Ten nejzákladnější politický důsledek revoluce v produktivitě zdrojů je jednoduché nahlédnout, ale nesnadné provést. Potřebujeme sice postupně, ale rozhodně transformovat cukrátka a biče, které řídí a motivují byznys. To v podstatě znamená revidovat systém daní a dotací – tedy mechanismus, který je nejvíc zodpovědný za neustálé přeuspořádávání finančních toků a jenž determinuje sociální, ekonomické a ekologické výstupy tím, že na ně uplatňuje podpory a penále, jež jsou výsledkem politické volby. V dnešním světě existují silné ekonomické podněty, proč „stahovat investice“ z přírodního kapitálu. I když vlády, neziskové organizace, půdní fondy a další aktéři vehementně usilují o ochranu a obnovu živých systémů, nedokáží s rychlostí jeho destrukce držet krok. Jsme přesvědčeni, že už víme, jak „investovat“ do přírodního kapitálu – činí tak tisícovky skupin po celém světě. Čemu jsme se však nenaučil, to je otázka, jak vést naši ekonomii tak, aby se podařilo degradaci nejprve zastavit a potom zvrátit.

Pro kohokoli je dnes nemožné popsat svět, který by se mohl vyvinout z revoluce trvalé udržitelnosti, tak jako by bylo pro zemědělce v roce 6 000 před naším letopočtem nemožné představit si současnou Iowu nebo jako by bylo pro anglického horníka v roce 1750 nemožné představit si montážní linku Toyoty. Nejvýše může kdokoliv o revoluci trvalé udržitelnosti říci, že podobně jako ostatní velké revoluce by mohla vést k obrovským ziskům i ztrátám. I ona by mohla změnit tvář Země a základy lidského sebepoznání, lidských institucí a kultur. Podobně jako ostatní revoluce bude potřebovat staletí k tomu, aby se plně rozvinula, ačkoli věříme, že je již na cestě a že její další krok je potřeba neprodleně, aby mohlo dojít k revoluci místo kolapsu.

Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Zahrnuje dva klíčové pojmy: