrazní – řada ptáků ztrácí na ostrovech svůj pohlavní dimorfismus. Je pozoruhodné, že zde nežije jediný druh havranovitých, ač by jim krajina velmi vyhovovala – asi je pro ně oceánská dálava nepřekonatelná a na zanesení bouří jsou přece jen dost velcí. Azorské lesy, původní i nepůvodní, jsou mimo cesty zcela neprostupné a strašidelně tiché, nikde cikáda či cvrček, ptáci mlčí většinou a mechy zcela, nanejvýš sviští uragán. Zažil jsem málo ponuřejších a chmurnějších krajin, než byly vysoké partie hory Pico na stejnojmenném ostrově, která je se svými asi 2350 metry nejvyšší nejen na Azorech, ale i v celém Portugalsku. Celek připomínal scénu z Dantova Pekla: navzdory pravému poledni jsme stáli v hustém a temném mraku, vítr dosahoval v náporech přes sto kilometrů za hodinu. Vzácně se otevřel na pár metrů výhled na zakrslé jalovce a obří borůvky, zoufale se držící téměř kolmého svahu. Jen zřídka jsem se někde v přírodě za dne skutečně bál. I na holých horských hřbetech je existenciálně smutno.

"K archipelagu patří i četná procesí, zázraky a církevní slavnosti, barokní kostelíky jsou však spíše střízlivé a památek obecně málo." Na snímku kostel na Azorských ostrovech.
"K archipelagu patří i četná procesí, zázraky a církevní slavnosti, barokní kostelíky jsou však spíše střízlivé a památek obecně málo." Na snímku kostel na Azorských ostrovech.

K Azorám nedílně patří i sopky a sopečné jevy – utuhlé lávové proudy zvané „mistérios“, jen zvolna zarůstající vegetací, kráterová jezírka a jezera nejrůznějších barev, obrovská kruhová údolí v kalderách, občasné výbuchy či alespoň fumaroly a horké prameny, v nichž si místy obyvatelstvo vaří tradiční polévku v keramických hrncích. Kuchyní ostatně Azory navzdory množství skvělých ryb a hlavonožců příliš nevynikají, je patrno, že region býval chudý a zbožný a do žlabu vysoko. Podnes lákají místní politikové z plakátů hesly jako: „Pokora, zbožnost, práce!“ a největší lokální banka se jmenuje Banco Espíritu Santo, banka Ducha svatého, jenž zjevně bdí nad skromnými úsporami střadatelů. K archipelagu patří i četná procesí, zázraky a církevní slavnosti, barokní kostelíky jsou však spíše střízlivé a památek obecně málo. Bědné ostrovy měly tradičně veliké vystěhovalectví, do Brazílie, do Spojených států a nověji i zpět do Lisabonu – v současnosti na nich žije jen asi 240 000 obyvatel, zhruba stovka na čtvereční kilometr. Na rozdíl od bohaté, noblesní a mondénní Madeiry, která ležela na frekventované lodní cestě k mysu Dobré naděje a kde se usazovalo i mnoho anglických obchodníků, leží Azory na cestě odnikud nikam, teoreticky tak z Lisabonu na Floridu, kudy se ale prakticky neplulo. Za Salazarova režimu bylo zvykem posílat vzpurné intelektuální mládežníky na Azory do vyhnanství – ne v řetězech, naopak, na nějaké „teplé“ místečko: po dvou letech poštmistrování řekněme na ostrově Flores zlomeni psali potupné prosby o milost.

Kdysi měl velký význam v okolních vodách lov velryb, zejména vorvaňů, který je dnes v průmyslové podobě zakázán a nahrazen „whale watchingem“ pro turisty – teoreticky mají sice místní usedlíci právo lovit je po starodávnu ruční harpunou z člunu, ale o mnoho jednodušší je sedět doma či v kavárně a pobírat sociální dávky, štědře poskytované. Po tzv. „karafiátové revoluci“ v Portugalsku (1974) byli Azořané odhodláni nastolit samostatnost a vlastně se teprve jako jeden „národ“ semkli. Pomýšlelo se dokonce na to, stát se dalším státem USA. O dva roky později dosáhli úplné samosprávy s vlastním parlamentem a od roku 1986, kdy se Portugalsko připojilo k EU, nastaly doslova zlaté časy. Z podpůrných fondů plynou obrovské peníze na rozvoj infrastruktury i výstavby domů, letiště i silnice jsou i tam, kde jich v podstatě netřeba. Poloprázdné domy září novotou na místě někdejších přecpaných chaloupek, z malebné, ale provinční Ponta Delgady se stalo hlavní město slynoucí spoustou úřadů pro místní vzdělance a polovzdělance. Obyvatelstvo vypadá až na výjimky kořenící kdesi v černé Africe zhruba jihoevropsky, ale obzvlášť u dětí se dají vidět i blonďaté lokýnky, vzpomínka na někdejší osadníky z Flander. Sladce šišlavá portugalština v místním vydání připomíná melodikou vět neobyčejným způsobem ruštinu, jednou už jsem si vyčítal že podléhám iluzi a ruské významy si do zaslechnutého hovoru vkládám: nikoli, byli to dva dělníci z východní Ukrajiny a po mém ruském dotazu byli překvapením infarktu blízcí. Jak by asi reagoval vzdělaný Říman, řekněme takový Cicero, na nápisy v portugalštině či v jiných románských jazycích, jimž by sice zhruba rozuměl, ale které by měl bezpochyby za zoufale barbarsky upadlé a znetvořené? Co bychom asi říkali tomu, kdyby se za dvě tisíciletí z české věty „Prodejna ovoce-zelenina dnes zavřena“ stalo řekněme: „Kschefft obo sel den ten otebr né“.

"Azorské víno se nesmí prodávat mimo ostrovy, údajně pro vysoký obsah alkaloidů. Kilometry a kilometry zpustlých vinic s pracně postavenými zídkami zarůstají roštím." Na snímku zarůstající vinice na ostrově Pico.
"Azorské víno se nesmí prodávat mimo ostrovy, údajně pro vysoký obsah alkaloidů. Kilometry a kilometry zpustlých vinic s pracně postavenými zídkami zarůstají roštím." Na snímku zarůstající vinice na ostrově Pico.

Destinace pro opatrné starce

Na Azorech pobýval z nám známých osob např. norimberský kartograf Martin Behaim (1459-1507), rodák z Čech – asi ve druhé generaci – který si dokonce vzal dceru guvernéra ostrovů Fayal a Pico. V jeho době se na Azorech pěstovalo převážně obilí, později se vyvážel i cukr, pomeranče, víno a čaj, ale z těchto kultur zbylo do dneška jen málo. Dnes je polí na ostrovech jen nepatrně (pěstují se i kolokázie, bataty, ananasy, banány, guajávy, rajčenky, obří vytrvalé kapusty a jiné exotické plodiny), o to více je tu pastvin a krav. Tento stav je zacementován na věčné časy štědrými subvencemi EU, byť by prý bylo levnější přestěhovat obyvatele vzdálených ostrovů, jako jsou třeba Flores a Corvo, kde jsou dokonce podnes po starodávném způsobu občinové pastviny, do nejlepších lisabonských hotelů, nežli jim zjednávat nákladnou pracovní terapii. Evropská unie krávy navzdory jejich neintelektuální uslintanosti miluje a velkoryse podporuje, na rozdíl od plužního zemědělství, které kde může, tlumí. Je vysvětlením záliba ve svérázné krajinné estetice se zelenými lučinami (na Azorách jsou obzvlášť zelené) a strakatými dojnicemi, či v tom snad zlovolně psychoanalyticky vidět její příchylnost ke karikaturám povolných občanů či všeobjímající mateřské lásky, která se nad jejím pečovatelským velestátem vznáší? Rozhodně to není tím, že by mléka bylo málo. Azorské víno se nesmí prodávat mimo ostrovy, údajně pro vysoký obsah alkaloidů – bordeuxští vinaři na zevrubné toxikologické expertize jistě nešetřili. Kilometry a kilometry zpustlých vinic s pracně postavenými zídkami zarůstají roštím. Turistickým rájem Azory nejsou a zřejmě nebudou. Na pláž bychom dítko s kyblíčkem a lopatičkou vypustili jen jednou, podobně jako v případě Madeiry se jedná o destinaci pro opatrné starce. Týdně přilétá jedno letadlo z Německa a jedno z Finska, kde se kult Azor nečekaně rozšířil. Přes polovinu všech turistů tvoří návštěvníci z kontinentálního Portugalska, kteří se jezdí dívat na uchovaný folklór a starobyle záhorácké mravy a řeč dávno izolovaných krajanů, trochu jako by vesnice českého Banátu byly na vzdálených ostrůvcích. Z rezervace naopak kdo může, ten prchá – teprve tam v dálce za oceánem začíná „velký svět“.


reklama

Azorské ostrovy

předchozí    další
Pohled na moře z hlavního azorského ostraova Sao Miguel
Pohled na moře z hlavního azorského ostraova Sao Miguel
Foto | Jsome1 / Flickr
Pohled na moře z hlavního azorského ostraova Sao Miguel
Jezírko na hlavním azorském ostrově Sao Miguel
Hora Pico, se svými přibližně 2500 metry nad mořem nejvyšší vrchol Azorských ostrovů
Velryba u azorského ostrova Pico
Ponta Delgada, správní středisko Azorských ostrovů
Ponta Delgada, správní středisko Azorských ostrovů
 
foto - Komárek Stanislav
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist