Kůrovcová kalamita v podhůří Jeseníků pohledem ochrany přírody
Kůrovcová kalamita nebo „zlatý brouček“?
Různost pohledů zachytil již Karel Klostermann ve svém románu V ráji šumavském. „Zlatý brouček“, jak kůrovci v době kalamitních těžeb po roce 1870 na Šumavě přezdívali, přinášel někomu zisk, někomu starosti. Tuto různost pohledů měla možnost ochutnat i velká část naší veřejnosti v době, kdy téma „kůrovcové kalamity na Šumavě“ pravidelně rezonovalo v médiích a volebních kampaních.
Plošně se rozpadající les a rozsáhlé asanační těžby vnímá běžný návštěvník lesa pochopitelně především negativně, snižuje se požitek z lesa, jak jej známe, rozježděné lesní cesty s hlubokými blátivými kolejemi nevybízejí k relaxační procházce nebo vyběhnutí, ubývá možností sbírat houby. Miliony kubíků smrkové kulatiny z relativně malého území jsou obrovskou zátěží pro dopravní infrastrukturu i zpracovatelské kapacity. Jak ale na takovou kalamitní situaci v hospodářských lesích nahlížet z pohledu ochrany přírody?
Především je třeba si uvědomit, že kůrovec likviduje stanovištně nevhodné, a tudíž nestabilní a biologicky jen málo zajímavé lesní porosty, u kterých se již mnoho let i mezi lesníky hovoří o nutnosti přeměny na smíšené lesy. Bližší pohled odhalí, že vedle rozsáhlých holin vzniká řada zajímavých strukturních prvků, které se při standardních obnovních těžbách nevytvářejí: řediny, nepravidelné ekotonální prvky, solitérní listnaté stromy a jejich skupiny, poškozené stojící stromy, plochy rychle se rozvíjejících křovin nebo rozmanitá mikrostanoviště jako důsledek vyklízení dříví. Současně dochází na náhle otevřených porostních stěnách k častějším vývratům a zlomům a linie vzrostlého lesa se dál posunuje a rozčleňuje se vznikem dalších zajímavých ekologických nik. Jakkoliv se vývoj jeví dramaticky, je třeba se na les dívat z dlouhodobé perspektivy. Plošný rozpad kulturních smrčin je možno vnímat i jako výjimečnou šanci pro plošné ozdravení lesů, návrat pestrých, druhově bohatých a fungujících lesních ekosystémů. Uplatnění dřevin raných sukcesních stadií, jako je bříza, osika, jíva nebo jeřáb, může les zásadně obohatit. Ponechání těchto dřevin v porostech na dožití může už po dvaceti letech umožnit rozvoj populací saproxylických organismů a „zásobování“ ekosystému hospodářského lesa dřevní hmotou, aniž by významněji utrpěla produkční funkce porostů. Vedle zásadní role lesníků, kteří by při plnění lhůt pro zalesnění neměli vyřezávat až na výjimky keře a tzv. přípravné dřeviny, je důležitý přístup státní správy lesa, která by v zájmu zlepšení stavu lesa měla umožňovat prodloužení lhůty pro zalesnění a zajištění lesních kultur.
Současná situace by také neměla vést k revoluci v uplatnění geograficky nepůvodních dřevin, nanejvýše k jejich opatrnému testování na různých stanovištích a v různých kombinacích. Příměs dřevin, jako je douglaska či jedle obrovská v hospodářských lesích mimo ZCHÚ a jejich ochranná pásma, bude na některých stanovištích patrně možná. Očekáváme, že podíl kolem 10 % zastoupení geograficky nepůvodních dřevin ve vybraných lesích mimo ZCHÚ a další významnější části krajiny, by nejspíše mohl být z pohledu ochrany přírody akceptovatelný.
Současné dění je také jedinečnou šancí pro poučení lesníků i ochranářů z reakce živé i neživé přírody na takto razantní proměnu lesů. Monitoring vývoje může přinést mnoho cenných poznatků, ale nutné je s ním započít co nejdříve. Nabízí se testování různých postupů obnovy lesa a založení dlouhodobých referenčních ploch se sledováním celé řady proměnných od abiotických faktorů prostředí, půdních vlastností, reakce různých druhů dřevin až po odezvu indikačních skupin organismů. Průběžně získávané poznatky mohou především doplnit a rozvinout výsledky dosavadních lesnických bádání o další rozměry (biodiverzita, abiotické faktory) a stát se pilířem obnovy a pěstování lesů v dalších oblastech potenciálně ohrožených rozpadem lesa. Přeměna druhové skladby lesů, původně plánovaná na desítky let, se v podhůří Hrubého Jeseníku odehrává během tří až pěti let. Do diskuse o obnově lesa se zapojuje i nestátní ochrana přírody a z její strany již zazněly dvě významnější teze. První je, že i tzv. degradovaná místa s odlišným a třeba pomalejším průběhem sukcese vnášejí do komplexů uniformních hospodářských lesů tolik potřebnou rozmanitost. Druhá teze pak vyjadřuje obavy z plošné degradace půdy a obavy z dlouhodobého negativního vlivu celé události na lesní ekosystémy.
Zvěř
Samostatnou kapitolou jsou stavy zvěře a její vliv na odrůstání dřevin. Zejména vnos některých dřevin, jako jedle, klenu a jilmu, je i dnes bez aktivní ochrany před zvěří téměř nemožný. Opět zaznívají dva zdánlivě protichůdné názory. První předpokládá, že obnova porostů se odehrává na takových plochách, že je možné očekávat razantně zvýšenou potravní nabídku a bujná paseková vegetace namísto sterilních smrčin bez podrostu tlak zvěře „naředí“. Ve druhém názoru zaznívá obava, že rozsáhlé plochy mladých nárostů poskytnou ideální kryt pro zvěř, která se stane těžko lovitelnou.
Nesporné však je, že razantní snížení početních stavů srnčí i jelení zvěře je klíčovým faktorem, který úspěšnost obnovy lesa může zásadně ovlivnit. Jde o další výzvu pro vlastníky lesa, případně orgány státní správy myslivosti všech úrovní, aby zohlednili aktuální situaci. Dosažení normovaných stavů zvěře by bylo fantastickým úspěchem pro všechny lesníky a neuvěřitelným impulzem pro obnovu pestrého, druhově bohatého lesa.
Kůrovec před branami aneb co se stane, až dorazí do CHKO Jeseníky?
V CHKO Jeseníky se vliv kůrovcové gradace již projevuje v některých okrajových, níže položených partiích, částečně na Bruntálsku, ale především v severní části CHKO v okolí Mikulovic a v údolí Javorné na Zlatohorsku.
Případný přesun kůrovcové gradace a následný plošný rozpad smrkových sekundárních lesů ve středních a vyšších polohách se nemusí nutně jevit jako katastrofická událost.
Lesy se v CHKO nacházejí zpravidla ve vyšších nadmořských výškách, období aktivity kůrovce je zde kratší a vývoj pomalejší. Lesníci, poučení z kalamity v podhůří, budou do procesu sanace vstupovat operativněji. Zásadním úkolem bude vyhledávání a odstranění či sanace kůrovcem napadených „aktivních“ stromů. Nebude čas na mýcení suchých stromů bez přítomnosti kůrovce, účelnost musí být upřednostněna před estetikou. Terén je morfologicky mnohem členitější s chladnými inverzními údolími a severními svahy, které budou případné šíření kůrovců zpomalovat. Smrkové porosty v mýtním věku jsou často podrostlé nejrůznějšími dřevinami, zpravidla buky, jejichž uvolnění urychlí jejich růst. Hory jsou navíc srážkově bohatší a zdejší smrky jsou tak fyziologicky v lepší kondici s účinnějšími obrannými mechanismy. Mimo tzv. frontovou linii lze doufat například v pomoc šplhavců a dalších druhů živočichů, kteří se kůrovci živí. Vlastní gradaci jistě nejsou s to zastavit, ale v předchozích letech došlo v důsledku nezpracování kůrovcových stromů k nárůstu jejich populací a mohou tak svým drobným dílem přispět ke včasné lokalizaci obsazených stromů a snížení množství kůrovců.
Diferencovaný přístup v CHKO
Přístup k obnově lesa v CHKO Jeseníky je intenzivně diskutován, zohlednit bude třeba nejenom kritéria ochrany přírody a Správa CHKO Jeseníky do diskuse zapojuje i odborníky z řad odborných institucí. Diferencovaný přístup bude dán jednak legislativními parametry – v rezervacích a 1. zónách jsou pravidla upravena již dřívějšími a stále platnými rozhodnutími, pozornost nyní bude třeba věnovat i přístupu ve 2. zóně CHKO. Pokud by zde docházelo k plošnému rozpadu, lesníci a ochranáři musí mít předem nastavena pravidla, aby nebyli nuceni je diskutovat pod tlakem případné gradace kůrovce. Bude nutno vyjasnit asanační opatření a postupy – otázku způsobu použití insekticidů, způsob a množství ponechávání mrtvého dřeva a použití některých technologických postupů při těžbě. Mimo CHKO se využívá aplikace biocidů na kmeny, které často dodavatelské firmy nezvládají včas z lesa odvézt, nebo insekticidních sítí na skládkách dřeva či rozvěšených na oplocenkách. Někdy se využívají i tzv. otrávené lapáky. Tato neselektivní, lokálně používaná opatření ve velké míře nepochybně vedou k úhynům jedinců dalších druhů hmyzu a na území CHKO zcela jistě nebude pro některé tyto užívané postupy prostor.
Velmi důležité rovněž je ponechání co největšího množství biomasy na místě. Dnes rozšířené štěpkování a odvoz klestu jen znásobují negativní dopady náhlého plošného odlesnění na klíčové půdní prostředí a degradace lesních půd pak může být dalším rizikem.
Dalším důležitým aspektem je přístupnost porostů pro lesní techniku. S některými problematickými požadavky na zpřístupnění a zahušťování sítě svážnic a přibližovacích linek na území CHKO, zejména v druhých zónách, se setkáváme již nyní. V některých případech je nutno předpokládat, že orgán ochrany přírody neudělí výjimku z § 26 ZOPK, nebo je nutno počítat i s většími nároky na náhradu újmy vyvolanou buď náročnějšími technologiemi, či nutností ponechání asanované dřevní hmoty na místě.
Primární horské smrčiny
Horské přirozené smrčiny, vyskytující se v polohách přibližně nad 1150 m n. m., představují ve srovnání s hospodářskými smrkovými lesy nižších poloh zcela jiný svět. Dobře o tom svědčí množství kůrovcem napadených stromů, které se zde po roce 2015 nijak zásadně nezvýšilo.
I přes fakt, že tyto lesy jsou mnohdy namísto horských klenobukových lesů s jedlí (a smrkem) obklopené opět smrkovými kulturami, vykazují ve srovnání s produkčními smrčinami mnohem vyšší stabilitu. Přesto je i těmto porostům vlastní jistá proměnlivost. Všeobecně se ví, že přítomnost rozpadových stadií různé velikosti je v prostředí těchto horských smrčin zcela přirozenou součástí funkčního ekosystému. Organismy žijící v horských lesích jsou na rozpad stromového patra dobře adaptované, se smrkem a kůrovcem se sžívají několik tisíc let.
Struktura a stanovištní diverzita přirozených horských smrkových lesů je mnohem komplexnější, s často bohatým přirozeným zmlazením. Významným rysem je velké množství tlejícího dřeva, které postupně vrací do půdy organické látky a tím ji chrání před degradací. Případný rozpad stromového patra, pokud nedojde k jeho lesnickému zpracování, tak nevede k narušení kontinuity lesního ekosystému a k negativnímu ovlivnění jeho druhové rozmanitosti ani dalších environmentálních funkcí. (Riziku ohrožení přírodního prostředí přirozených horských lesů jako jednoho z hlavních předmětů ochrany CHKO Jeseníky ze strany kůrovce se věnuje článek M. Haviry na str. 30.)
Závěry nejen pro ochranu přírody
Na současnou situaci existuje jistě celá řada relevantních pohledů, názorů a dílčích hodnocení. Z pohledu ochrany přírody je třeba situaci vnímat především jako příležitost pro ozdravení lesů, návrat dřevin, které na místo nedávných smrkových kultur skutečně svými ekologickými nároky patří, a s nimi mnoha dalších druhů rostlin a živočichů.
Pozvolna se rodící nový les bude vizitkou současné úrovně českého lesnictví. Ke slovu by se konečně měla dostat tradičně detailně propracovaná lesnická typologie a v lesnických kruzích dlouho diskutované pěstování lesa s využitím přípravných dřevin. Čím více bude vysazení nové generace lesa uspěchané a podřízené dosavadní praxi vysazování cílových dřevin do všech volných ploch v co nejkratším čase, tím stejnorodější a k novým rizikům náchylnější porosty se budou vyvíjet.
Je zjevné, že množství kůrovců, které po letošní zimě zůstane v lesích podhůří Jeseníků do jarního rojení, bude opět vysoké. O dalším vývoji zásadním způsobem rozhodne průběh počasí v nadcházejících jarních měsících. Možné scénáře jsou různé, nicméně i při vědomí všech environmentálních rizik, souvisejících s půdní erozí a přechodně sníženou retencí na kalamitních holinách, ochrana přírody ani nikdo jiný z případného rozšíření kůrovcové gradace do Hrubého Jeseníku příliš veliké obavy mít zkrátka nemusí.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
V pískovně Křenek skončila rekultivace jezera po těžbě, žijí v něm obojživelníci
Hvožďanská louka v CHKO Český les je větší. Remíz ji chrání před splachy hnojiv
Vědec objevil u Mochova vzácnou škeblovku, ve středním Polabí je to první nálezOnline diskuse
Všechny komentáře (7)
Pavel Beránek
30.4.2018 14:05Michal Ukropec
1.5.2018 08:37Jan Škrdla
1.5.2018 23:56 Reaguje na Michal UkropecDopady klimatických změn a kůrovec proces přestavby porostů můžou výrazně urychlit.
Co se týká dubu, tak ten snese výsadbu na holiny.
Naopak jedle a buk jsou stínomilné druhy, kterým vyhovují menší obnovní prvky (např. kotlíky) nebo pěstování pod prosvětleným porostem.
Jedle a buky bych podsazoval v proředěném porostu nebo vysazoval v kotlících (mezery menšího rozsahu - do 1000 m2). Na velkých kalamitních holinách bych upřednostnil obnovu s použitím přípravných dřeviny (např. břízy nebo osiky).
Jiří Svoboda
1.5.2018 17:15 Reaguje naJan Škrdla
1.5.2018 23:39 Reaguje na Jiří SvobodaCo se smrkového dřeva týká, tak hrozí, že za 20-30 let to bude nedostatková surovina. Do té doby bude potřena najít způsob jak je nahradit.
Dřevo listnáčů může mít širší uplatnění než palivo (např. výroba nábytku, podlahy, obklady, stavební dřevo, aj.).
Co se týká modřínu, tak je na tom lépe než smrk. Díky hlubokému kořenovému systému tolik netrpí suchem a je odolnější proti větru.
Vyhovují mu střední a vyšší polohy. U této dřeviny se vede diskuze ohledně její původnosti. K ní by se mělo přihlížet v zvláště chráněných územích, mimo ně by s tím neměl být problém.
Každopádně se jedná o světlomilnou dřevinu náročnou na půdu, které se daří jako příměs v horní etáži, potřebuje k sobě druh, který zlepšuje úrodnost půdy (tzv. meliorační dřevinu) např.
buk. Jinak modřínová monokultura je v našich podmínkách snad větší katastrofa než ta smrková.
Jan Škrdla
2.5.2018 00:16 Reaguje naI hospodářský les plní kromě produkce dřeva řadu dalších funkcí, jako např. ochrana proti erozi, vliv na koloběh vody, mikroklima, funkci ekologickou, rekreační, aj.
Píšete, že v hospodářském porostu není místo pro holiny, solitéry a křoviny. Vzhledem k tomu, že v našich končinách převažuje hospodářský způsob holosečný, tak holiny vnikají a jsou součástí obnovy lesa (stačí se podívat do lesa nebo na leteckou mapu). Solitéry - např. výstavky na holinách mají význam z hlediska přirozené obnovy. Křoviny - rozhodně by se měly ponechat na okraji porostu jako ekoton (např. přechod les-louka nebo les-pole).
Jinak SM ve 160 m - možná dříve v severním údolí. Dnes bych mu i tam dával max 40 let. V nížinách se pěstuje spíš borovice, ale i ta začíná strádat.
