https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/vite-co-je-edafon
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Víte co je edafon?

30.7.2018 01:00 | PRAHA (Naše příroda)
Bakterie, nejdůležitější z tzv. reducentů, rozkládajících v půdě organický odpad na jednodušší minerální látky, bez náležitého vybavení mikroskopickou technikou neuvidíme, ale podhoubí hub, která náležejí také mezi významné dekompozitory a reducenty, lze nalézt poměrně často. Tvoří je obvykle jemná vlákna – hyfy – která obalují vhodný substrát, ze kterého mohou čerpat živiny, nebo tvoří jemnou síť kolem kořínků rostlin, se kterými žijí ve vzájemně výhodné symbióze. V širším slova smyslu se houby, tedy většinou jejich podhoubí, řadí mezi fytoedafon.
Bakterie, nejdůležitější z tzv. reducentů, rozkládajících v půdě organický odpad na jednodušší minerální látky, bez náležitého vybavení mikroskopickou technikou neuvidíme, ale podhoubí hub, která náležejí také mezi významné dekompozitory a reducenty, lze nalézt poměrně často. Tvoří je obvykle jemná vlákna – hyfy – která obalují vhodný substrát, ze kterého mohou čerpat živiny, nebo tvoří jemnou síť kolem kořínků rostlin, se kterými žijí ve vzájemně výhodné symbióze. V širším slova smyslu se houby, tedy většinou jejich podhoubí, řadí mezi fytoedafon.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | V. Motyčka / Naše příroda
Edafon, edafon – mikrofon, gramofon, telefon, suzafon, fon ... Fon, to je přece jednotka hladiny hlasitosti. Tak to bude určitě něco se zvukem. Že by nějaký hudební nástroj, nebo vylepšený Edisonův fonograf? Takovéto myšlenky proběhnou jistě alespoň části čtenářů hlavou a začne jim v ní vrtat, proč by článek o nějakém hudebním nástroji či snad předchůdci gramofonu měl být zrovna v časopise o české přírodě. Pro uklidnění musíme poznamenat, že termín edafon nemá se zvukem pranic společného a poprvé jej použil německý přírodovědec Raoul Heinrich Francé v roce 1913 k označení půdních mikroorganismů. Dnes má význam poněkud širší a rozumí se jím prakticky všechny živé organismy, které se volně vyskytují v půdě – netýká se tedy kořenů a semen rostlin.
 

V dřívějších dobách se pro edafon používal hezký český termín „živěna půdní“. Ale podívejme se, co nám o edafonu říká Slovník přírodních věd z roku 1940: „EDAFON (geobionti, živěna půdní) je označení pro soubor živých organismů drobno- i hrubohledných (makro organismů), půdu obývajících a na ní svým životem odkázaných (název zavedl Francé). V e-u jsou zahrnuty tyto skupiny organismů: 1. Bakterie. 2. Houby (Phycomycety, Basidiomycety, Actinomycety). 3. Řasy (Algae). 4. Prvoci (Protozoa – Rhizopoda, Amoeby, Difflugia, Rotatoria). 5. Červci. 6. Roupice. 7. Želvušky. 8. Hmyz (drabčíci, hrobaříci, larvy různého hmyzu aj.). 9. Pavouci. 10. Stonožky. 11. Korýši. 12. Měkkýši. 13. Ssavci (krtek, myši, sysel aj.) – Společenstva edafonu žijí v biocenosních vztazích, které spočívají v tom, že si vzájemně připravují substrát a poskytují výživu (bakterie a houby hromadí dusík v půdě, mikroedafon je potravou žížalám atd.). – E. působí na chemické i fysické změny v půdě, vyvolává rozklad a přeměny ústrojných látek, napomáhá při tvoření struktury provzdušněné půdy i při biologickém čištění půdy (ničení pathogenních zárodků a pod.). Fysický stav půdy pozměňují hlavně vyšší živočichové (červi, hmyz, ssavci), kdežto rozkladu ústrojných zbytků a tvorby humusu se účastní hlavně mikroedafon. Praktický význam e-u spočívá v jeho vztahu k úrodnosti půdy: e. je tvůrcem její biologické činnosti. – Studiem e-u se zabývá souborně biologie půdy (edafologie, geobiologie), v jejímž rámci se věnují mikroorganismům půdní mikrobiologie či pedomikrobiologie.“

Časopis Naše příroda
…a opět se nebudete nudit. Zjistíte, jak svět kolem sebe vidí včely, čmeláci a další opylovači, jakým způsobem je lákají některé z rostlin, aby vůbec mohlo proběhnout opylování. V posledním díle o přistěhovalcích a emigrantech si přečtete, že i rostliny se stěhují.
Žížaly jsou asi první živočichové, kteří se většině lidí vybaví, začne-li se hovořit o půdní zvířeně. Není to bezdůvodné, neboť již Charles Darwin si povšiml neobyčejného významu žížal pro zúrodňování půdy. Půdu neustálým rytím chodbiček nejen provzdušňují, ale zároveň i promíchávají její jednotlivé vrstvy a obohacují ji o své exkrementy bohaté na minerální látky a mikroflóru. Nejsou to nijak malá množství – v našich podmínkách vynesou ve zdravé půdě na povrch 40–50 tun exkrementů na 1 ha, což představuje vrstvu vysokou 4–5 mm a k tomuto množství je nutno připočíst ještě nemalý objem výkalů, které uloží pod povrchem půdy.
Žížaly jsou asi první živočichové, kteří se většině lidí vybaví, začne-li se hovořit o půdní zvířeně. Není to bezdůvodné, neboť již Charles Darwin si povšiml neobyčejného významu žížal pro zúrodňování půdy. Půdu neustálým rytím chodbiček nejen provzdušňují, ale zároveň i promíchávají její jednotlivé vrstvy a obohacují ji o své exkrementy bohaté na minerální látky a mikroflóru. Nejsou to nijak malá množství – v našich podmínkách vynesou ve zdravé půdě na povrch 40–50 tun exkrementů na 1 ha, což představuje vrstvu vysokou 4–5 mm a k tomuto množství je nutno připočíst ještě nemalý objem výkalů, které uloží pod povrchem půdy.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | V. Motyčka / Naše příroda

A hned je jasno. Ovšem nebyli by to přírodovědci, kdyby takovouto stručnou a poměrně jasnou definici nedokázali během času řádně rozkošatět a zkomplikovat. Edafon lze podle nich v zásadě rozdělit na zooedafon a fytoedafon. Fytoedafonem se dnes raději zabývat nebudeme, protože tím by téma ještě více nabylo, nehledě na to, že k rostlinnému edafonu v klasickém pojetí je nutno přiřadit ještě říše bakterií, hub a archebakterií. Zooedafon se pak nejčastěji dělí podle velikosti na mikroedafon, jehož zástupci jsou menší než 0,2 mm. Patří sem prvoci, želvušky, vířníci a některé hlístice. Mezoedafon má zástupce velké 0,2–2 mm a nalezneme mezi nimi například roztoče, chvostoskoky a většinu roupic. Makroedafon představují živočichové velcí 2–20 mm. Lze mezi nimi nalézt suchozemské korýše, mnohonožky, stonožky, plže, brouky a další zástupce hmyzu. Megaedafon tvoří živočichové větší než 20 mm a kromě větších druhů žížal ho tvoří především obratlovci. Najdeme mezi nimi nejen očekávaného krtka, ale i zástupce obojživelníků (blatnici česnekovou), plazů (slepýše křehkého), ptáků (ledňáčka, vlhu, břehuli), a dokonce i medvěda. Ano, i tento živočich se dá podle některých kritérií počítat mezi edafon. Kromě dělení edafonu podle velikosti jej lze hodnotit také podle míry vazby jednotlivých druhů na půdu, jak to navrhl český zoolog prof. Josef Kratochvíl. Jako euedafon označil druhy, které prodělávají celý svůj vývoj v půdě a půdu pokud možno neopouštějí, nebo jen ve zcela výjimečných případech. Příkladem mohou být zemivky či stonoženky. Protedafon tvoří živočichové, kteří v půdě tráví svůj larvální nebo post embryonální vývoj, jako například chrousti, kovaříci nebo cikády. Jako hemiedafon označil druhy, které jsou na půdu vázány jaksi „napůl“, často v půdě žijí, ale podmínky potřebné k životu mohou nalézt i v jiném prostředí, např. pod kůrou, v mraveništích nebo v trouchu v dutinách stromů. Sem patří především různé druhy stonožek, mnohonožek, suchozemských korýšů a hmyzu.

Bezchvostka trouchobytná (Neanura muscorum) nevyužívá při své obraně skákací vidlici – furku – jako většina ostatních chvostoskoků, ale vsadila na obranu chemickou. Její tělo vytváří 2-aminofenol, což je páchnoucí látka, která působí na dravé členovce ohrožující bezchvostku jako repelent. Zajímavé je, že se tato chemikálie pod výrobním označením Atomal hojně používala jako vyvíječ ve vývojkách pro černobílou fotografii.
Bezchvostka trouchobytná (Neanura muscorum) nevyužívá při své obraně skákací vidlici – furku – jako většina ostatních chvostoskoků, ale vsadila na obranu chemickou. Její tělo vytváří 2-aminofenol, což je páchnoucí látka, která působí na dravé členovce ohrožující bezchvostku jako repelent. Zajímavé je, že se tato chemikálie pod výrobním označením Atomal hojně používala jako vyvíječ ve vývojkách pro černobílou fotografii.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | V. Motyčka / Naše příroda
Pseudedafonem pak nazývá druhy, které v půdě vyhledávají především bezpečný úkryt, ale po většinu dne (nebo roku) žijí na povrchu. Sem patří hlavně většina obratlovců, ať již jsou to savci (hraboši, myšice, křečci, syslové, rejsci nebo medvědi), ptáci (břehule, ledňáčci) nebo obojživelníci (blatnice). Také mnohé druhy bezobratlých živočichů, kteří v půdě zimují, lze zařadit do této skupiny. Jako poslední kategorii pak řadí tychedafon, což jsou živočichové, kteří se sice do půdy náhodně dostávají (při záplavách, zaváti větrem), ale půda jim jako životní prostředí nevyhovuje, a pokud ji nemohou rychle opustit, hynou. Aby to nebylo tak jednoduché, používají zoologové někdy ještě dělení edafonu podle toho, ve kterém místě půdního profilu se vyskytuje, přičemž některé názvy se kryjí s názvy prof. Kratochvíla, ale mají jiný význam. Jako epigeon se pak označuje soubor druhů obývajících povrch půdy a opadanku (hrabanku). Typickými zástupci jsou různí střevlíci, slíďáci, štírci či stínky. Hemiedafon pak označuje živočichy žijící ve svrchních vrstvách půdy. Patří mezi ně různé mnohonožky, stonožky, chvostoskoci, hmyzenky či některé druhy žížal. A euedafon tvoří v tomto pojetí druhy, které lze nalézt hlouběji v půdě, zejména hlubinné žížaly, krtek, většina zemivek, ponravy chroustů, chroustků a dalších brouků.

Želvušku zrnitou (Echiniscus granulatus) naleznete v mechu a vrchní vrstvě půdy, ale musíte se dívat opravdu dobře a nejlépe za pomoci mikroskopu, protože dorůstá velikosti jen 0,5 mm. Patří mezi nejodolnější organismy naší planety, neboť v anabiotickém stavu, do kterého želvušky upadají za nepříznivých podmínek, přežijí i extrémní podmínky – teploty v rozmezí od -270 °C do + 120 °C, radiaci až 570 000 radů, pobyt ve vakuu, tlak 75 000 atm. Ožily i želvušky, které byly se vzorkem mechu uloženy 120 let v herbáři, a nejen to, dokonce se začaly okamžitě rozmnožovat.
Želvušku zrnitou (Echiniscus granulatus) naleznete v mechu a vrchní vrstvě půdy, ale musíte se dívat opravdu dobře a nejlépe za pomoci mikroskopu, protože dorůstá velikosti jen 0,5 mm. Patří mezi nejodolnější organismy naší planety, neboť v anabiotickém stavu, do kterého želvušky upadají za nepříznivých podmínek, přežijí i extrémní podmínky – teploty v rozmezí od -270 °C do + 120 °C, radiaci až 570 000 radů, pobyt ve vakuu, tlak 75 000 atm. Ožily i želvušky, které byly se vzorkem mechu uloženy 120 let v herbáři, a nejen to, dokonce se začaly okamžitě rozmnožovat.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | H. Motyčková / Naše příroda

I když se to nezdá, příležitostí k pozorování edafonu má každý člověk habaděj. Stačí si v lese, třeba při hledání hub, sednout na chvíli do mechu a rozhrábnout opodál opadanku. Zcela jistě v ní naleznete nějakou svinku, střevlíka či mnohonožku a máte-li opravdu dobré oči, neunikne vaší pozornosti ani nějaký ten půdní roztoč nebo chvostoskok. Další jedinečnou příležitost máte při práci na zahrádce. Při rytí záhonků se edafonní živočichové objevují přímo houfně a přiznejte si, že jste si jich příliš podrobně nikdy nevšímali. Zkuste si určit třeba takovou žížalu, která se náhle objeví na povrchu při obrácení rýče. Uvidíte, že je to docela náročné, ale rozhodně zajímavé. A pokud nemáte zahradu, nezoufejte – i v květináči za oknem určitě objevíte chvostoskoky, nějakou tu zemivku či stínku. Pokud vás „živěna půdní“ zaujme a chtěli byste ji poznat hlouběji, do-poručujeme vám zhotovení Tullgren-Berleseho eklektoru. I přes složitě znějící název je to přístroj velice jednoduchý, který se skládá z větší skleněné nálevky upevněné na stojanu, ve které je vloženo přiměřeně husté sítko (aby jím zemina nepropadávala, ale živočichové mohli prolézt). Do nálevky se vloží vzorek zkoumané zeminy, nad ní se umístí žárovka (ne úsporná, ani LED) a pod nálevku se vloží kádinka nebo nějaká sklenička vhodné velikosti. Jak půdní vzorek zahřívaný žárovkou vysychá (může to trvat i týden), živočichové se jej snaží opustit a padají do kádinky. Zoologové do ní dávají fixační roztok (obvykle 4% formaldehyd), ale my necháme raději živočichy živé a důkladně si je prohlédneme pod lupou v pohybu. Pak je můžeme vrátit zpátky do přírody. Pokud by bylo složité sehnat velkou skleněnou nádobku, dá se přístroj improvizovat tak, že seřízneme vršek PET láhve a vložíme jej do zbytku láhve jako nálevku. Zkoumané vzorky pak budou sice menší, ale k seznámení se spoustou zajímavých tvorů to i tak postačí.



reklama

Co je edafon?

předchozí    další
Žížala obecná (Lumbricus terrestris) nazývaná také dešťovka.
Žížala obecná (Lumbricus terrestris) nazývaná také dešťovka.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | V. Motyčka / Naše příroda
Žížala obecná (Lumbricus terrestris) nazývaná také dešťovka.
Zemivka žlutavá (Clinopodes flavidus) má žlutavě zbarvené tělo s více než 30 páry končetin.
Stonoženka bílá (Scutigerella immaculata) se živí převážně odumřelými částmi rostlin.
Beruška mravenčí (Platyarthrus hoffmannseggi) patří k myrmekofilním živočichům, neboť obývá podzemní hnízda mravenců. Je dlouhá 3–4 mm.
Stínka lesní (Trachelipus ratzeburgii) je dlouhá 10–14 mm.
Svinka lesní (Armadillidium pulchellum) dorůstá nanejvýš 6 mm.
Svinka obecná (Armadillidium vulgare) dorůstá délky 12–17 mm. Dožívá se 2–3 let.
Mnohonožka dvoupásá (Ommatoiulus sabulosus) je velký druh mnohonožek. Samičky dosahují délky až 5 cm, samečci jsou o poznání menší.
Plochule příměstská (Polydesmus inconstans).
Délka těla hlemýždě zahradního (Helix pomatia) může dosáhnout až 10 cm, je naším největším ulitnatým plžem.
Skleněnka průsvitná (Vitrina pellucida).
Punčoškář zemní (Coelotes terrestris) se nejčastěji prozradí svými norami, jejichž ústí je hustě opředeno pavučinami.
Punčoškář zemní (Coelotes terrestris) je pavouk s tělem dlouhým až 12 mm a poměrně krátkýma, hnědočervenýma nohama.
Slimáčnice průhledná (Eucobrasia diaphana).
Mravenec lesní (Formica rufa).
Pískorypka žlutonohá (Andrena flavipes) si buduje podzemní hnízdo, do kterého snáší zásoby pylu sloužící za potravu vylíhlým larvám.
Chroustek letní (Amphimallon solstitiale) nazývaný lidově babka je menším příbuzným chrousta obecného.
Střevlík kožitý (Carabus coriaceus) je naším největším střevlíkovitým broukem. Může dosáhnou délky až 45 mm.
Larva střevlíka se pohybuje nejčastěji ve svrchních vrstvách půdy nebo v hrabance.
Roupice bělavá (Enchytraeus albidus) dosahuje délky 1–1,5 cm, tloušťky 1 mm – významně podílí na tvorbě humusu.

Housenka lišaje smrtihlava (Acherontia atropos).
Krtek obecný (Talpa europea).
Mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius).


Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Hana a Vladimír Motyčkovi
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Pražská EVVOluce

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist