Uprostřed průmyslové Evropy stále ještě existuje oblast, kde rostou limbové pralesy, kde smečky vlků loví zvěř a kde skoro nerušeně žije několik desítek medvědů. Dokonce je to v tak navštěvovaném pohoří, jakým jsou Vysoké Tatry. Kouzlu této „poslední pevnosti“ středoevropské divočiny podlehli tři mladí tvůrci – dva Slováci a jeden Ital. Výsledkem jejich úsilí je dokumentární projekt, jehož součástí je vynikající kniha Posledná pevnosť a rovněž pěkný film Strážca divočiny.

Není jistě běžné, když jedna z nejvýznamnějších evropských galerií, Tate Gallery v Londýně, věnuje celý jeden velký sál z dosavadní plochy věnované historii malířství něčemu tak zdánlivě subtilnímu, jako je estetický pojem vznešenosti. Pod snad až příliš lákavým názvem Umění a vznešeno. Hrůza, muka a transcendence (Art and the Sublime. Terror, Torment and Transcendence) jsou nyní dlouhodobě vystaveny obrazy v jednom z velkých sálů této prestižní galerie. Doprovázeny jsou jak delšími komentáři, tak menším katalogem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý projekt a řady českých turistů v Londýně i v Tate Gallery samotné nejsou nijak malé, stojí za to ho připomenout i v Ekolistu. Zajímavé už je samotné instalování této expozice – kromě toho, že jsou na většině děl zobrazeny přírodní náměty, věnuje se expozice i určitému typu našeho postoje k přírodě. Kategorie vznešena je totiž od 18. století spojena s oceněním do té doby odmítaných scenérií či typů krajiny, které vykazovaly znaky divočiny.

„Nesmíme přenechat interpretaci klimatické změny lidem, kteří nic nevědí o dějinách civilizace,“ říká Wolfgang Behringer v závěru své knihy Kulturní dějiny klimatu. To přesně shrnuje základní myšlenku čtyřsetstránkového průvodce po společných dějinách proměny klimatu na Zemi a vývoje lidské civilizace.

Spisovatel Peter Matthiessen, neúnavný bojovník za ochranu přírody a práva domorodých obyvatel, navštívil na začátku června Festival spisovatelů Praha. Kromě představení svého díla, z něhož patří mezi nejznámější především himálájská reportáž Sněžný levhart, v Praze zvládnul ještě diskutovat o rebelii a převzít cenu za svobodu projevu.

Už řadu desítek let, ba možná celé století, neovlivňuje naše vnímání krajiny ani tak krajinomalba (spolu s literaturou), ale fotografie. A to jak umělecká, tak publicistická i „spotřební“ v podobě různých kalendářů, plakátů atp. Proto je vždy navýsost zajímavá výstava fotografií krajiny, která nás změnami našeho postoje k přírodě provází, stejně jako fenoménem tohoto novodobého uměleckého druhu vůbec. Takovou je i výstava fotografií krajiny Double Fantasy kurátora Petra Nedomy v pražském Rudolfinu. Výstava se snaží klást otázky po vzájemném vztahu ideálu krajiny v evropské kultuře a jejího zobrazení v tvorbě starých krajinářů, a pokusech vyrovnat se s těmito předchůdci, a to vše za použití digitálních fotoaparátů současnosti.

Kniha Václava Matouška „Čechy krásné, Čechy mé“ nese podtitul Proměny krajiny Čech v době industriální. Kniha si klade nemalý úkol – popsat všechny vlivy, kterými člověk působil na krajinu české kotliny v době končícího devatenáctého a počátku dvacátého století. Text čtenáři ukazuje vývoj rodné hroudy skutečně ze široka, přes vývoj zemědělství a průmyslu, přes jízdu železnicí i po silnici až po spočinutí v lůně přírody po boku paďourů a trampů.

Na konci loňského roku, v době, kdy probíhal ostře sledovaný klimatický summit v Kodani, vydalo Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy v Praze, knihu Atmosféra a klima. Aktuální otázky ochrany ovzduší. Nejde o dílo pro širokou veřejnost, ale o publikaci zaměřenou odborněji, čímž se vymyká typu knih, o nichž v Ekolistu.cz píšeme. Přesto na ni upozorňujeme – jde totiž o první odbornou publikaci v českém jazyce, která pokrývá celou oblast problematiky meteorologie, klimatologie a ochrany ovzduší.