V české krajině probíhá mnoho procesů, které nemusí být lidem úplně po chuti, ovšem pro přírodu jsou blahodárné a v zásadě nezbytné. Povodně, laviny, vichřice, kůrovci… To vše je přirozenou součástí přírody a jejich neomezování by její ochraně výrazně pomohlo, navíc z dlouhodobého hlediska za menších finančních výdajů než je tomu při mnohých dnešních managementových postupech. Jedním z nejvíce omezovaných procesů je oheň. I když, co si budeme povídat, je to proto, že ho vůbec jsme schopni omezit, rozhodně lépe než vichřici či laviny.

Lze rozhodnout, které zvíře je nejkrásnější? Každé zvíře je svým způsobem krásné, každé je jedinečným výtvorem přírody. A přece. Někdo miluje tygry ussurijské, další zbožňuje delfíny, jiný usíná v pokoji vytapetovaném plakáty koní. Najdou se i obdivovatelé vlků či slonů. Každý má nějaké své nejkrásnější zvíře, každý jiné. Anebo ne tak docela?

Hodně se mluví a píše o tom, jak se změnila krajinná mozaika, jak za to může především kolektivizace zemědělství a jak kvůli tomu trpí biodiverzita. Jak to všechno spolu souvisí? Co se přesně s krajinou stalo? A jaké to má dopady?

Plch velký je hlodavec velikosti potkana z čeledi plchovitých, která má u nás celkem čtyři zástupce. Všichni plši jsou velmi vzácní a zajímaví savci a česká legislativa je řadí mezi ohrožené či silně ohrožené druhy živočichů. Plch velký je u nás sice nejběžnějším zástupcem plchů, avšak svým způsobem života je vskutku jedinečný.

Mnozí lidé považují za nejkrásnější období podzim – stromy se halí do pestré palety tónů a na lesy jen hýří barvami. Jedním z míst, kde místo člověka vládne příroda, je Křivoklátsko. Ukrývá unikátní místa, zejména v Národní přírodní rezervaci Týřov se skrývají opravdové kousky divočiny. Hluboké údolí se vine od řeky Berounky a rozvětvuje se do postranních roklí se skalnatými srázy. Oupořský potok je domovem našeho původního, kriticky ohroženého raka kamenáče. Na svazích rezervace roste na 400 silně ohrožených tisů červených. Nad údolím se rozkládají suché skalní stepi, které za několik měsíců pokryje koniklec luční.

Co si má o Moldavsku myslet ten, který neměl možnost tuto zemi navštívit? V lepším případě si mnozí spojí Moldavsko s velmi chutným vínem. Častěji ale s pojmem „nejchudší stát Evropy“ a potřebou rozvojové pomoci ze strany USA či EU. Jak to tedy opravdu je?

Mnoho lidí město považuje za protiklad k přírodě. Ve skutečnosti je město přírody plné. Město je jedna obrovská evoluční laboratoř. Je to totiž nový, velmi specifický ekosystém, který ještě není příliš ustálený. A tak se v něm neustále děje něco zajímavého. Ukažme si to na cestě kosů z lesů a luk do kočárkáren paneláků.

Je zajímavé, jak se při návštěvě Karlovarského kraje můžete v rozmezí několika kilometrů ocitnout ve dvojím světě. Ten první je místo, kde za minerálními prameny, panenskou přírodou a originální lázeňskou architekturou cestují lidé z celého světa, na mysli mám nyní Mariánské Lázně a okolí. V druhém případě se jedná o místo, které je sice též zajímavé, ale už tak trochu jinak. Dalo by se říci, že se jedná o protiklad světa prvního, nalezete zde především kolesová rypadla a důlní zakladače. Vítejte na Sokolovsku.

Ostře vymezené hranice nejsou něčím, co by bylo v přírodní krajině obvyklé – předěly mezi jednotlivými typy terénu a vegetace nebo třeba zvířecími teritorii se zpravidla prolínají a pohybují, jsou neostré a jejich podoba závisí i na měřítku, ve kterém je sledujeme. Lidská kultura, zejména ve své moderní podobě, ale naopak potřebuje mít možnost detailně vymezit, kde například začíná jeden pozemek a končí druhý, kde leží hranice zodpovědnosti obcí a kde se stýkají jednotlivé státy. Je-li to potřeba, je proto do terénu promítnuta hraniční čára. Její průběh byl původně obvykle vymezován podle okrajů lesních pásem, přibližného průběhu horských hřebenů nebo výrazných míst. Tato základní metoda ale od vrcholného středověku postupně přestávala stačit a počínaje 18. stoletím se pak s nástupem moderních katastrálních systémů v krajině začal hojně objevovat nový druh drobných památek – řady mezníků, hraničních křížů a dalších geodetických znamení.

Rychlebské hory patří k našim nejodlehlejším a nejhůře přístupným pohořím, přechod hlavní hřebenovky po česko-polské hranici pro vás bude zcela jistě nezapomenutelným zážitkem. Nejvíce asi proto, že člověk je tady odkázán jen sám na sebe a vše potřebné pro pobyt v přírodě si musí vzít minimálně na dva dny s sebou. U nás už žádné jiné takovéto hory nejsou.